Překvapení v podobě rychlých druhů

Link na článek v angličtině: creation.com/speedy-species-surprise

Dnešní rychlý výskyt nových druhů ryb, ještěrek a dalších druhů se vymyká evolučním očekáváním… dokonale však odpovídá Bibli.

David Catchpoole a Carl Wieland

Výzkumníci z Trinidadu přemístili gupky (Poecilia reticulata) z tůně u vodopádu, která se hemžila predátory, do tůně nad vodopádem, která byla dříve bez gupek a kde byl znám pouze jeden možný predátor (pouze malých gupek, velké gupky tedy byly v bezpečí).¹

Potomci přenesených gupek se přizpůsobili novým podmínkám, vyrostli ve větší, později dospívali a měli menší počet větších potomků.

Rychlost těchto změn evolucionisty zmátla, protože podle jejich standardního názoru počítajícího s miliony let by gupky potřebovaly k adaptaci dlouhou dobu.

Jeden z evolucionistů řekl: „Gupky se přizpůsobily novému prostředí za pouhé čtyři roky, což je rychlost změn asi 10 tisíckrát až 10 milionkrát vyšší než průměrná rychlost zjištěná z fosilních záznamů.“²

Nohaté ještěrky

A nejde jen o gupky. Na Bahamách bylo malé množství ještěrek anolisů (Anolis sagrei) přesazeno z ostrova s vysokými stromy na blízké ostrovy, kde dříve žádné ještěrky nebyly a rostla tam jen menší křovinatá vegetace.

„Gupky se přizpůsobily novému prostředí za pouhé čtyři roky – rychlost změn byla asi 10 tisíckrát až 10 milionkrát vyšší než průměrná rychlost zjištěná z fosilních záznamů.“ (Morell, V. , Science,275:1880, 1997).

Tělesná stavba se v následujících generacích rychle měnila.³ Zejména se výrazně zmenšila relativní délka zadních končetin, což je považováno za adaptaci na život mezi větvičkami křovinaté vegetace v novém prostředí ještěrky. (Ještěrky žijící na kmenech stromů mají delší nohy než ty, které žijí ve větvích, což je zřejmě kompromis mezi hbitostí potřebnou pro skoky z větve na větev a rychlostí, kterou delší končetiny poskytují na širokém povrchu kmenů stromů.)^4,5

Evolucionisty však opět překvapila rychlost adaptace, která byla tisíckrát vyšší než „fosilní záznam“ (jak jej vykládají).⁶

Diaspora sedmikrásek

Na malých ostrovech u Britské Kolumbie ztrácejí semena větrem roznášených plevelných rostlin z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae) rychle schopnost „létat“. Konkrétně embryonální část semene se stává tlustší, zatímco padákovitý „prstenec“, který drží každé semeno ve vzduchu, se zmenšuje. Tyto změny jsou výhodné, protože omezují rozptyl – jinak by se na tak malých ostrovech lehká semena roznášená větrem ztratila v oceánu (proto zanechala méně potomků). Všimněte si, že tyto změny znamenají ztrátu schopnosti rozptylu na velké vzdálenosti.⁷

Mouchy, ryby a pěnkavy

Existují i další příklady rychlé adaptace, která vede až ke vzniku „nových druhů“ – speciace. (Pokud populace vznikne z jiné populace, která se již nemůže křížit se svou mateřskou populací, je obecně definována jako nový druh.)

Časopis Creation nedávno přinesl zprávu, že evolucionisté označili jako „alarmující“ rychlost změn v rozpětí křídel evropských ovocných mušek, které byly náhodně zavlečeny do Ameriky.^8,9,10 Podobně rychlé změny byly nedávno zaznamenány u ovocných mušek Drosophila a lososa obecného – během pouhých devíti, respektive třinácti generací.¹¹

V případě slavných Darwinových pěnkav se odhadovalo, že k vydělení dnešních galapážských druhů z jejich mateřských populací bylo zapotřebí jednoho až pěti milionů let. Když však evolucionisté pozorovali skutečnou adaptaci pěnkav, přimělo je to, aby tento odhad omezili na časový rámec několika málo století.¹²

Komáři a myši

Není to tak dávno, co evolucionisté s údivem zjistili, že komáři, kteří koušou ptáky, se přestěhovali do vlaků londýnského metra (a nyní pro změnu koušou lidi a krysy) a stali se již samostatným druhem.¹³ A nyní studie myší domácích na Madeiře (předpokládá se, že byly na ostrov zavlečeny poté, co jej v 15. století osídlili Portugalci) zjistila, že za méně než 500 let se objevilo „několik reprodukčně izolovaných chromozomálních ras“ (v podstatě nové „druhy“).¹⁴

Ve všech těchto případech nemají rychlé změny nic společného s tvorbou nových genů mutací (údajný mechanismus evoluce od molekuly k člověku), ale jsou většinou výsledkem selekce již existujících genů. Zde máme skutečný, viditelný důkaz, že (sestupná) adaptivní tvorba nových forem a druhů z jednoho vytvořeného druhu může probíhat rychle. Není k tomu zapotřebí milionů let.

Neměli by se evolucionisté radovat a kreacionisté zoufat nad všemi těmito viditelnými změnami? To sotva. Informovaní kreacionisté již dlouho zdůrazňují, že přirozený výběr může snadno způsobit velkou variabilitu v krátkém časovém období, a to působením na již vytvořenou genetickou informaci. To však nedokazuje myšlenku evoluce ve smyslu přeměny molekul na člověka, protože nevznikla žádná nová informace.

Selekce se sama o sobě zbavuje informací a všech viditelných mutací, které mají nějaký vliv na přežití nebo funkčnost,¹⁵ i ty vzácné dosud zjištěné „prospěšné“ změny jsou také ztrátou informace. Pozdě dospívající větší gupky vznikly jednoduše přeskupením stávajícího genetického materiálu.¹⁶ Taková variace může být dokonce dostatečná k tomu, aby se dvě skupiny mezi sebou již nekřížily, čímž by z definice vznikly nové „druhy“, aniž by zahrnovala jakoukoli novou informaci.

Biblický popis dějin nejenže počítá s tak rychlými změnami tělesné formy, ale dokonce vyžaduje, aby k nim došlo mnohem rychleji, než by evolucionisté očekávali. Když zvířata opustila Archu a množila se, aby zaplnila Zemi a všechny ty prázdné ekologické niky, mohl přírodní výběr snadno způsobit, že se např. původní „psí forma“ na Arše „rozdělila“ na vlky, kojoty, dingy atd. Protože existují historické záznamy, které ukazují existenci některých z těchto poddruhů jen několik set let po Potopě, znamená to, že muselo dojít k velmi rychlé (neevoluční) speciaci. Je tedy povzbudivé, že biblická historie podporuje některé tak rychlé změny, k nimž dochází i dnes.¹⁷ A to se opakovaně potvrzuje.

Protože však evolucionisté mylně interpretují všechny tyto adaptace / druhy jako „probíhající evoluci“, jsou šokováni, když k nim dochází mnohem rychleji, než by jejich tradiční interpretace fosilního záznamu umožňovala. (To je samozřejmě snadno pochopitelné, když si uvědomíme, že standardní představa o fosilním záznamu – že se jedná o „záznam“ milionů let – skutečnost spíše dezinterpretuje. Záznam odráží způsob, jakým globální Potopa a některé její následky pohřbily svět rostlin a živočichů v časovém sledu, který nezahrnoval miliony let.)

„Dokonce i někteří evolucionisté poukazují na to, že v žádné z těchto studií nebyla pozorována evoluce ve smyslu přeměny molekul na člověka.“

Vzhledem k tomu, že tak rychlé změny vedou ke zpochybnění tradičních evolučních představ, jsou tyto poznatky často napadány, ale jen s malým úspěchem.² Rychlou „evoluci“ (jak jsme viděli, jde o nesprávné označení) vítají někteří odborníci na fosilie, kteří podporují myšlenku „přerušované rovnováhy“.¹⁸ To je představa, že evoluční historie života je historií převážně beze změn, „přerušovanou“ krátkými, prudkými výbuchy evoluce (které se shodou okolností odehrávají příliš rychle na to, aby byly zaznamenány ve fosiliích). Nejenže je to však mezi evolucionisty stále menšinový názor, ale nabízí se i otázka, proč, jestliže rychlá změna je všudypřítomná, nevzniklo během „geologického času“ mnohem více nových druhů? Viditelné změny jsou tedy stále příliš rychlé na to, aby nabídly pohodlné řešení.

Nejenže tato rychlá změna nepřidává informace, ale dokonce i někteří evolucionisté poukazují na to, že v žádné z těchto studií nebyla pozorována evoluce ve smyslu „od molekuly k člověku“. Pěnkavy zůstávají pěnkavami, komáři komáry a myši myšmi. Jeden evoluční genetik k údajům o gupkách poznamenal: „Pokud vím, jsou to stále gupky.“²

Uvádění záznamů na pravou míru

Vycházíme-li ze slova Toho, který ví všechno, dávají důkazy současného světa velký smysl. Tvorové se měli rozmnožovat „podle své formy“, takže myši pocházejí z myší, ještěrky z ještěrek, sedmikrásky ze sedmikrásek. K evoluci nikdy nedošlo a nedochází k ní ani dnes. Organismy však mají úžasnou „vestavěnou“ genetickou schopnost rychlé změny v reakci na tlaky prostředí – což lze dnes nejsnáze pozorovat v izolovaných ostrovních prostředích.

Takové příklady rychlé adaptace nám umožňují nahlédnout do způsobu, jakým byly po potopě – globální události ve skutečných dějinách – znovu osídleny mnohé uvolněné ekologické niky na Zemi. Tato událost pohřbila „tehdejší svět“ (2 Petr 3:6). Protože to byl již padlý svět, fosilie zaznamenávají smrt, utrpení a nemoci. Protože se jednalo o stvořený svět, fosilní záznam se skládá z pozůstatků některých tvorů, kteří již neexistují, a některých, kteří stále existují, nenacházíme však žádnou sekvenci jednoho typu, který by se postupně měnil ve zcela jiný typ, ať už pomalu nebo rychle.