Kosmický konflikt

Skutečnou váhu a důležitost křesťanského života, nemůžeme plně pochopit bez toho, aniž bychom nahlédli, co je to kosmický konflikt. Tento konflikt se odehrává napříč Biblí a historií. Jedná se o konflikt mezi pravdou a zmatenou lží, mezi životem v souladu s Božstvím a životem v rozporu, mezi dobrem a zlem. Můžeme zmínit třeba Faraonovu odpověď na Mojžíšovu žádost o propuštění Izraelitů.

„Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím!“ (Exodus, 5,2)

Vidíme, jak se v této odpovědi zrcadlí jistá ignorance a pohrdání. Ukazuje nám, že cesta k Bohu není jediná možná, že je zde i cesta vyznačující se nepřátelstvím vůči Bohu. Tohoto nepřátelství můžeme být svědky napříč lidskou historií. Úhlavním božím nepřítelem je padlý anděl, Satan, usilující o boží trůn a zpochybňující dobrotu Božího charakteru a jeho autoritu. Jeho hlavními nástroji je klam a svod člověka k hříchu. Kde se nachází klam a zmatení, tam Bůh nemůže zůstat v anonymitě. Bůh vystupuje a volá k nám. Chce být znám v lidské historii, do které také zasahuje a volá nás na svou stranu.

„Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Genesis 15,7; Leviticus 18,4)

Ukazuje se nám jako Stvořitel a Spasitel. Jako Bůh milující a soucitný. Chovající v oblibě dobrotu a spravedlnost. Jako Bůh milosrdný a odpouštějící hříchy a nepravosti. Avšak žádné provinilce neponechá bez trestu (Exodus 34,6-8). Svůj charakter nám sděluje přímo a bez zmatení, s razancí jemu vlastní. Nejúžasnější Boží zásah do lidské historie a ukázka Boží identity a charakteru, je Boží vtělení do Ježíše Krista.

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1,14)

„Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on. (1 Jan 2,6)

Stejně jako Bůh, Ježíš neskrýval svou identitu, naopak ji vystavil světu. Sám se stal pravdivostí. Jeho život se stal příkladem oddanosti k Bohu, kterou dokázal na kříži. Stejně tak i Ježíš nabádá své učedníky, aby zaujali své místo v rámci kosmického konfliktu, postavili se na stranu dobrodiní a usilovali o život Božský.

„Nikdo přece nerozsvítí světlo a nepřikryje nádobou ani je nedá pod postel, ale dá je na svícen, aby ti, kdo vcházejí, viděli světlo. Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo.“ (Lukáš 16-17)

Ježíšův kříž

Když hovoříme o Křesťanském životním stylu, je přirozenou tendencí bavit se o pravidlech a o tom, co bychom měli dělat a čemu se naopak vyvarovat. Je však důležité postupovat obezřetně, jelikož spasení není výsledkem našeho životního stylu. Spása leží plně v rukou Kristových. Je to právě jeho oběť na kříži, kterou vykoupil naše hříchy. Tuto oběť však nezapříčinili dobré činy vykonané lidmi. Spíše právě naopak.

„I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Efezským 2,1-2)

Tento Ježíšův spásný čin má být příležitostí k obratu k životu v souladu s ním. Spása je nám dána z milosti, a skrze víru v to, co pro nás hříšníky Ježíš učinil. Samotná Ježíšova spásná oběť je tak vlastně tím, co vůbec Křesťanský život umožňuje. Spása tak není v konfliktu s křesťanským životem, jelikož právě v něm se dovršuje Ježíšovo volání po následování, v momentě, kdy jej vyslyšíme a reagujeme tak na to, co pro nás Ježíš učinil. Podstatným symbolem tohoto zásadního obratu je akt pokřtění, které má symbolizovat znovuzrození. Tak jako jsme se narodily z těla, máme se nyní zrodit z ducha a kráčet cestou, která nenáleží tomuto světu, ale kráčet ve spojením s Ježíšem, ve jménu Království Nebeského, s pokorou trpělivostí a láskou. Být v jednotě s Ježíšem je tak podstatnou podmínkou spásy.

Tuto jednotu si však není potřeba představovat jako jakýsi mystický zážitek, kdy člověk musí „vystoupit“ sám ze sebe, aby se Kristu přiblížil. Jde naopak o velmi velice osobní vztah, se mnou jakožto s jedincem, který se nevyjadřuje mystikou, ale právě obratem v mém způsobu života. Ježíšova smrt na kříži je velice silným činem, který se dotýká našich srdcí a na který musíme reagovat vděčností a láskou, spojující nás s Kristem.

Je však také důležité chovat v paměti, že Ježíš není pouze naším Spasitelem, ale také naším Pánem. Obracíme-li se k Ježíši v upřímné víře, musíme umřít na kříži společně s ním. Tedy musíme nechat v nás zemřít svou hříšnou stránku, a vstát z mrtvých k novému životu. Nežít podle masa, ze své fyzické síly, ale podle ducha (Římanům 8,4). Přestat být otroky svých vlastních slastí a tužeb, a stát se služebníky spravedlnosti a dobra.¹