Vztahy, největší problém, nebo největší požehnání?

Vztahy totiž nejsou věcí volby, ale potřebnou nutností.

Zřejmě se všichni shodneme na tom, že mnohokrát opakovaná slova o potřebnosti vztahů jsou pravdivá. Člověk je bytost společenská, a i když občas chce být sám, rozhodně nechce být osamělý. Osamělost je považována za velký problém, dokonce i za trest. Vztahy totiž nejsou věcí volby, ale potřebnou nutností. Jistý politický vězeň na Kubě prožíval téměř neustále fyzickou bolest, danou až nelidským zacházením ze strany dozorců. Ale po komplikovaném politickém vyjednávání a následném převozu do USA řekl, že nejhorší bolestí nebyla ona fyzická bolest, ale naprostá izolace od ostatních lidí. ¹ Děti, kterým se nedostává lidského kontaktu se nevyvíjejí tak, jak by to mělo jejich věku odpovídat. Výzkum ukazuje, že starší lidé navštěvují lékaře častěji, než mladí. Ale výzkum také dokázal, že v tom nehraje tolik roli sešlost věkem, jako touha trávit čas s někým, kdo mu věnuje pozornost a péči.

Vztahy s druhými, nám přináší mnoho z toho, po čem toužíme. A to je důvod, proč bychom se měli naučit dobře vycházet s druhými lidmi, zvláště s těmi nejbližšími. Četl jsem krásné přirovnání: „Když zelenina, kterou jste vysadili neroste, nezlobíte se na ni, ale přemýšlíte, proč se jí nedaří. Chce víc zalévat, více slunce, méně slunce…“ Když máme problém ve vztahu obviňujeme obvykle koho? Toho druhého. Jenomže, kdybychom se o vztahy starali dobře, prospívaly by jako ta zelenina. A tak jak to udělat, aby vztahy prospívaly? Aby byly požehnáním a ne problémem?

Naše vztahy jsou naše vztahy. A ty se proměňují tím, jak se měníme my v nich.

Již dříve jsem psal o tom, že je třeba si méně stěžovat a být více pozitivní. Bible říká: „Blahoslavení ti, kteří působí pokoj.“ (Matouš 5, 9) Náš život tvaruje mnoho věcí, od výchovy počínaje, prostředím, ve kterém se nacházíme, konče. To, co ale také tvaruje náš život jsou naše myšlenky. Mohlo by se dokonce říct, že svůj život vytváříme svými vlastními myšlenkami. Jak často si stěžujeme a máme chmurné a neradostné myšlenky? Výzkumy ukazují, že negativita a negativní komunikace mají přímý vliv na míru spokojenosti, nebo nespokojenosti ve vztahu. Negace se totiž zaměřuje na problém, nikoliv na hledání řešení.

Jinou věcí je, že je třeba si věnovat pozornost. Bylo například zjištěno, že pokud lidé jedí společně, potom se to pozitivně odráží na jejich chování. Lidé se kterými máme mít vztah potřebují naši pozornost. Vím, že dnes je doba internetu a „nejlepší přítel“ je mobil, ale ten nenahradí to, co může dát osobní rozhovor, nebo společná činnost se svým partnerem, či partnerkou. I když jsme každý originál, tedy jsme každý jiný, právě vzájemná pozornost nám může přinést také vzájemný soulad. A právě ten hledáme. Bible nám k tomu radí: “A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.” (Efezským 5,33)

Aby vztah byl požehnáním, potom je třeba, a je to vlastně nezbytné, si také odpouštět. “Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.” (Koloským 3,13) Odpuštění je vzdání se zášti a rozmrzelosti. Pustit to, či ono z hlavy je podstatou odpuštění. Když to neudělám, potom se sice domnívám, že trestám druhého, ale trestám sám sebe. „Odpuštění je téměř akt sobectví. Protože ten, kdo odpouští z toho má obrovský prospěch.“ (Spisovatelka Lawana Blackwellová).

Pamatujme si ale, že cesta k záchraně vztahu vede přes naši odvahu chtít to zkusit.

Nevěřte také tomu, když někdo tvrdí, že nelze nic udělat pro zlepšení našich vztahů. Jedna pisatelka vytěžila krásné poučení z biblického příběhu o Goliášovi a Davidovi. (1. Samuelova 17. kapitola). Izraelské vojsko stálo před nepřátelským vojskem, ze kterého každý den vystupoval obrovský a silný bojovník Goliáš. Vyzýval někoho z nepřátelské strany, aby se mu postavil, a tím by nemuselo dojít k hromadné bitvě. Nikdo z Izraelců se toho neodvážil. Jednoho dne za svými bratry, kteří byli součástí Izraelského vojska přišel mladý David, který prosil, aby mohl proti Goliášovi vystoupit. I když ho zrazovali, on to udělal. Z praku vystřelil kámen, zasáhl nepřátelského bojovníka a porazil ho. Ono poučení? Davidovi bratři to nezkusili, protože „přece věděli“, že ho není možné porazit. David to chtěl zkusit. Možná nebyl jediný, komu by se podařilo porazit Goliáše, ale byl jediný, který to chtěl zkusit. Může se stát, že žijeme ve vztahu, o kterém říkáme, že je beznadějný a že nemá smysl se o nic pokoušet. Pamatujme si ale, že cesta k záchraně vztahu vede přes naši odvahu „chtít to zkusit“.

A to poslední, co chci připomenout? Naše vztahy jsou naše vztahy. A ty se proměňují tím, jak se měníme my v nich. Ne tím co říkáme o tom, jaké bychom je chtěli mít. To kdo jsme, říkáme tak hlasitě, že není slyšet, co říkáme. Buďme velmi opatrní v následování snahy změnit pouze toho druhého. Když budeme mít sílu a odvahu „zkusit to“ od sebe, potom se možná stanou zázraky. Že na to nemáme? „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Filipským 4,13)

Ano, vztahy jsou velmi důležité. Ale ještě důležitější je, jestli jsou problémem, nebo požehnáním. Když je vztah požehnáním, potom všechno ostatní v životě se daleko lépe snáší. A to je důvod, proč všem lidem přeji, aby právě jejich vztahy byly pro ně požehnáním.

Jan Dymáček