Apoštol Pavel, pokračování
Nebyl však všude vítán s otevřenýma rukama, například v Lyakonské Lystře jej lidé vyháněli s kameny v ruce, poté co odmítl být považován za posla boha Herma (Skutky 14), a v Athénách sklidil Pavel po své řeči od posluchačů pouze výsměch. (Skutky 17,22-34).1
Strastiplnou povahu svých cest popisuje Pavel i v jednom ze svých listů: (2. Korintským 11,25-27).2 Na svých cestách však nalezl Pavel i řadu stoupenců, vedle Barnabáše patřili k nejvýznamnějším Silas, Timotej, Titus a Lukáš. Měl však nepochybně i mnoho nepřátel, a to i z řad křesťanů, kteří odporovali přijímání pohanů do církve. Přesto Pavel nepřestával věřit, že i spása pohanských duší je součástí Božího plánu.
Zatímco Petr vstoupil do historie jakožto hlavní apoštol židů, byl to právě Pavel, který se stal apoštolem pohanů a výrazně se zasloužil o to, že z tehdejší malé křesťanské enklávy, nacházející se převážně na území Izraele, se stalo světové náboženství. Z úryvku můžeme vidět, jak usilovně Pavel prosazoval rovnost každého člověka před Bohem. Kromě usilování o přístupnost křesťanství pro všechny, vyžadoval Pavel od nových následovníků dodržování Křesťanských mravních zákonů, v čele s desaterem. Silně dbal na zákaz idolatrie, která byla v mnohých společenstvích silně zakořeněna. A i když nemohl řadu míst opakovaně navštěvovat, udržoval se společenstvími alespoň písemný kontakt, aby je nadále povzbudil v jejich cestě v Kristu. Důkazem tohoto kontaktu je například Pavlův 1. List Tesalonickým, který je zároveň nejstarším dochovaným písemným důkazem konverze určité komunity ke křesťanství.
Pavel žil v úplném celibátu na důkaz své oddanosti Bohu a zcela se věnoval svým kázáním a misiím. Dodržování celibátu se v této době praktikovalo v některých menších židovských diasporách, převážně řecky mluvících, ale zdaleka nebylo běžnou praxí. Pavlův celibát se stal vzorem pro nadcházející křesťanské společenství, které začalo celibát postupem času považovat za nutnost každého duchovního.
