Vysoké stáří Země zavinily datovací chyby
V roce 1986 oznámil světově přední vědecký časopis Nature, že podle izotopové datovací metody jsou na Zemi nejstarobylejší skalní krystaly staré 4,3 miliardy let a pocházejí z Jack Hills v západní Austrálii.
W. Compston a RT Pidgeon (Nature321:766–769, 1986) získali 140 zirkonových krystalů z jediného skalního útvaru a podrobili ho datovacím metodám uran/uran konkordie (U/U) 1 a uran/thorium konkordie (U/Th) 2. Jeden krystal podle měření U/U ukázal stáří 4,3 miliardy let, a proto o něm autoři tvrdili, že jde o dosud nejstarší objevený krystal.
Vážným problémem tu je, že o tomto skalním útvaru vydalo statisticky platné informace všech 140 krystalů z téhož skalního útvaru. 3 Žádný statistik by nikdy nesouhlasil s takovou metodou, která by vybrala jednu hodnotu na úkor všech 139 ostatních, a ty by poté odstranila. Pravda je taková, že oněch dalších 139 krystalů vykazovalo natolik chaotické informace, že by z nich statistik mohl vyvodit jen jediný závěr: z těchto údajů nelze získat žádná rozumná data.
NESTRANNÝ POZOROVATEL BY MUSEL UZNAT, ŽE TENTO ROZPOR BRÁNÍ PŘIJETÍ JAKÉHOKOLI ZÁVĚRU OHLEDNĚ VĚKU KRYSTALU.
Další komplikací je to, že zirkon, datovaný metodou U/U na 4,3 miliardy let, byl metodou U/Th určen jako nedatovatelný. Nestranný pozorovatel by musel uznat, že tento rozpor brání přijetí jakéhokoliv závěru, pokud jde o věk krystalu. Ale tito autoři dosáhli svého výsledku ignorováním protichůdných údajů! Pokud by toto udělal vědec v jakémkoli jiném oboru, nikdy by nedostal povolení to zveřejnit. Ovšem zde to máme prostřednictvím světově špičkového vědeckého časopisu schválené.
A toto není jediný případ. Tento jsem vybral proto, že byl redaktory časopisu označen jako významný pokrok v poznání. Dalším příkladem je práce FA Podoseka, J. Molo O. Nitoha, S. Zashu a M. Ozima (Nature 334:607–609, 1988). Ti nalezli něco, co by mělo být nejstaršími skalními krystaly na světě, ale ty byly naneštěstí zase příliš staré!
Extrahovali diamanty z hornin v Zaire a metodou kalium argon zjistili, že (tyto diamanty) jsou staré šest miliard let. Ale země má být stará jen 4,5 miliardy let. Takže Podosek a přátelé usoudili, že museli udělat chybu. Avšak připustili, že pokud by tento údaj nebyl v rozporu se ‚známým‘ stářím Země, pak by jej považovali za platný.
To jasně ukazuje dvě zásadní trhliny v izotopovém datování dlouhého věku.
Za prvé, pokud se data nevejdou do předem stanovených představ experimentátora, jsou snadno zlikvidována. V jakékoliv jiné oblasti vědy je taková praxe nepřijatelná, protože ničí objektivitu, na které věda vybudovala svou pověst. Tudíž izotopové datování není objektivní, přestože je často prohlašováno za absolutní metodu datování.
ZA DRUHÉ, NENÍ MOŽNÉ JEN ZE SAMOTNÝCH IZOTOPOVÝCH INFORMACÍ ŘÍCI, KDY JSOU ÚDAJE SPRÁVNÉ A KDY JSOU CHYBNÉ.
Za druhé, není možné jen ze samotných izotopových informací říci, kdy jsou údaje správné a kdy jsou chybné.
Když jsem v roce 1989 tyto a podobné kritiky izotopového datování prezentoval na setkání Lucas Heights Scientific Society (Sydney, Austrálie), jediná odpověď, která přišla od šéfa odboru odpovědného za izotopové datování v Australian Nuclear Science and Technology Organization, byla ve formě otázky: Máte lepší metodu datování?‘
Řekl jsem ‚ne‘, a on se zdál být uspokojen, protože pokud nejsou lepší metody datování, pak tyto jsou dostatečně dobré. Ale můžete jezdit do minulosti na kole jednoduše proto, že nikdo jiný nemá lepší stroj času? Samozřejmě, že ne. Stejně tak je absurdní tvrdit, že nedostatečná metoda je dostatečná, protože nic lepšího není k dispozici. 4
