Fyzický život

Podle Bible je člověk nejen bytostí spirituální ale také bytostí fyzickou, s tělem stvořeným Bohem. Podstatnou dichotomii duše a těle v Bibli nenalezneme. Podle ní byl člověk Bohem stvořen v tělesné podobě. (Genesis 2,7) Tělo a mysl člověka jsou vzájemně propojeny a propleteny natolik, že chceme-li usilovat o zdravý spirituální život, musíme také nutně pečovat o fyzickou stránku naší lidské přirozenosti a udržovat se ve zdravý, nakolik to je jen ve světě plném nemoci a smrti možné.

„Tělo a mysl člověka jsou vzájemně propojeny a propleteny natolik, že chceme-li usilovat o zdravý spirituální život, musíme také nutně pečovat o fyzickou stránku naší lidské přirozenosti.“

Bůh, který stvořil lidi, jim ihned po jejich stvoření určil specifickou stravu, a to rostlinnou stravu. (Genesis 1,29) Brzy poté dovolil lidem konzumovat maso, ale omezil jeho konzumaci na čistá zvířata.
(Genesis 7,2; 9,3)

Adventisté vzali vážně zákon o čistých a nečistých zvířatech, který představuje minimum vyžadované Bohem, pokud jde o správnou stravu. Vzhledem k tomu, že zvířecí maso lidé v zahradě Eden nejedli a biblické důkazy naznačují, že nebude konzumována ani na Nové Zemi (např. Izajáš 11,6-9; 65,25), mnozí adventisté propagují a praktikují určitou formu vegetariánství jako biblický ideál. Takový ideál je velmi aktuální ve světě, který si pomalu uvědomuje, jak obrovské výhody může vegetariánství přinést. Vegetariánství je ve světě na vzestupu z různých důvodů, včetně etických, ekologických, náboženských i narcistických. Je však třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že Bible povoluje konzumaci čistých zvířat, není vegetariánství součástí základních bodů víry církve adventistů.

Výběr stravy však není jediným způsobem, jak se starat o zdravý svého těla. To vyžaduje také vyváženou životosprávu. Je třeba se vyhýbat nebezpečným a škodlivým látkám jakou jsou alkohol, tabák či drogy, které poškozují nejen tělo ale i psychiku a ducha. A raději se v přiměřené míře věnovat aktivitám které tělu prospívají. Tělo je chrámem ducha svatého, a tak bychom o něj měli i pečovat a vyhýbat se škodlivým vlivům.

Sociální život

Bible klade velký důraz na soužití lidí a také na to, jakým způsobem by toto soužití mělo probíhat, aby lidé mohli žít zdravým a smysluplným životem a budovat hodnotné vztahy protkané upřímnou láskou, umožňující a podporující duševní rozkvět. Ve Starém zákoně nám zákon úmluvy udává, jakým způsobem by měl být sociální život veden. V Novém zákoně jsme svědky mnoha učení a rad apoštolů, jak soužít jeden s druhým v míru a pokoji a budovat společně jednotnou církev.

„Křesťané se snaží společně žít v souladu s Písmem a neustále bojují s deformacemi upadlé lidské přirozenosti, která někdy může narušovat jejich vzájemný vztah.“

Základem a jádrem sociálního život je pro každého člověka bezpochyby rodina, v rámci které přichází na tento svět. Aby rodina byla taková, jaká má být, je třeba, aby hodnoty Boží řídili podobu vztahu jak mezi a rodiči a dětmi, tak mezi manžely navzájem (Žalmy 127,1-3; Efezský 5,12). Rodinné bohoslužby by měly být příležitostí k vyučování a sdílení těchto hodnot a také ke společné modlitbě a čtení Písma. Žádný útlak, ať už slovní, psychický či dokonce fyzický zde nesmí mít vůbec žádné místo.

Druhý sociální okruh věřících tvoří z pravidla ostatní členové církve. Ti spolu navzdory svým kulturním a osobním odlišnostem utváří komunitu oddanou Pánu, očekávající Kristův druhý příchod. Společně se snaží žít v souladu s písmem a nestále bojují s deformacemi upadlé lidské přirozenosti, která někdy může narušovat jejich vzájemný vztah a vzájemnou interakci. To, co je drží pohromadě, je láska a Kristovo učení, které se neúnavně snaží zachovávat (Efezským 4,1-6). Měli by trpělivě spolu-snášet tíhu, kterou každý jeden z nich nese na svých ramenou a uchovávat vůči sobě navzájem lásku. Povzbuzovat se v rámci své životní pouti a společně hledat odpuštění, v momentě, kdy se u někoho z nich vyskytne nějaké provinění (Galatským 6,1-2). Církev by tak měla být místem bez toxických vlivů, bez agresivity a bez používání hrubých slov, které za sebou zanechává hluboké rány a jizvy.

Za hranicemi církevní rodiny se nachází svět ve vzpouře proti Bohu, který zoufale potřebuje spasení. Věřící tak nemají pouze prodlévat v bezpečí své vlastní církve. Jednou z hlavních odpovědností věřících je vyjít do světa jako misionáři. Svědčit o Pánu tím, jak mluví, jak se chovají a jak se starají o své okolí a své bližní. Ukazovat na venek vnitřní proměnu kterou jejich život prochází přijetím Krista a sdílet tak poselství o možném spasení v Kristu i všem ostatním. Jinými slovy, měli by svědčit prostřednictvím ztělesnění hodnot Božího království ve svém životě. Křesťané nemají pouze z dálky odsuzovat stav světa, ale mají přispívat k jeho nápravě tím, že nabízejí lidem uvězněným ve víru hříchu způsob, jak uniknout své beznaději. Ve svém společenském životě by křesťané měli sloužit utlačovaným, nemocným a všem, kteří pomoc potřebují, aby co nejvíce zmírnili jejich utrpení. Při takovém jednání se křesťané učí od Božího Syna, který přišel do světa kázat a uzdravovat. (Marek 1,21-33)

Život ve službě Bohu

Jako lidé se všichni rodíme do světa, který je plný života, a který obsahuje vše co je k životu potřebné. To že máme v našem světě k dispozici světlo, vzduch, vodu a potravu, zkrátka veškerou přírodu, ve které se jsem se postupně zabydleli, není nějakou náhodou osudu. Nýbrž jedná se o Boží požehnání, o dar, který jsme od Boha obdrželi a který je nám dán k správcovství. Lidé ve své honbě za sebezáchovou a za zlepšením svého živobytí často zapomínají na to, že se jedná o dar, a berou jej jako naprostou samozřejmost. Stávají se pak spíše hamižnými pány, kteří se snaží přivlastnit si ze světa co nejvíce mohou, a to jen a pouze pro sebe. Přitom by měli být duchaplnými správci, kteří si váží toho, co jim bylo darováno a využívají toho pro dobro všech.

„Křesťané se vnímají jako správci Božích darů, se kterými se snaží co nejlépe a nejhodnotněji zacházet.“

Křesťané se vnímají jako správci Božích darů, se kterými se snaží co nejlépe a nejhodnotněji zacházet. Nejedná se pouze o bohatství, které nám poskytuje příroda a materiální svět ve kterém žijeme, ale také o dary, které do nás Bůh vtiskl, jako do svých stvořených bytostí. Jedná se o čas, o náš rozum či různá naše nadání, které nám byli v životě dány k užitku.

Křesťané vnímají čas jako velice cenný a to, jak s ním nakládáme, je možná ještě cennější. Pán nás vyzývá, abychom v týdnu pracovali a v sobotu odpočívali, abychom ho uctívali (Exodus 20,8-11). Máme trávit čas s rodinou a s druhými, jejichž život můžeme obohatit nebo se naopak od nich můžeme učit. Pán očekává, že část času, který nám dal využijeme k tomu, abychom pečovali o svůj duchovní život, navštěvovali bohoslužby a sdíleli ostatními jeho dobrou zprávu o spasení. Schopnosti, dovednosti a talenty které nám Pán ve své milosti dal, máme používat k Jeho slávě tím, že je využijeme v rámci služby a pomoci lidem.

Když všechno, co máme, dáváme do služby Pánu, tak v sobě zcela potlačujeme své sobecké touhy. Pokřivená tvář sobectví má tendenci se mocně projevovat v momentě, kdy jde o naše finanční záležitosti, což vysvětluje, proč nás Bůh vyzývá, abychom mu vraceli desátky a naše dary (Malachijáš 3,8-10). Pán vyžaduje dary jako viditelné vyjádření naší vděčnosti za vše, co nám poskytl. Desátky jsou morální povinností, avšak obnosy, jejichž výši si určujeme sami, jsou především výrazem vděčnosti Bohu. Prostřednictvím desátků a darů se stáváme Božími nástroji, skrze které Bůh poskytuje finanční prostředky potřebné k naplnění poslání jeho církve.

Závěr

Křesťanský život se skládá z každodenního přebývání s Pánem, které nás proměňuje a dává našemu životu smysl a cíl (Matouš 11, 28-10). Jsme povoláni k tomu, abychom tím, jak vedeme svůj každodenní život ztělesňovali nebeské hodnoty ve světě zkaženém hříchem. Tyto hodnoty nejsou samozřejmé pro naši padlou přirozenost, a proto musíme naslouchat pokynům zachovaným v Písmu, abychom se naučili, jak správně uspořádat svůj křesťanský život. V prostředí vesmírného konfliktu věřící projevují svou identitu a věrnost Bohu jako Stvořiteli a Vykupiteli svými činy, neexistují pouze v anonymitě. Bůh také vstoupil do arény konfliktu a skrze své spásné činy, a zejména prostřednictvím vtělení svého Syna, zjevil, kdo skutečně je. Jeho činy odhalily jeho milující a milosrdnou povahu a Jeho identitu. Také Ho odlišili od všech falešných bohů.

Samotný základ křesťanského životního stylu čerpá ze spásného díla Kristova a v jeho Panství nad věřícími. Život podle nebeských hodnot a zásad není prostředkem ke spasení, ale je to projev moci kříže ukazující se v samotném věřícím, který je skrze Ducha zmocněn plnit vůli Boží (Filipským 2,13). Osvobozeni z moci hříchu se s láskou stavíme pod Kristovu vládu a svým jednáním odhalujeme svou novou identitu, která v Něm spočívá. Dar Krista otevřel nebeské brány všem a dokáže pohnout každým lidským srdcem. Vyvolává hlubokou vděčnost a vybízí k láskyplným skutkům. Žít svatým životem znamená vrátit se k Božskému záměru pro lidský rod, který obohacuje osobní i společenský život všech, kteří kráčejí po stejné cestě, po níž kráčel Ježíš Kristus.¹