Příběh Adama a Evy z přírodovědeckého hlediska

Adam a Eva z biologického a genetického hlediska

Z biologického hlediska jsou muž a žena jedinou dvojicí, která může v principu zplodit nového člověka a Adam s Evou zase jedinou dvojicí, která mohla v principu započít existenci celého lidstva.

Pomineme-li opovážlivé a často až groteskní snahy některých vědců snažících se „pěstovat“ nové lidi v umělých dělohách¹ nebo je dokonce laboratorně klonovat², je oplození lidské ženy možné pouze mužskou spermií. Jak je vajíčko či spermie předtím upraveno, je už jiná otázka. V historii sice řada vědců usilovala o oplození ženy např. opičím spermatem nebo naopak opičí samice mužským spermatem, ale všechny tyto pokusy fatálně selhaly. Jednou z vůdčích osobností těchto snah byl slavný ruský vědec Ilja Ivanov, který v r. 1910 na konferenci ve Vídni navrhl kontroverzní experiment umělé inseminace šimpanze lidským spermatem³ a obráceně, ženy šimpanzím spermatem. Technologie však pokročily, a dnes existují laboratoře, které dokázaly úspěšně spojit opičí a lidské buňky do jednoho buněčného konglomerátu, nicméně jedná se zatím o malé shluky buněk a vedou se vážné debaty o tom, zda je takový výzkum eticky v pořádku.⁴

Nutno zdůraznit, že přirozené hranice mezidruhového oplodňování nejsou v přírodě pro nic za nic, ale mají klíčovou funkci stabilizace druhové rozmanitosti a řádu v ekosystémech. Proto nelze oplodnit např. myš spermatem nosorožce nebo jabloň pylem maliníku či slivoně, dokonce ani s nejmodernějšími technologiemi genového inženýrství. Faktem je, že pokud by něco takového bylo možné, nastal by v přírodě záhy absolutní kolaps a zánik života na Zemi. V předchozím článku jsme si ukázali, že Adam a Eva jsou logickou a filozofickou nutností, neboť plnili funkci prvotní předlohy pro celé lidstvo. Každý další člověk v dějinách už pak byl (s výjimkou Ježíše z Nazareta) zplozen spojením muže a ženy. Některé moderní výzkumy na poli genetiky prokázaly, že lidstvo geneticky konverguje k tzv. mitochondriální Evě, tedy k jediné pramatce všech lidí.⁵ Mitochondriální DNA totiž dědíme pouze od matky.

Adam a Eva z lingvistického hlediska

Kdo naučil mluvit prvního člověka, když víme, že nenaučí-li rodiče dítě mluvit do nějakých 6 let, tak už se mluvit nenaučí buď vůbec nebo velmi špatně, a ještě s velkými obtížemi? Mohla se lidská řeč se svou gigantickou úrovní abstrakce a složitého kontextového vyjadřování a se schopností a touhou vyjadřovat myšlenky sahající za hrob a tázající se po smyslu bytí, vyvinout přirozeně ze zvířecích skřeků a posunků? A byl první člověk vybaven jazykově lépe, než jsme dnes my? Na tyto důležité otázky dává Bible překvapivou odpověď. První lidé – Adam a Eva – byli obdařeni schopností mluvit od samotného Stvořitele a byli jazykově vybaveni mnohem lépe, než jsme dnes my, neboť dokázali chápat velmi složité pravdy a souvislosti, díky řeči, a to dříve, než by k nim mohlo dojít. Bible říká, že Adam s Evou měli po svém stvoření absolutně dokonalý charakter odrážející povahu samotného Boha. Bible také říká, že Adam byl schopen během několika málo okamžiků zformulovat celou biologickou taxonomii a rozčlenit všechny stvořené tvory do vzájemně se nemísících genetických rodin, dnes bychom řekli čeledí – to je ono Adamovo pojmenovávání zvířat ještě před stvořením ženy, jak o něm hovoří Bible. Tento úkol je intelektuálně i jazykově natolik složitý, že ani současná celosvětová komunita vědců jej nedokázala dosud uspokojivě vyřešit. Totéž platí i o správném chápání života, smrti, muže, ženy, lásky, věrnosti, pravdy, dobra, zla atd. – jejichž správné chápání se ze společnosti vytrácí s tím, jak se vytrácí speciální slovní zásoba i speciální gramatické a sémantické obraty a spolu s tím i pravé umění, krása, láska atd. A to nehovoříme o technologicky mistrovské konstrukci hlasového ústrojí člověka, nejen hardwarové části, ale také specializované neuronové sítě a softwaru ovládajícího tento geniální zvukový aparát. Nejen proto je syntéza řeči dodnes provázena nemalými problémy, které i netrénované ucho snadno odhalí.

Příběh Adama a Evy z antropologického hlediska

Již dříve mnozí slavní vědci a filozofové upozorňovali na to, že ke každému originálu existuje na tomto světě padělek či alternativa tvářící se jako originál. Nejinak je tomu i v případě fosilních „důkazů“ evoluce člověka z říše zvířat. Dodnes jsou všechny tyto nálezy buď 100% lidské nebo 100% opičí, žádné vývojové mezičlánky se nekonají. Nezvratné důkazy o tom podal nedávno zesnulý profesor anatomie z prestižní Washington University School of Medicine prof. Dr. David Menton.⁶