Proč by se život nemohl vyvinout sám od sebe z neživé hmoty?

Těší mě váš zájem o téma stvoření vs. evoluce a děkuji za důležitý a jasně položený dotaz. Odpověď pro lepší srozumitelnost rozdělím do 5 sekcí.

Souhrn hlavních důvodů proč život nemůže vzniknout spontánně z hmoty

Na vaši otázku existuje překvapivě jednoznačná a vědecky naprosto bezpečně ověřená odpověď — „Život se z neživé hmoty sám od sebe vyvinout nemůže!“

Důvodů je mnoho a jeden je závažnější než druhý. Věda je v tomto ohledu neúprosná. Uveďme stručně ty hlavní.

Zaprvé

známé a bezpočtukrát prověřené přírodní zákony nedovolují samovolný vznik života z hmoty, protože cokoliv, co není živé, podléhá neustálé, všudypřítomné a nezvratitelné degradaci, erozi, rozkladu a spění k termodynamické rovnováze, což je druh smrti – a platí to pro naprosto všechny materiální systémy (uzavřené i otevřené) na všech úrovních komplexity bez výjimky.

Přírodní zákony nedovolují samovolný vznik života z hmoty, protože cokoliv, co není živé, podléhá neustálé, všudypřítomné a nezvratitelné degradaci, erozi, rozkladu a spění k termodynamické rovnováze, což je druh smrti.

Tj. ve všech neživých systémech vzrůstá v čase entropie (nespecifičnost, neuspořádanost, homogenita a izotropie) a systémy spějí nevyhnutelně do termodynamické rovnováhy, uzavřené pomaleji, otevřené rychleji. Je to přímý důsledek 1. a 2. termodynamického zákona. Tento všudypřítomný proces, kterému podléhá veškerá hmota a energie v celém nám známém vesmíru, je dočasně a lokálně přemožen pouze v živých systémech, které v sobě mají již přítomný a funkční informačně-metabolický stroj vyznačující se extrémně složitou, jazykově specifikovanou, nepravidelnou (jedinečnou) a funkční komplexitou schopnou zachytávat hmotu a energii (ve formě potravy) a tu pak přeměňovat a směrovat uvnitř sebe na užitečnou práci a atomárně přesnou výrobu chemikálií nezbytných pro své fungování. Tento informačně-metabolických stroj v přírodě nikde samovolně nevzniká (a v principu vzniknout nemůže), pouze se předává z jedné generace života na další s tím, že první formy života = tj. prvotní informačně-metabolické předlohy všech forem života — na Zemi mohou být z vědeckého a informačního hlediska produktem pouze nad-hmotné a nad-lidské Inteligence v souladu s tím, co víme jednak ze zkušenosti a jednak z vědeckého výzkumu a přírodních zákonů — že jen cílevědomá inteligence může něco takového dát dohromady. Jinými slovy, tato kombinace extrémně sofistikovaného softwaru a hardwaru v živých buňkách nemůže být v principu produktem neřízených spontánních chemických reakcí mezi základními prvky a sloučeninami jako jsou vodík, kyslík, voda, sulfan, methan, čpavek, formaldehyd, formamid a další, protože chemické reakce tímto směrem samy od sebe neběží — nikdy a nikde, jak je dnes a denně prokazováno mimo jakoukoliv pochybnost ve všech laboratořích světa na základě platných zákonů chemie a fyziky. I sebesložitější směs chemikálií spolu dříve či později kompletně zreaguje a je šmytec – šlusend – konec – finíto. Výsledné produkty zreagování, ať už jsou jakkoliv složité a blížící se chemikáliím, které nalézáme v živých buňkách, se následně v čase vždy bez výjimky začnou rozpadat a vzájemně reagovat s jedním jasným cílem = ustavit co nejdříve je to možné tzv. termodynamickou rovnováhu s maximální entropií (druh smrti). Pouze v živých organismech je informačně-metabolickými nanostroji velmi složitě a neustále udržována termodynamická nerovnováha a specifický, nelineární, funkční, jedinečný, dynamický a hierarchický řád. Každý chemik by vám bez váhání potvrdil, že pokud chcete vyrobit enantiomericky a molekulárně čistou chemikálii s konkrétními vlastnostmi — např. potravinářské barvivo z ropy nebo umělé sladidlo — musíte celý proces velmi přesně kontrolovat a řídit, různě zastavovat a měnit parametry syntézy, jako je tlak, teplota, pH a spoustu dalších, blokovat nechtěné křížové reakce, odstavovat meziprodukty a stabilizovat výsledný produkt — jinak se výsledek jistojistě nezdaří. A to se jedná stále o velmi jednoduché chemikálie. Pokud bychom však chtěli vyrobit synteticky ze základních prvků a chemikálií jakoukoliv základní chemikálii živých buněk — sacharid, protein, nukleotid nebo lipid, zjistili bychom, že to se současnými technologiemi nezvládneme! Je to příliš složité a nevíme, jak na to. Takže musíme chtě nechtě pokorně sklonit hlavu a říci hlasité, široko daleko se rozléhající NEVÍME, NETUŠÍME! Z toho vyplývá, že pokud je to tak moc těžké — rozuměj náročné na přesné řízení a kontrolování chemické syntézy od začátku až do konce — pak se něco takového jistojistě nemůže podařit bez jakéhokoliv řízení a kontroly! Zastánci materialismu, evoluce a miliard let však tvrdí pravý opak — podle nich život vznikl zcela spontánně ze zemských prvků bez jakéhokoliv řízení a kontroly, což popírá základní zjištění vědy i známé přírodní zákony.

Zadruhé

neživá příroda, z níž by se dle materialistické hypotézy zvané abiogeneze měl vyvinout život, nemá žádný ideový směr, nic nestaví, nemá žádné know-how, neumí vygenerovat instruktivní jazykově kódovanou informaci ani optimalizovat již hotovou, funkční konstrukci v jakémkoliv ohledu.

Neživá příroda nemá žádný ideový směr, nic nestaví, nemá žádné know-how, neumí vygenerovat instruktivní jazykově kódovanou informaci ani optimalizovat již hotovou, funkční konstrukci v jakémkoliv ohledu.

Neživá hmota není v principu schopna vygenerovat informační komunikační protokol ani žádný abstraktní programovací jazyk, dokonce není schopna vygenerovat ani pouhou gramatiku jakéhokoliv programovacího jazyka, natož pak jeho sémantiku (významové přiřazení), natož dynamickou kontrolu řízení vstupů a výstupů, natož opravné a kontrolní mechanismy nebo optimalizační výrobní postupy s ohledem na dostupnost vstupních surovin — včetně odpovídajícího hardwaru, na kterém by taková softwarová, jazykově-informační složitost mohla „běžet“. To vše a spousta dalšího je v každém živém organismu přítomno! Neživá hmota ale ničím takovým nedisponuje, podobně jako malta a cihly nedisponují informací o tom, jak postavit, opravovat a udržovat např. rodinný dům, nebo součástky elektromotoru, guma, plasty, sklo a kůže neobsahují informaci a ani nemají schopnost tuto informaci vygenerovat — jak postavit funkční elektromobil a jak jej pak používat, kontrolovat a opravovat. Pokud tedy někdo hledá know-how života v neživé hmotě, nic nenajde, protože prostě hledá na špatné adrese. Je to jako hledat stolaře a jeho nástroje v židli či stolu nebo tým inženýrů a high-tech výrobní továrnu ve „střevech“ notebooku či mobilního telefonu. Nebo jako snaha najít Michellangelovu sochu Davida v obřích kusech mramoru v nějakém kamenolomu nebo Da Vinciho „Večeři Páně“ zkoušet nalézt ve štětcích a tubách olejových malířských barev …

Zatřetí

údajný prvek náhody a dokonce ani „řízené náhody“, což je velice roztomilý protimluv, nemá vůbec žádnou schopnost vytvořit něco, co si dokáže uvědomovat svou vlastní existenci, svobodně myslet, pohybovat se, rozhodovat se a komunikovat. Bylo by to porušení zákona kauzality, který tvrdí, že následek nemůže typově (druhem své složitosti) převýšit svou příčinu. Řeč je obecně o živých organismech a speciálně o člověku. Kdo nesouhlasí, nechť směle prokáže opak.

Údajný prvek náhody a dokonce ani „řízené náhody“, což je velice roztomilý protimluv, nemá vůbec žádnou schopnost vytvořit něco, co si dokáže uvědomovat svou vlastní existenci, svobodně myslet, pohybovat se, rozhodovat se a komunikovat.

Náhoda či nahodilost je matematický terminus technikus, kterým se vyjadřuje skutečnost, že nejsme schopni analyticky přesně dopředu určit, co a jak se v nějakém systému odehraje. Umíme ale vyhodnocovat trendy, četnosti výskytu a pravděpodobnost toho, že budoucí výsledek bude typově takový nebo makový. Není to tedy ani tak vyjádření toho, že by něco jako náhoda existovalo, ale že my lidé nejsme principiálně schopni většinu věci přesně zjistit nebo změřit a na základě toho pak přesně spočítat (nebo často dokonce i jen v hrubých rysech předpovědět) budoucí chování nějakého neživého materiálního systému, natož pak živého. Např. v kvantové mechanice platí tzv. Heisenbergovy relace neurčitosti, které vyjadřují skutečnost, že nelze v principu současně přesně určit některé dvojice veličin v daném kvantovém systému – konkrétně polohu a hybnost nebo energii a čas. A to je jen tupá hmota, která na úrovni atomů a molekul vykazuje toto „neurčitelné“ chování. Když se pak podíváme do struktury živé buňky, jakékoliv, zjistíme, že je absolutně nemožné spočítat, kde se jaká konkrétní molekula bude nacházet třeba za minutu nebo za 10 minut apod. a ani netušíme, co udělat, aby se daná konkrétní molekula dostala v přesné čase na to správné místo v buňce. Buňka to ale ví, každá, neomylně. Navíc, chování neživé i živé přírody vykazuje zřetelné znaky logického hierarchického řádu, který lze matematicky popsat jako produkt nehmotné inteligence a jazyka. Jakoby celý vesmír byl někým vysloven. Matematicky tyto skutečnosti formuloval a dokázal prof. Dr. Robert A. Herrmann z Naval Academy v USA – viz raherrmann.com — nebo přímo vědecké práce prof. Herrmanna zde, zde a zde. Z hlediska aplikované informatiky tyto skutečnosti prokázal prof. Dr. Ing. Werner Gitt, bývalý dlouholetý ředitel prestižního informačního a technologického institutu v Braunschweigu – bližší info zde a zde. Velmi zajímavé a přínosné vědecké práce na toto téma lze nalézt u dalších předních světových vědců v oblasti aplikované informatiky a bioinformatiky — prof. Dr. Robert. J. Marks II, prof. Dr. David Berlinski, prof. Dr. William Dembski, Dr. et Dr. Jonathan Wells a mnoha dalších.

Začtvrté

i ten nejjednodušší živý organismus vykazuje strukturu a složitost, která je principiálně nedosažitelná jakoukoliv člověkem řízenou chemickou syntézou, natož pak neřízenou. V principu.

Ani s nejlepšími současnými technologiemi nejsou ani nejlepší vědecké mozky světa schopny vyrobit ze základních chemikálií, jako jsou H2, CO2, NH3, H2O, HCOOH atd. — základní stavební kameny buněčných organel, natož správně fungující buněčné organely, natož celou buňku.

Známé zákony chemie a všechny známé metody a technologie nejpokročilejší chemické syntézy, kterou lidstvo v současné době disponuje, zcela vylučují jakoukoliv možnost spontánního vzniku života. Ani s nejlepšími současnými technologiemi nejsou ani nejlepší vědecké mozky světa schopny vyrobit ze základních chemikálií, jako jsou H2, CO2, NH3, H2O, HCOOH atd. — základní stavební kameny buněčných organel, natož správně fungující buněčné organely, natož celou buňku. Řeč je o proteinech, lipidech, nukleotidech a sacharidech, a to v enantiomerické molekulární čistotě. Ty je pak potřeba správně zpolymerizovat a sestavit do podoby buněčných organel a ty pak do celkové struktury živé, správně fungující buňky. Tohle nejen že jako lidstvo neumíme, ale nemáme absolutně tušení, jak tento problém vyřešit ani kde a jak začít, říká jeden z nejuznávanějších současných organických syntetických chemiků světa prof. et. prof. Dr. Ing. James M. Tour z Nanocarbon center v Houstonu (Texas, USA), který se svým vědeckým týmem syntetizoval vůbec nejsložitější funkční molekuly v chemickém průmyslu. Viz jeho osobní web jmtour.com. Pokud nejlepší vědecké mozky světa nejsou schopny v nejlepších high-tech chemických laboratořích světa ze základních chemikálií vytvořit ani základní chemikálie obsažené v buňkách, je nemyslitelné tvrdit, že k něčemu takovému došlo spontánně v nějaké pravěké kaluži — nehledě na to, že samotné chemikálie nikdy spontánně nevytvářejí vyšší funkční celky, jako jsou organely nebo dokonce celé buňky.

Původ biologického života a novověká věda

Historii hledání odpovědi na původ biologického (tělesného) života novověkou vědou asi nejlépe charakterizují 2 přelomové objevy 20. století. Prvním byl objev dvoušroubovicové struktury deoxyribonukleové kyseliny (DNA) – hlavní dědičné informační makromolekuly všech forem života – a to dvojicí vědců Jamesem Watsonem a Francisem Crickem v r. 1953. Druhým byl experiment Stanleyho Millera a Harolda Ureye, který údajně potvrdil neodarwinistickou hypotézu prebiotické (= předtím, než začal existovat život) evoluce chemických sloučenin. Miller konkrétně testoval hypotézu tzv. koacervátů Alexandra Oparina a J. B. S. Haldaneho z počátku 20. století (publikována 1924), která navrhovala postupný vznik buněčného života z anorganických látek neřízenými chemickými reakcemi z jednoduchých chemických prekurzorů.

Výsledkem jiskrového výboje ve směsi základních chemikálií S. Millera a H. Ureye byla vysoce toxická směs látek, ve které byla nalezena racemická stopová množství aminokyselin a jednoduchých sacharidů. Pro život zcela nepoužitelné!

Experiment byl proveden v roce 1952 a publikován v roce 1953 S. Millerem a H. Ureyem z Chicagské univerzity. Od té doby je znám jako Millerův-Ureyův experiment. V experimentu byly použity voda (H2O), methan (CH4), amoniak (NH3) a vodík (H2). Směs byla zahřáta v hlavní baňce aparatury, kde mezi dvojicí elektrod probíhaly jiskrové výboje. Výsledný produkt byl ochlazován a sbírán v tzv. kondenzoru a následně analyzován. Výsledkem byla vysoce toxická směs chemikálií, ve které byla nalezena racemická stopová množství aminokyselin a jednoduchých sacharidů. Racemická znamená ve směsi levorukých a pravorukých enantiomerů, což je pro jakýkoliv živý organismus naprosto nepoužitelné. Levoruké a pravoruké enantiomery nelze od sebe odlišit chemicky na základě vazebných vlastností molekul, protože ty jsou u levorukých a pravorukých enantiomerů téže sloučeniny naprosto identické. Tzn. spontánní neřízená chemie nemůže v principu nikdy od sebe oddělit levoruké a pravoruké aminokyseliny nebo sacharidy.

K tomu je potřeba říci ještě to, že přechod od jednoduchých sacharidů jako je např. ribóza nebo glukóza, aminokyselin, nukleotidů a mastných kyselin ke složitým funkčním biomakromolekulám, jako jsou proteiny, komplexní sacharidy, tuky a funkční sekvence nukleových kyselin je veškerými lidskými technologiemi současnosti nerealizovatelný — nevíme, jak na to!! A co teprve pak z těchto komplexních funkčních biomakromolekul sestavit fungující buněčné organely, jako jsou ribozomy, endoplazmatické retikulum, buněčné jádro se všemi chromozomy, mitochondrie, chloroplasty nebo jen „obyčejnou“ cytoplazmatickou buněčnou membránu? To je už daleko za hranicí nejen reálné vědy, ale dokonce i dost odvážného sci-fi. A to stále ještě nemáme funkční živou buňku složenou z bezpočtu těchto drobných organel do správně fungujícího celku. Když si navíc představíte, že např. v lidském těle je takových buněk několik desítek tisíc miliard a že je jich mnoho různých druhů a že tvoří bezpočet různých tkání, orgánů a orgánových soustav propojených dohromady na všech úrovních složitosti a funkčnosti, pak je principiální absurdita jakéhokoliv materialistického evolučního scénáře naprosto zjevná a neoddiskutovatelná. 

Průšvih materialismu a evolucionismu je v tom, že tohle všechno systematicky zamlčuje a neustále všem tvrdí, že „to udělala hmota sama za straaaaašně dlouhý čas v řádu miliard let“, protože prý hodně času je víc, než moudrý, zkušený a bystrý Konstruktér!

Navíc, každé lidské tělo začalo existovat jako jedna jediná buňka = spermií oplodněné vajíčko, ze kterého se postupně buněčným dělením vytvořily všechny buňky, tkáně, orgány i orgánové soustavy dospělého lidské těla. Neexistuje lidská technologie přirovnatelná k něčemu takovému!! Tohle je nejen lidsky nedosažitelné, ale i lidsky nepochopitelné. Průšvih materialismu a evolucionismu je v tom, že tohle všechno systematicky zamlčuje a neustále všem tvrdí, že „to udělala hmota sama za straaaaašně dlouhý čas v řádu miliard let“, protože prý hodně času je víc, než moudrý, zkušený a bystrý Konstruktér! Jenže čas je ve skutečnosti nepřítelem všeho živého a obecně i všeho fungujícího, protože v čase se věci zhoršují a komplikují, zvláště pokud nemají jasný řád a cíl. Taková je každodenní zkušenost nás všech a takové jsou i výsledky všech vědeckých výzkumů! Bez výjimky. Neřízená chemie mezi jakýmikoliv chemickými látkami vede vždy k postupnému rozkladu a zániku, čím více času, k tím většímu rozkladu a zániku dojde.

Když už nemůžeme pravdu vyvrátit ani zpochybnit, zamlčíme ji a většina lidí si toho, žel, ani nevšimne.

S tímhle nikdo nedokáže pohnout, proto se tyto věci zamlčují a to jakože všude a pořád. Když už nemůžeme pravdu vyvrátit ani zpochybnit, zamlčíme ji a většina lidí si toho, žel, ani nevšimne. Je to jako v tom příběhu mladého muže v zaoceánském parníku, který dostal od svého již zesnulého otce lístek do 1. třídy z Evropy do Ameriky, ale nevěděl o tom. Prostě se k němu ta informace nedostala, a tak mladík nastoupil na loď jako žebrák, který celou cestu seděl skrčený ve své kajutě 3. třídy kdesi na dně lodi ohlodávajíc kůrky starého chleba a vyškrábávajíc zbytky konzerv, které si s sebou vzal v kufru. Když loď dorazila do cíle a mladík si kontroloval svůj kufr, našel v něm v postranní kapse v obálce lístek do 1. třídy s vybranými lahůdkami a vyhlídkou na oceán i s dopisem od svého zesnulého otce. — Myslím, že takhle nějak je to s moderní vědou a otázkou původu života.

Lidstvo už dávno má koupený lístek do 1. třídy přímo do Nebe a věčného života, ale většina lidí to neví … a protože to neví, mohou jim být nakukávány popletenými nebo podplacenými vědci nehorázné nesmysly o samoobživnutí hmoty.

Reálná věda má už tolik zdrcujících důkazů, že život nemůže spontánně vzniknout z neživé hmoty, že už zkrátka nejde veřejnost dál oblbovat a tvrdit jí, že to vše vzniklo samo od sebe – proto se tato fakta organizovaně zamlčují. Lidstvo už dávno má koupený lístek do 1. třídy přímo do Nebe a věčného života, ale většina lidí to neví … a protože to neví, mohou jim být nakukávány popletenými nebo podplacenými vědci nehorázné nesmysly o samoobživnutí hmoty jen tak, mýrnyx týrnyx, kdesi v pravěké kaluži. Podobně nehorázně se lže ale i v jiných oblastech, ne jen ve vědě.

Jak mi říkával jeden pan docent na MFF UK: „Pane kolego, pokud nemáte know-how, tak máte how-know.“ Myslím, že měl pravdu. A jelikož víme z veškeré známé vědy, že neživá hmota žádným know-how života nedisponuje, pak je zřejmé, že život z neživé hmoty nemá s vědou nic společného a jedná se jen o bezbožné přání mnohých, žel.

Když se na chvíli ještě vrátíme ke zmíněným dvěma objevům — na jedné straně objevu DNA Watsonem a Crickem a na straně druhé objev spontánního vzniku aminokyselin a jednoduchých cukrů jiskrovým výbojem ve směsi vodíku, vody, čpavku a methanu Millerem a Ureyem — musíme jednoznačně konstatovat, že mezi nimi od začátku panovalo značné napětí, protože první objev DNA svědčil o informační, jazykově kódované podstatě živých organismů, což je opakem materialismu — kdežto Stanleyho experiment spontánní syntézy základních stavebních látek těl všech živých organismů z jednoduchých sloučenin svědčil naopak o materialistické podstatě života. Jeden objev tedy v principu vylučoval druhý – přesněji jejich interpretace se navzájem vylučovaly. Paradoxní je, že za oba objevy byly uděleny nejvyšší akademické ceny — Watson a Crick dostali v r. 1962 Nobelovu cenu za medicínu a Miller až v r. 1983 Oparinovu medaili.

Do dnešního dne byly v laboratořích provedeny stovky prebiotických scénářů s nejrůznějšími startovacími chemikáliemi, všechny ale naprosto selhaly.

Po vzoru Stanleyho Millera prováděly nejrůznější vědecké týmy od té doby podobné experimenty s nejrůznějším složením tzv. prebiotické atmosféry, která dle evolučního modelu údajně panovala na pravěké Zemi. Do dnešního dne byly provedeny stovky scénářů s nejrůznějšími startovacími chemikáliemi — sulfanem (H2S), oxidem siřičitým (SO2), kyselinou kyanovodíkovou (HCN), formaldehydem (HCHO), dusíkem (N2), formamidem (CH3NO) a spoustou dalších, všechny ale naprosto selhaly – viz vynikající vědecká publikace prof. Thaxtona a prof. Bradleye – Tajemství vzniku života (ISBN 80-7255-062-4), navrat.cz.

Podobně selhaly i všechny ostatní hypotézy samovolného vzniku života ať už jakoukoliv cestou:

1. Panspermické hypotézy — život byl údajně na Zemi zanesen z vesmíru, kde existuje volně ve formě zárodků – vyvráceno definitivně po r. 2000 na základě výzkumů kosmického prostoru a jeho extrémně destruktivních účinků na vše živé a dokonce i na neživé organické molekuly
2. Hypotézy samoplození — středověké tmářství ve stylu červi vznikají z bahna, myši ze zrní a zpocených košil nebo v pozdější verzi nemoci vznikající ze špíny a špatného vzduchu – vyvráceno definitivně L. Pasteurem v r. 1856. Na tomto poznatku je založena konzervace potravin – tzv. pasterizace. Při pasteraci obecně nedochází ke sterilizaci, tj. absolutnímu zlikvidování veškerých zárodků mikroorganismů, ale jen k likvidaci nesporulujících patogenních mikroorganismů. Působení tepla musí být přizpůsobeno individuální potravině. Pokud bychom chtěli zničit veškeré zárodky všech mikroorganismů např. na nástrojích chirurga, museli bychom kromě vhodné teploty aplikovat také ionizující záření, případně sterilizující chemikálie, které spolehlivě  tyto zárodky usmrtí. Jakmile dojde k jejich usmrcení a předmět je zcela izolován od okolního prostředí, nic živého na něm nikdy samo nevznikne. ŽIVOT NIKDE NEVZNIKÁ, POUZE SE PŘEDÁVÁ V RÁMCI SVÉHO ZÁKLADNÍHO DRUHU Z GENERACE NA GENERACI.
3. Hypotéza chemické evoluce (primární chemické abiogeneze) — již zmíněná materialistická představa spontánního, postupného vzniku prvního života z neživých chemikálií postupným slučováním a spontánním vzrůstem složitosti a funkčnosti chemických sloučenin – viz Miller-Ureyův experiment. Představitelé této hypotézy byli Darwin, Oparin, Haldane, Miller, Dawkins, u nás Flegr, Mihulka, Zrzavý, Pačes a další. Tato hypotéza byla definitivně vyvrácena prof. J.M. Tourem v r. 2019.
4. Hypotéza koacervátů (A. Oparin) — hypotéza tvrdící, že se z prvotní chemické polévky v praoceánu spontánně separovaly prvotní shluky bílkovinných částic, tzv. „koacerváty“, které posléze měly být schopny absorbovat další chemikálie – jak do svého vnitřku (nukleotidy a posléze i nukleové kyseliny) tak i na svůj povrch (fosfolipidové membrány). Tato hypotéza byla definitivně vyvrácena pracemi prof. Toura a prof. Gitta, které prokázaly, že bílkoviny nemohou v principu vzniknout bez genetické předlohy v DNA a extrémně složitého procesu translace v ribozomálních organelách. Taktéž plazmatická membrána jakékoliv živé buňky je svou složitostí za hranicí realizovatelnosti nejpokročilejšími chemickými technologiemi současnosti (jmtour.com)
5. Hypotéza mikrosfér (S. W. Fox) — hypotéza tvrdící, že na rozhraní pravěkého moře a souše (ať už na hladině nebo na břehu) vznikaly spontánně shluky hydratovaných proteinů ohraničené fosfolipidovou vrstvou. Hypotéza byla definitivně vyvrácena objevem tvorby proteinů v buněčných ribozomech podle přesného jazykově kódovaného programu v DNA — tj. proteiny v přírodě nemohou vznikat samovolně chemickou cestou, podobně ani fosfolipidové membrány.
6. Hypotéza „živých jílů“ (Cairns-Smith, Bernal) — hypotéza založená na představě, že strukturní kostru živých systémů plnily anorganické jílovité částice (illit, chlorit, kaolinit, dolomit, kalcit, křemen a živec). Hypotéza byla definitivně vyvrácena pracemi prof. Dembskiho, prof. Gitta a dalších. 
7. „RNA teorie“ (Gilbert a spol.) — Co bylo dříve – vejce, nebo slepice? Tuto odvěkou otázku můžeme v diskusi o vzniku života formulovat takto — Co bylo dříve – protein, nebo nukleová kyselina (DNA), která jej kóduje? Tento hlavolam vychází ze skutečnosti, že všechny živé organismy vyžadují pro své životní pochody jak DNA, tak proteiny, jenže výroba proteinů vyžaduje přítomnost DNA, ve které jsou jazykově kódované programy k jejich výrobě a zase k výrobě či replikaci DNA jsou zapotřebí proteiny (přesněji proteinové enzymy), které DNA kóduje. Zdánlivou cestu, jak tuto slepou uličku obejít, ukázal objev, že RNA molekuly plní jak úlohu skladování (dočasného) informací tak úlohu katalytických enzymů, které urychlují určité chemické reakce. Takové RNA enzymy nebo-li ribozymy měly dle této hypotézy představovat první autoreplikující se molekulární systém na pravěké Zemi, který nebyl závislý na katalytické aktivitě proteinových enzymů, jak je tomu v živých organismech dnes. Tato hypotéza byla definitivně vyvrácena fyzikálním chemikem Dr. Sarfatim a později i výzkumy prof. J.M.Toura. Problém je v tom, že RNA i tzv. ribozymy jsou ještě mnohem méně stabilními molekulami než DNA, která ke svým neustálým opravám využívá velmi sofistikované proteinové enzymy, pro něž sama v sobě kóduje výrobní programy. To ale ribozymy nemají a nikdy mít nemohly. Co by je tedy udržovalo ve funkčním stavu a ještě na údajně pravěké Zemi bez ochranné atmosféry? Navíc, RNA je složena z tzv. nukleotidů, jež jsou tvořeny vždy ze čtyř základních bází (u RNA jsou to adenin, uracil, guanin a cytosin), cukrem ribózou a fosfátovou skupinou. Nukleotidy se v RNA řadí za sebou a tvoří lineární řetězec, který v buňkách kóduje výrobní program pro tvorbu proteinů. Tuto funkci si ale RNA nemohla žádným způsobem přisvojit ani si ji jakkoliv slepě vyvinout, protože je určena kódujícími sekvencemi v DNA, jejichž je vždy přesnou kopií. Je to jako byste chtěli, aby konkrétní věty v nějaké knize si samy od sebe vyvinuly správný význam zapadající správně do celkového poselství knihy. Je tedy zřejmé, že „RNA svět“ nemůže být vysvětlením původu života v žádném ohledu, protože RNA molekuly jsou pouhými molekulárními obtisky DNA a plní dočasnou funkci jakožto informační molekula v extrémně komplexním a přesném procesu výroby funkčních proteinů. Totéž platí pro jakoukoliv jinou molekulu v živých buňkách. Můžete ji izolovat a naplnit s ní třeba plavecký bazén, ale nic z toho nevznikne, protože jakékoliv izolované chemikálie automaticky a zákonitě ztrácejí smysl i funkci. Podstatou života je právě to, že každá molekula v buňce má svůj smysl, funkci a význam ve vztahu k ostatním molekulám v daném čase a místě. Život je vztahový fenoném, je o spolupráci a komunikaci — která v těle probíhá mezi nepředstavitelným množstvím velmi rozličných molekul, buněk, tkání, orgánů a orgánových soustav, v duchu pak mezi úmysly a postoji osob. Komunikace v buňkách je přitom usměrňována a koordinována pomocí jazykově kódovaných instrukcí nesených na informačních molekulách jako jsou DNA, RNA, tRNA, mRNA, mtDNA atd.

Život a přírodní zákony

Jak jsme si již vysvětlili v odpovědi ohledně podstaty a původu přírodních zákonů — přírodní zákony nesledují žádný cíl, tj. nejsou teleonomické, nic nekonstruují ani nemohou konstruovat, protože nedisponují žádným know-how, tj. plánem, jak něco postavit, optimalizovat, opravit nebo udržet v provozu.

Přírodní zákony nesledují žádný cíl, tj. nejsou teleonomické, nic nekonstruují ani nemohou konstruovat, protože nedisponují žádným know-how, tj. plánem, jak něco postavit, optimalizovat, opravit nebo udržet v provozu.

Přírodní zákon je pouhým matematickým vztahem popisujícím určitou pravidelnost ve vztazích v přírodě. A tak jako fyzikální pohybové zákony nemohou v principu uvést do pohybu jedinou kouli na kulečníkovém stole, natož vyhrát turnaj, tak tím spíš nemohou „nakopnout“, řídit a směrovat chemickou syntézu, která by z jednoduchých chemikálií dokázala vytvořit správně zhotovenou, živou buňku. Přírodní zákony pouze stabilizují určitý řád, který již existuje a který ale může nastolit jedině nějaký inteligentní nehmotný agent, samozřejmě pokud ten řád ty přírodní zákony respektuje. Pokud je nerespektuje, pak ty přírodní zákony nastolený řád dříve nebo později zničí. 

Jinými slovy, pokud „to“ postavíte dobře (v souladu s přírodními zákony), bude „to“ fungovat, pokud „to“ postavíte špatně (v rozporu s přírodními zákony), skončí „to“ katastrofou.

Život, degenerace a smrt

Odkud se ale na světě vzala porušenost, degenerace a smrt? Je to něco přirozeného, co je prostě neoddělitelnou součástí bytí? Jak říká stará hospodská moudrost: „smrt patří k životu.“ Pravdou ale je, že smrt k životu nepatří! Je s ním však v tomto světě spojena duchovním zákonem, který Bible nazývá „zákonem hříchu a smrti“. Je potřeba tyto věci důsledně rozlišovat.

Pravdou ale je, že smrt k životu nepatří! Je s ním však v tomto světě spojena duchovním zákonem, který Bible nazývá „zákonem hříchu a smrti“. Je potřeba tyto věci důsledně rozlišovat.

Smrt nepatří k životu jako patří třeba muž k ženě nebo ryba k vodě, a to i přesto, že vše živé v tomto světě nakonec tělesně dříve či později umírá. Není to tedy spojení trvalé a přirozené, ale spojení dočasné, nadpřirozené a člověkem zaviněné. Tento duchovní zákon nevyjadřuje nic jiného, než že veškerý život pochází od Boha, který Ho má jako jediný sám v sobě navěky a neporušitelný. Jakmile se pak od Boha někdo oddělí – nejprve srdcem a myslí, jako to udělali první lidé a manželé Adam s Evou, ocitá se duchovně mimo jediný a věčný Zdroj života a de facto jen čeká, až dotiká biologický stroj jeho těla — tělo se pak po oddělení od ducha (dechu života) vrací zpět do prachu Země a duch (dech života) se vrací k Bohu, který jej dal. Takto probíhá 1. smrt, smrt těla. Zmíněné oddělení se od Boha Bible nazývá hříchem (hříšností) a o smrti mluví ve dvou vydáních — 1. smrt je dočasné oddělením ducha člověka od jeho těla a 2. smrt je trvalé oddělení ducha člověka od Boha, což Ježíš Kristus nazval peklem. 

Kristova zástupná smrt na Kříži nás vysvobozuje pouze z 2. smrti, nikoliv z 1. smrti.

Kristova zástupná smrt na Kříži nás vysvobozuje pouze z 2. smrti, nikoliv z 1. smrti, přestože někteří věřící v závěru dějin nezemřou ani 1. smrtí, ale budou zaživa proměněni a uchváceni Božím Duchem do přímé a věčné Boží přítomnosti, kde jim Bůh setře každou slzu z očí i všem lidem z celé historie, kteří Mu důvěřovali. Tam již nikdy nebude nářek, bolest, smutek, smrt, nemoci, zloba, hněv či cokoliv nečistého nebo nebezpečného. Smrt jakožto nepřítel bude zničena jako poslední. Smrt pohlcena Životem, NAVŽDY!

Život časný, odmítnutí Boha a život věčný

Bible říká, že život jako takový je věčný, nikde nevzniká, nikdy nevznikl, pouze se předává, každý podle svého druhu. To přesně odpovídá vědeckým zjištěním a pozorované okolní realitě, což je samo o sobě pozoruhodné. V této odpovědi jsem zmínil rozlišení „duchovní“ a „biologický“ život. Nemyslel jsem tím však 2 různé životy z různého zdroje, ale pouze rozlišení toho, kde se jeden jediný Život z Boha projevuje. Pokud nežijete v živém spojení s Bohem skrze Krista, říká Písmo, a důvěrou v Něj, máte v sobě jen malý zbyteček života, který Vám byl předán Vašimi rodiči a jim zase jejich rodiči … až bychom došli na samotný Počátek lidstva a světa, kdy byl Adamovi a Evě vdechnut věčně živým Bohem.

Bible říká, že život jako takový je věčný, nikde nevzniká, nikdy nevznikl, pouze se předává, každý podle svého druhu. To přesně odpovídá vědeckým zjištěním a pozorované okolní realitě, což je samo o sobě pozoruhodné.

To, co přirozeně máme, je skutečně jen zbytek života, který, jako jakási baterie, která se už nedobíjí … čeká na své vybití. Vedle toho napojení se na věčný Zdroj, věčnou „elektrárnu“ Boží, je jediným způsobem, jak se vyhnout věčné (2.) smrti a to jen a jen díky Kristově zástupné smrti na Kříži, který toto znovunapojení padlého lidstva na Boha uskutečnil.

Pokud tedy chcete žít Boží kvalitu života, Boží čistotu, vděčnost, lásku, milosrdenství a pokoru, vnitřní pokoj a jistotu Božího přijetí, může vám jej předat pouze Ježíš Kristus, pokud opravdu uvěříte Jeho Slovům, že za vás již zaplatil plné výkupné, smazal váš dlužní úpis spočívající ve vašich vinách a přestoupeních věčného morálního a vztahového Zákona. Pokud chcete žít jen na vlastní triko, podle svých představ, pro své cíle, jen z vlastní síly nebo síly druhých lidí, ať už jsou ty cíle jakkoliv vznešené a velkolepé, klidně i jako docela hodný a slušný člověk, potom takový život dle Kristova evangelia nemá žádnou budoucnost a co nevidět skončí, a to navždy! Ono hodný a slušný člověk bez Boha je vlastně protimluv, přestože to tak na první pohled nemusí vypadat. Jde o to, abychom byli ochotni přijmout Boží druh existence — Jeho dokonalý charakter — jehož slabý odlesk v náš zbyl po předcích v podobě svědomí, které bývá různě nacejchované a pokroucené. Přesto je to určitý Boží hlas ukazující správný směr.

Pokud chcete žít jen na vlastní triko, podle svých představ, pro své cíle, jen z vlastní síly nebo síly druhých lidí, ať už jsou ty cíle jakkoliv vznešené a velkolepé, klidně i jako docela hodný a slušný člověk, potom takový život dle Kristova evangelia nemá žádnou budoucnost a co nevidět skončí, a to navždy!

Bůh nikoho nenutí, jen nás se vší vážností vyzývá, abychom žili rozvážně, střízlivě a zbožně, jednak proto, že Jemu na nás záleží a jednak proto, že On je hoden naší důvěry a vděčnosti, kterou v konečném důsledku nelze projevit žádným jiným způsobem, než tím, že Mu odevzdáváme denně svá chtění, svá sobectví a chtíče, své představy, strachy, pýchu i svou vlastní spravedlnost. Nejsou to malé požadavky, pravda, ale Bůh není žádný troškař — všem, kteří Ho vezmou za Slovo a vytrvají až do konce, slibuje věčný život v plnosti radosti, pokoje a vděčnosti v Jeho přítomnosti, a to na Nové Zemi, kterou stvoří po ukončení dějin tohoto věku temnoty.

Když se podíváme do knihy Genesis, dozvíme se v prvních 11 kapitolách, že po iracionálním odmítnutí Božího vedení a autority prvními lidmi – Adamem a Evou, což Písmo označuje jako pád do hříchu či prvotní hřích, došlo k tomu, že Bůh svou přítomnost ve stvoření omezil a na přání prvních lidí z tohoto světa vědomě poodstoupil. Písmo to nazývá prokletím celého tvorstva vinou člověka. Prokletí si lze představit jako odejmutí budoucnosti = odejmutí Boha a Jeho přízně. Co je Bohem prokleté, nemá budoucnost. Jako by Bůh dal dočasně pryč své ruce od tohoto materiálního světa, který byl vinou člověka vydán porušenosti a marnosti (zmaru). Od toho dne, kdy lidstvo odmítlo Boží svrchovanou vůli, začalo celé tvorstvo postupně chřadnout a upadat … na stromech začalo žloutnout listí, zvířata se začala bát člověka i sebe navzájem … a začala umírat, člověk se také stal smrtelným, objevila se mezi nimi první agresivita, masožravost, parazitizmus, mrchožroutství.

Člověk byl nucen opustit počáteční Ráj, kde neexistovala smrt, soupeření, bolest, nemoci, smutek, námaha ani žádná forma degenerace či úpadku. Nový svět bez Boha mimo Ráj pak začal podléhat jiné sadě a hierarchii přírodních zákonů, než které podléhal před Pádem na počátku v Ráji.

Člověk byl nucen opustit počáteční Ráj, kde neexistovala smrt, soupeření, bolest, nemoci, smutek, námaha ani žádná forma degenerace či úpadku. Nový svět bez Boha mimo Ráj začal podléhat JINÉ SADĚ A HIERARCHII přírodních zákonů, než které podléhal před Pádem na počátku v Ráji.

Člověk se stal náhle smrtelným, stejně tak i zvířata, na svět přišla degenerace, boj, násilí, smutek, strach, nenávist a smrt. To ale není něco, co by Bůh pro člověka a přírodu plánoval. Tohle se nemělo nikdy stát. Bůh člověka z Ráje nevyhnal, On člověka jen ochránil před věčným sebezničením, ke kterému by v Ráji po Pádu zcela určitě dříve či později došlo. Příchod degenerace, soupeření, nemocí a smrti byl jen zákonitým důsledkem toho, že když člověk vyžene Boha ze svého života a životního prostředí … tak potom člověk vyžene člověka ze svého srdce, příroda se vzbouří proti člověku, zvíře proti zvířeti, zvíře proti člověku atd. … Je to zákonitý řetězec odmítnutí a vzpoury, který jsme ale započali my lidé!! Bůh člověku v jeho touze po naprosté nezávislosti vyhověl, protože je nedůstojné, aby On věčný Stvořitel všeho se vnucoval nám, prachu ze Země. Boží Láska však zůstala, protože Bůh se nikdy nemění a tak přišel s plánem záchrany člověka a obnovy naprosté důvěry a lásky mezi Ním a člověkem v osobě Ježíše Krista. Pro další informace doporučím odpovědi v sekci „křesťanství“ a „morálka, vztahy“.

Mgr. Libor Votoček