Co je to přírodní zákon, co umí a neumí a kde se tu vzal?

Děkuji za zajímavý dotaz. Z dotazu je patrné, že uvažujete o hlubokých souvislostech, které při běžném, uspěchaném vnímání reality člověk sotva postřehne. Pokusím se odpovědět tak, aby z odpovědi měli maximální užitek i lidé bez příslušného vzdělání, kteří by se v odborných formulacích mohli ztrácet, přesto se v odpovědi určitému stupni odbornosti nevyhneme. Pro ty z vás, kteří příslušné vzdělání máte, věnuji některé odbornější pasáže. Věřím, že vás má odpověď povzbudí k dalšímu studiu a novým pozitivním postřehům a souvislostem. 

Přírodní zákony nejsou iluzí

Předně bych chtěl zdůraznit, že přírodní zákon není žádným přeludem, který by se jako zákon pouze jevil. Není to tedy nic subjektivního, co by vznikalo jen v hlavách nás, pozorovatelů okolní reality. Jinými slovy, anarchie nebo-li bezzákonnost ve vesmíru ani v přírodě neexistuje, přestože v nich působí degenerace, stárnutí, zkáza, boj o život, agrese a smrt.

Anarchie nebo-li bezzákonnost ve vesmíru ani v přírodě neexistuje, přestože v nich působí degenerace, stárnutí, zkáza, boj o život, agrese a smrt.

Hierarchický řád a pravidelnosti ve vztazích (zákony) a jejich udržování v prostoru a v čase patří bezesporu mezi největší objevy novověké vědy, které nás zjevně odkazují na jejich nehmotný, inteligentní Zdroj, i když o Něm samotná laboratorní či terénní věda nutně vědět nepotřebuje. Upřímně řečeno, na to, abych mohl zkoumat a jíst plody z nějaké zahrádky, nepotřebuji nutně znát jejího majitele, který ji vysázel a který se o ni stará. Problém ale nastává ve chvíli, kdy si začnu myslet, že nikdo takový neexistuje nebo dokonce kdy začnu zahrádku, její zákonitosti a plody považovat za důkaz toho, že vznikla spontánně, sama od sebe.

Přestože vnímání nehmotné reality není do značné míry nezbytné pro dělání laboratorní či terénní vědy (viz další odpovědi v kategorii „věda a filozofie“), má rozhodující místo ve vědách historických a zjevených – např. v archeologii, paleontologii, antropologii, historické biologii, filozofii, sociologii, teologii apod., zkrátka v těch typech vědy, které se zabývají neopakovatelnou minulostí nebo filozofickými a existenciálními otázkami.

Přestože vnímání nehmotné reality není do značné míry nezbytné pro dělání laboratorní či terénní vědy, má rozhodující místo ve vědách historických a zjevených – např. v archeologii, paleontologii, antropologii, historické biologii, filozofii, sociologii či teologii.

Tam se nemateriální jevy dají přirovnat k troubícímu a chobotem mávajícímu slonu v úzké panelákové předsíni. Něco takového lze sotva ignorovat … i tak samozřejmě může člověk dělat, že žádného slona nevidí a že to uklouznutí na jeho „koblize“ byla jen ranní rozcvička, jak můžeme vidět dnes a denně v příslušných TV pořadech.

Rozumějte mi prosím dobře, nemluvím zde o žádném pánbíčkářství, ale o prosté a všem známé nehmotné složce reality, která skutečně „sedí“ na hmotě jako jezdec na koni. Jen si vezměte všechny ty informace v telekomunikačních sítích a tranzistorových pamětích celého světa — ve skutečnosti neváží ani gram. Jsou skutečně nehmotné, jako jakási sada instrukcí, jak zacházet s hmotou a energií – třeba na displayi vašeho monitoru, tabletu či mobilního telefonu nebo na výrobní robotizované lince v továrně — a tato sada instrukcí je zaznamenána do hmotného nosiče řízenou změnou nějaké jeho vlastnosti – třeba lokální změnou magnetizace (objemová hustota magnetického dipólového momentu) nebo vygenerováním el. náboje na tranzistorech s plovoucím hradlem a oxidovou izolační vrstvou v moderních pamětích typu NAND atd.

Jen si vezměte všechny ty informace v telekomunikačních sítích a tranzistorových pamětích celého světa — ve skutečnosti neváží ani gram. Jsou skutečně nehmotné, jako jakási sada instrukcí, jak zacházet s hmotou a energií.

A co třeba rozmístění nábytku ve vašem pokoji – kolik váží kilogramů? Ne nábytek, ale jen jeho rozmístění? Jinými slovy, kolik váží geometrie Vašeho pokoje? Odpověď zní, „nic, nula“. A právě o tom jsou i přírodní zákony. Jsou to ve své podstatě nemateriální geometrické pravidelnosti v tomto materiálním světě a jsou projevem geometrických daností hmoty a časoprostoru na všech rozměrových a energetických škálách. Něco podobného platí také pro morální zákony, jsou to totiž pravidelnosti ve vztazích mezi osobami.

Svět kolem nás není jen uspořádaný a usměrňovaný přírodními zákony, ale splňuje tytéž zákony logiky, kterým podléhá naše mysl. Jinými slovy, to, jak přemýšlíme, koresponduje s tím, jak svět kolem nás funguje, nemyslím teď nutně lidskou společnost, ale hlavně přírodu a okolní vesmír.

Svět kolem nás není jen uspořádaný a usměrňovaný přírodními zákony, ale splňuje tytéž (abstraktní) zákony logiky, kterým podléhá naše mysl. Jinými slovy, to, jak přemýšlíme, koresponduje s tím, jak svět kolem nás funguje.

Tahle souvislost není vůbec samozřejmá ani náhodná, jak řekl kdysi slavný fyzik Albert Einstein. Není proto žádnou samozřejmostí to, jakou logiku fungování tento svět má — že mají věci kauzální-příčinnou logiku v čase, takže se nemůžete vrátit v čase a rozbitou vázu vrátit do stavu před rozbitím, nemůžete se sami od sebe přemisťovat neviditelně v prostoru, dále následek nepřevyšuje kvalitativně nikdy svoji příčinu, funkční systémy vznikají vždycky shora dolů atd.

Když se nad tím zamyslíte, tak pro obživu těla musíme zasévat pravidelně semena plodin do dobré půdy, zalévat je, okopávat a s důvěrou čekat, až vyrostou a urodí plody. Totéž musíme dělat ve vztazích a ve svém srdci, zasévat do něj dobré Slovo, srdce mít a udržovat změklé, kypré (vzdušné) a soucitné, jako dobrou půdu a v péči o své nitro dopřát vzrůst dobré naději, lásce a důvěře. Jsou to naprosto paralelní systémy a procesy.

Kromě toho je zde tak akorát intenzivní všudypřítomná přitažlivá síla mezi hmotnými objekty, tak akorát velký tlak atmosféry umožňující existenci vody ve všech třech skupenstvích, voda tekoucí z kopce a zaujímající vodorovnou hladinu, že je zde tak akorát velký náklon zemské osy pro střídání období a pohyby vzduchu vlivem rozličných tlaků a teplot v atmosféře, že zde máme magnetické pole odstiňující škodlivé záření, že zde máme přítomny všechny potřebné stavební materiály, kovy, minerály, a stovky dalších parametrů — to vše spoluvytváří logicky fungující svět, ve kterém může člověk NAVÍC růst v nehmotných kvalitách – v charakteru, ve vztazích, v lásce. Je zde také hluboká souvislost mezi tím, jak mozek vnímá sebe i zbytek těla a jak vnímá okolní svět – zde jsou také hluboké paralely a podobnosti. Ve všem platí stejné zákony logiky a pochopitelnosti. Máme zde tedy svět, ve kterém hierarchie a povaha přírodních zákonů koresponduje úzce s nehmotným — morálním a vztahovým — rozměrem našich životů. 

Máme zde tedy svět, ve kterém hierarchie a povaha přírodních zákonů koresponduje úzce s nehmotným — morálním a vztahovým — rozměrem našich životů.

Svět, ve kterém mimo jiné nelétají pečení holubi do úst, kde se domy ani silnice nestaví samy od sebe, kde sám od sebe nevzniká život, kde ryba plodí zase jenom rybu, kráva krávu, pes psa, včela včelu a člověk člověka. Děsivé je na tom to, že zastánci evoluce a miliard let starého světa tvrdí přesný opak a popírají existenci této logiky fungování tohoto světa. Tato logika zde ale není pro srandu králíkům, ale odráží určité hodnoty a charakter, které bychom my lidé měli v životě rozpoznávat a následovat (napodobovat). To je také důvod, proč je věk absolutní digitalizace zároveň absolutní zkázou. Dovoluje totiž vytvořit virtuální svět, který nekoresponduje s reálným světem a kterému tak pomalu ale jistě přestáváme rozumět, hlavně mladá generace. To je gigantický problém, který velmi brzy přinese hodně trpké ovoce.

To je také důvod, proč je věk absolutní digitalizace zároveň absolutní zkázou. Dovoluje totiž vytvořit virtuální svět, který nekoresponduje s reálným světem a kterému tak pomalu ale jistě přestáváme rozumět, hlavně mladá generace.

Suma sumárum, nehmotná realita je vědecky snadno prokazatelná a dokonce i měřitelná. Hmota totiž nemůže vygenerovat své vlastní uspořádání a funkční a hierarchické umístění v prostoru a v čase na všech rozměrových a energetických škálách, jak to dnes vidíme. Bez uspořádávající nehmotné informace to není možné a ta ale není intrinsickou vlastností hmoty.

Hmota totiž nemůže vygenerovat své vlastní uspořádání a funkční a hierarchické umístění v prostoru a v čase na všech rozměrových a energetických škálách, jak to dnes vidíme.

A jelikož zde existují osoby, myslící, morálně a vztahově uvažující osoby, není opět nic nevědeckého nebo nelogického na tom očekávat, že onen nehmotný zdroj nehmotné (i hmotné) reality bude rovněž osobou, myslící, cítící, s morálním a vztahovým rozměrem. Byla by to přinejmenším adekvátní a velmi rozumná (ne-li nejrozumnější) příčina. 

Pakliže se člověk této myšlence věčně živého Boha Stvořitele nad prostorem a časem otevře, což je základním poselstvím Bible, pak je toto nematerialistické vysvětlení původu přírodních zákonů logické a přímočaré. Bible je unikátní právě v tom, že nás o těchto skutečnostech informuje hned od samého začátku Starého Zákona v knize Genesis, kde se mimo jiné dočítáme i to, že bez Boží vůle a Slova (nehmotné a hmotu uspořádávající sady instrukcí) nevzniklo vůbec nic. Totéž se dozvídáme na začátku Nového Zákona v Janově evangeliu.

Přírodní zákon a proces vědeckého bádání

Objev přírodního zákona vždy byl, je a bude nejvyšším vědeckým úspěchem, kterého může přírodovědec v principu dosáhnout. Proč? Jednoduše proto, že přírodní zákon je obecně platná pravidelnost (zákonitost) ve vztazích v přírodě, která platí vždy a všude, přestože se projevuje různým způsobem v různých jedinečných situacích ve spolupráci s dalšími přírodními zákony. Pro přírodovědce je objev přírodního zákona něco jako pro medika objev univerzálního léku nebo pro filozofa či teologa nalezení počátku (podstaty) moudrosti. Je to něco, co jako by nebylo z tohoto světa a čemu přitom podléhá veškeré dění pod Sluncem.

Přírodní zákon je něco, co jako by nebylo z tohoto světa a čemu přitom podléhá veškeré dění pod Sluncem.

Znalost přírodních zákonů totiž člověku dovoluje nahlédnout do povahy a hierarchie pravidelností v uspořádání a fungování tohoto světa a nejen to, ale následky těchto pravidelností také v konkrétních situacích s různou přesností předvídat (např. zákony statiky dovolují předpovědět, zda daná stavba bude stabilní nebo ne, zákony elektřiny a magnetismu dovolují předpovědět, zda daný elektrický obvod bude fungovat nebo ne, zákony termodynamiky dovolují předpovědět, zda daný motor bude v principu fungovat nebo ne, atd.) Samozřejmě promyšlenost a ergonomii konstrukce ze základních fyzikálních zákonů přímo neodvodíme, protože tyto věci jsou určeny až tím, k čemu popř. komu má daná konstrukce sloužit.

Uveďme si pár konkrétních příkladů přírodního zákona.

Zákon gravitace je pravidelností ve vztazích mezi všemi hmotnými objekty a sice taková, že se vždy vzájemně přitahují silou, která je přímo úměrná (je pevným násobkem) součinu jejich klidových hmotností a nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti jejich hmotných středů (těžišť) – tzn. při dvojnásobné vzdálenosti je čtvrtinová (4x menší), při čtyřnásobné vzdálenosti je šestnáctinová (16x menší) atd. Pokud se ale hmotný objekt začne pohybovat v nějakém prostředí, např. v plynu, začnou kolem něj vznikat oblasti s různou hustotou okolního plynu vlivem jeho viskozity a efektu strhávání a začíná docházet k dynamickému proudění kolem tělesa doprovázeném různě intenzivním vířením, které má na těleso vždy brzdný efekt. Podstatné je, že při vhodném tvaru tělesa (křídlo) vznikají oblasti s nižším aerodynamickým tlakem (nad křídlem) a vyšším aerodynamickým tlakem (pod křídlem). Při vhodném náklonu křídla pak dochází ke vzniku aerodynamického vztlaku s dopřednou silovou složkou, která dokáže objekt udržet nejen „nad zemí“, ale i v dopředném pohybu, nebo-li v letu. 

Za určitých podmínek účinek jednoho přírodního zákona může vykompenzovat nebo dokonce převážit účinek druhého přírodního zákona. Podstatné je, že všechny přírodní zákony platí současně a my můžeme kreativně pracovat s jejich účinky.

Vztlakové síly jsou při určitých rychlostech a tvarech křídel tak velké, že dovedou výrazně překonat účinky gravitace, takže se do řídkého plynu kolem nás (tj. atmosféry) může vznést s nebývalou elegancí i 590 tun vážící Airbus A380 s 853 pasažéry na palubě. Neznamená to tedy, že by přestal platit zákon gravitace ani to, že bychom „vypnuli“ gravitaci a ani to, že by gravitace byla iluzí, ale že pohybem letadla v plynném prostředí došlo k aktivaci zákona vztlaku, který „vyrušil“ účinek zákona gravitace. To svědčí o jisté hierarchičnosti přírodních zákonů, kdy za určitých podmínek účinek jednoho přírodního zákona může vykompenzovat nebo dokonce převážit účinek druhého přírodního zákona. Podstatné je, že všechny přírodní zákony platí současně a my můžeme kreativně pracovat s jejich účinky.

Když si uvědomíme, že přírodní zákon je skutečně jistou pravidelností ve vztazích, která se projevuje tím účinněji, čím specifičtější je geometrie a rozměrová a energetická škála situace, která dává tomuto zákonu (následkům tohoto zákona) vyniknout, potom pro nás přírodní zákony přestávají být neviditelnou a nepochopitelnou „magií“ v pozadí viditelného, materiálního světa.

Uveďme si další příklad. Při potápění do hlubin oceánu bude narůstat tzv. hydrostatický tlak vodního sloupce nad námi vlivem gravitace a hustoty vody a ten budeme nuceni dle 3. Newtonova zákona (akce a reakce) kompenzovat pevností konstrukce např. ponorky resp. batyskafu. Bude-li konstrukce dostatečně pevná, bude schopna vykompenzovat hydrostatický tlak vody i v hloubce mnoha kilometrů. Opět je zde ve hře více přírodních zákonů, které spoluúčinkují na batyskaf a na nás je s nimi počítat při návrhu jeho konstrukce. Podobné úkoly řeší inženýři např. v automobilovém průmyslu, ve stavebnictví (statika), v jaderném inženýrství atd. Přírodní zákon je zkrátka něco, na co se nesmí nikdy zapomenout, protože působí na všechno, vždy a všude … Při jeho ignorování pak reálně hrozí, že se jeho účinky v určité situaci natolik zvýrazní, že nás to může stát i život.

Neznalost či nerespektování nějakého přírodního zákona může v některých situacích vést k naprosto obludné katastrofě (např. zřícení budovy), zatímco jindy se projeví pouhým neúspěšným experimentem či neznámou chybou v měřeních, které neodpovídají tomu, co bychom dle teorie čekali.

Je zajímavé si všimnout, že neznalost či nerespektování nějakého přírodního zákona může v některých situacích vést k naprosto obludné katastrofě (např. explozi reaktoru jaderné elektrárny, implozi ponorky na dně oceánu, nechtěnému pádu / zřícení budovy atd.), zatímco jindy se projeví pouhým neúspěšným experimentem či neznámou chybou v měřeních, které neodpovídají tomu, co bychom dle teorie čekali. Mnohé přírodní zákony byly objeveny právě tímto způsobem — jako neznámá anomálie ve výsledcích měření, pro kterou jsme neměli v řeči již známých faktů žádné vysvětlení …

Běžná rutinní práce laboratorního vědce, která v ideálním případě může vést k objevu přírodního zákona, však sestává z mnoha dílčích oblastí a úkonů, které by nezasvěcený pozorovatel jen stěží označil za vznešené vědecké bádání, jak je obvykle a okázale prezentováno ve sci-fi filmech či vědecko-populárních pořadech typu Hydepark civilizace apod. Mnoho lidí má tak silně zkreslenou představu o tom, jak takové bádání probíhá. Mnohdy je to mnohaměsíční ale i mnohaleté „zkoušení naslepo“, jindy nekonečná rutina, při které potřebujete nabrat co největší množství dat „nekonečným“ opakováním téhož experimentu, pak ale doslova spíte ve své laboratoři. Někdy dojde k velkým objevům při nečekaném „neúspěchu“ díky kterému zahlédneme účinky dosud neznámého přírodního zákona.

Laboratorní vědec musí být každopádně všestranně nadaný a zručný, protože neřeší jen samotné měření nějakého jevu, ale musí být schopen také navrhnout a sestavit měřicí aparaturu, naučit se ovládat zapojené přístroje, být schopen sehnat nebo dokonce vyrobit reprodukovatelným způsobem vzorek z určitého a vždy velmi čistého materiálu, ten řádně povrchově upravit např. broušením, leštěním či leptáním, vymyslet způsob, jak z něj sejmout signál po vybuzení např. elektrickým proudem, magnetickým polem, tlakem, teplotou, světlem apod., změřená data zaznamenat do počítače a příslušným softwarem data vyhodnotit a interpretovat. Je to tedy celý řetězec dovedností, znalostí a zkušeností, které jsou ale jen začátkem dlouhého a náročného procesu, na jehož konci MOŽNÁ bude objeven nový přírodní zákon nebo optimalizován nějaký výrobní proces.

Co přírodní zákon nikdy nedokáže

Přírodní zákon je důležité odlišit od účinku, který popisuje, ale také od následků, které způsobuje. Máme tedy 3 různé „věci“:

1. PŘÍRODNÍ ZÁKON – např. gravitační zákon – matematickou pravidelnost ve všudypřítomné vzájemné přitažlivosti hmotných objektů
2. ÚČINEK, KTERÝ POPISUJE – v tomto případě gravitace – všudypřítomná vzájemná přitažlivost hmotných objektů
3. NÁSLEDEK, KTERÝ ZPŮSOBÍ – v tomto případě např. tíha, pohyb či deformace – typické účinky všudypřítomné vzájemné přitažlivosti hmotných objektů

Těžko můžeme chtít vysvětlit původ struktury a hierarchického uspořádání světa kolem nás výhradně na základě známých přírodních zákonů. Ty zákony jsou jen pravidelnostmi v onom uspořádání, neřeknou nám ale už, odkud se všechno to uspořádání i s těmi pravidelnostmi vzalo.

K tomu je potřeba ještě přidat otázku příčinnosti nebo dokonce prvotní (singulární) příčinnosti, nejen běžných dějů kolem nás, ale i např. samotné hmoty a energie včetně časoprostoru. Těžko můžeme chtít vysvětlit původ struktury a hierarchického uspořádání světa kolem nás výhradně na základě známých přírodních zákonů. Ty zákony jen vyjadřují ono uspořádání resp. pravidelnosti v onom uspořádání, neřeknou nám ale už, odkud se to všechno vzalo. Bylo by to podobně naivní, jako snaha vysvětlit rozmístění kulečníkových koulí na stole výhradně na základě znalosti fyzikálních zákonů, kterým pohybující se koule podléhají. Něco takového se jednoduše nemůže nikdy podařit, protože zákony nemají kapacitu poskytnout nám všechna potřebná data, z nichž by bylo možné jednoznačně odvodit rozmístění koulí v tom kterém okamžiku hry. Vidle nám do toho háže kulečníkový mistr se svým tágem. To je ta „chybějící složka“ (missing ingredient), bez které rozmístění koulí nejsme schopni vysvětlit, dokonce ani přibližně. Znalost přírodních zákonů nám tedy k vysvětlení původu vesmíru, života a člověka v žádném případě nestačí a stačit nikdy nebude, to podstatné — know-how — tkví v něčem docela jiném, a sice v jediném rozumném a vědecky obhajitelném zdroji know-how — a přiznejme si, že vědět, jak stvořit vesmír, přírodu nebo člověka znamená bez nadsázky, vědět všechno — a přesně o Tom mluví Bible od začátku až do konce. Určitě znáte počáteční verše z Janova evangelia: „Na Počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Vše povstalo skrze Něj a bez Něj nepovstalo nic, co je.“

Vraťme se teď ještě na chvíli k příkladu s kulečníkem.

Žádný přírodní zákon ale nedokáže uvést koule na kulečníkovém stole do pohybu, natož vyhrát kulečníkový turnaj.

Představte si klasický kulečníkový stůl a na něm rozmístěné kulečníkové koule. Pohyb kulečníkových koulí podléhá celé řadě přírodních zákonů, jak jsme si už naznačili — zákonu akce a reakce, zákonu setrvačnosti, zákonu síly, zákonu gravitace, zákonu smykového i valivého odporu atd. Žádný přírodní zákon ale nedokáže uvést koule na kulečníkovém stole do pohybu, natož vyhrát kulečníkový turnaj. Jinými slovy, prvotní impulz k pohybu koulí po kulečníkovém stole nemůže vzejít z žádného přírodního zákona, protože ten pouze odhaluje pravidelnosti v pohybu kulečníkovým mistrem rozpohybovaných koulí. Přírodní zákony tedy pouze zaručí, že pohyb koulí bude předpověditelný nebo alespoň odhadnutelný za předpokladu, že bychom znali přesný směr a působiště síly předané tágem konkrétní kouli, která pak svoji hybnost bude předávat prostřednictvím středového rázu koulí a odrazů od okrajů kulečníkového stolu. Tyto přenosy hybnosti včetně disipace o povrch kulečníkového stolu by bylo možno v principu spočítat a to na základě matematických vzorců vyjadřujících příslušné přírodní zákony. O tom jsou vlastně všechny kulečníkové hry. 

Cílem hry jménem šachy je dát soupeři šach-mat, ale jak se k tomuto poslednímu tahu dopracovat, vám pravidla šachu neřeknou. To musíte vymyslet vy!

Podobný princip známe např. z šachu, kde sice přírodní zákony nehrají tak zásadní roli, jako u kulečníku, ale máme zde abstraktní matematická pravidla, co s kterou figurkou je možné v daném tahu provést. Cílem je dát soupeři šach-mat, ale jak se k tomuto poslednímu tahu dopracovat, vám pravidla šachu neřeknou. To musíte vymyslet vy! Totéž platí ve stavebnictví. Zákony statiky vám neřeknou, jaký dům přesně máte postavit, pouze vás omezí v tom, abyste nepostavili něco, co vám pak spadne na hlavu, ale jak konkrétně bude vypadat dům respektující svou konstrukcí zákony statiky, to musíte vymyslet vy!

Proto je krajně nelogické a nevědecké tvrdit, že přírodní zákony vytvořily vesmír nebo život nebo přírodu nebo člověka či cokoliv jiného, jak běžně tvrdí materialisté a ateisté.

Proto je krajně nelogické a nevědecké tvrdit, že přírodní zákony vytvořily vesmír nebo život nebo přírodu nebo člověka či cokoliv jiného, jak běžně tvrdí materialisté a ateisté. Přírodní zákony nejsou teleonomické (cílevědomé), nemají tvůrčí kapacitu ani nedokážou nic optimalizovat. Jsou to pouze určitá pravidla, která musíte ve svých návrzích respektovat a pokud budete, pak se můžete spolehnout, že výsledný výtvor bude v rámci opotřebení alespoň základním způsobem fungovat.

Přírodní zákon jako geometrický fenomén a projev prostoročasových symetrií

Tento objev byl učiněn de facto nezávisle odborníky na fyziku a odborníky na matematiku. Jak jsme si už řekli, přírodní zákony vyjadřují pravidelnosti v geometrii světa kolem nás, na všech rozměrových a energetických škálách. Toto pro někoho intuitivní, pro jiného experimentální zjištění má však i řádné matematické zdůvodnění, který učinila slavná německá matematička Emma Noetherová. Její objev de facto potvrdil správnost „nejsilnějších“ fyzikálních zákonů vůbec — zákonů zachování.

Jedná se o zákony zachování pro úhrnnou energii, úhrnnou hybnost a úhrnný moment hybnosti nějaké soustavy. Tyto tři zákony mají všeobecnou platnost a není znám jev, který by je zpochybňoval.

E. Noetherová matematicky dokázala, že tři zákony zachování – celkové hybnosti, celkového momentu hybnosti a celkové energie – lze vyjádřit jako důsledek symetrie prostoru a času, přesněji jejich homogenity a izotropie.

Všeobecná platnost těchto tří zákonů fyziky vybízela vědce k myšlence, že by měly mít společný základ v nějakém obecném fyzikálním principu. A právě tento princip objevila ve 20. letech 20. století německá matematička Emma Noetherová (1882 – 1935). Ukázala, že tyto tři zákony zachování lze vyjádřit jako důsledek symetrie prostoru a času – přesněji jejich homogenity a izotropie. Přesné znění teorému E. Noetherové zní: „Každé spojité lokální symetrii, vůči které jsou invariantní rovnice popisující fyzikální systém, přísluší veličina, která se zachovává.“ Pokud bychom se chtěli speciálně zaměřit jen na prostor a čas a co z toho dle teorému E. Noetherová vyplývá, zněl by teorém nějak takto: „Symetrie (jiným slovem invariance) přírodních dějů vůči transformacím souřadnic polohy fyzikálního systému v prostoru ale i v čase má za následek zákon zachování nějaké fyzikální veličiny daného objektu, konkrétně:

1. Z invariance (symetričnosti) přírodních dějů vůči libovolnému posunutí v prostoru (homogenita prostoru) plyne zákon zachování úhrnné hybnosti (tj. vydatnosti posuvného pohybu soustavy).

2. Z invariance (symetričnosti) přírodních dějů vůči libovolnému posunutí v čase (homogenita času) plyne zákon zachování úhrnné energie soustavy.

3. Z invariance (symetričnosti) přírodních jevů vůči libovolnému pootočení v prostoru (izotropie prostoru) plyne zákon zachování úhrnného momentu hybnosti (tj. vydatnosti rotačního pohybu soustavy).

Její objev byl z počátku považován spíše za zajímavou matematickou kuriozitu, ale v následujících letech měl mimořádně silný vliv na rozvoj fyziky v souvislosti s matematickou teorií grup. Jak zákony symetrie, tak zákony zachování nabývaly během 20.století na stále větší důležitosti, až se z nich staly základní zákony fyziky umožňující provádět výpočty a predikce chování hmotných soustav.

Přírodní zákony a podstata informace

Každý plán stavby, každý plán konstrukce stroje, každý návod k použití a každý soubor instrukcí, jak něco někde funkčně uspořádat, má nehmotnou podstatu, která je abstraktním (symbolickým) jazykem zaznamenána na hmotném nosiči – ať už je to papír a inkoust nebo tranzistorová či holografická paměť.

V předchozích úvahách jsme si ukázali, že nemateriálno není žádné „bubákovo“ či cokoliv pánbíčkářského nebo vybájeného, jak se materialisté a evolucionisté často a mylně domnívají. Naopak, je to prostý fakt, který je vědecky snadno prokazatelný a bezpočtukrát prokázaný. Každý plán stavby, každý plán konstrukce stroje, každý návod k použití a každý soubor instrukcí, jak něco někde funkčně uspořádat, má nehmotnou podstatu, která je abstraktním (symbolickým) jazykem zaznamenána na hmotném nosiči – ať už je to papír a inkoust nebo tranzistorová či holografická paměť. DNA je ale také plánem konstrukce, který je navíc součástí samotné konstrukce a nalézáme ho v každé buňce, v těle každého živého organismu. Z laboratorní vědy víme s naprostou jistotou, že je vyjádřen programovacím jazykem se všemi specifiky, které má jakýkoliv počítačový programovací jazyk, ale také například jazyk lidský, třeba čeština. Zkrátka, DNA je sadou instrukcí, doslova konstrukčním a provozním plánem napsaným na gigantické makromolekule čítající miliardy molekulárních písmen. 

Tato fakta nejsou žádnou iluzí, kterou bychom si takto skládali dohromady jenom proto, abychom za každou cenu dokázali existenci Pána Boha. Nikoliv! DNA je suše vědecky vzato záznamovým, informačním, jazykovým systémem obsahujícím soubor výrobních postupů, řídících, kontrolních a opravných povelů k provozování informačně-metabolického stroje jménem buňka (popř. mnohobuněčné tělo). Můžeme se teď bavit o tom, co je z vědeckého hlediska adekvátní příčinou takového systému a jakým způsobem by naopak něco takového určitě vzniknout nemohlo.

Nemůžeme popřít informační-jazykovou podstatu záznamového systému biologického života jménem DNA. Popření toho by bylo jako popřít existenci elektřiny nebo světla nebo přírodních zákonů týkajících se informace.

Nemůžeme však popřít informační-jazykovou podstatu záznamového systému biologického života jménem DNA. Popření toho by bylo jako popřít existenci elektřiny nebo světla nebo přírodních zákonů týkajících se informace.

Jinými slovy, z moderní informační vědy víme s naprostou jistotou, že žádný jazyk ani program v něm napsaný, nemůže v principu pocházet ze záznamového materiálu či hardwaru, protože ten pouze nehmotnou informaci nese v podobě dočasné a lokální (a opakovaně čitelné) změny nějaké jeho fyzikální či chemické vlastnosti. TENTO FAKT JE PŘÍRODNÍM ZÁKONEM, KTERÝ MÁ UNIVERZÁLNÍ PLATNOST. Pokud by totiž informace měla být produktem hmotného nosiče, pak by tranzistorová paměť ve vaší paměťové kartě měla být schopna vyprodukovat zápisky, fotografie či videa např. z vaší dovolené … což jsou ony nehmotné informace, o kterých zde celou dobu mluvíme. Pokud informace pochází z hmoty, pak by něco takového mělo jít alespoň v principu. Žádný inženýr na světě by ale s něčím takovým nikdy nesouhlasil (vyzkoušejte si to!) a každého, kdo by tvrdil opak, by nejspíš považoval za zásadně nevzdělaného a dezorientovaného člověka, který vůbec netuší, jak taková paměť (záznamové médium) vlastně funguje a jaký je vztah mezi zaznamenanou informací a záznamovým nosičem informace.

K dalšímu studiu vám vřele doporučuji vynikající brožurku prof. Dr. Ing. Wernera Gitta s názvem 4 přírodní zákony informace, kterou přeložil pan Ing. Josef Potoček – k zakoupení zde.

Nemateriální (matematická a geometrická) podstata přírodních zákonů ale i veškeré informace poukazuje (mimo jiné) na nehmotný Zdroj, který si naprosto mistrovským způsobem pohrál s hmotou a časoprostorem, aby mohl existovat tento stále ještě do značné míry krásný a hlavně logicky (!) fungující svět.

Jinými slovy, v každém vědním oboru dochází ke sběru rostoucích poznatků a souvislostí, které při troše nadhledu ukazují určitým směrem nebo dokonce k jasnému a konkrétnímu cíli – např. že zde existuje věčně živý myslící Stvořitel, Osoba nad hmotou, časem i prostorem. Na nás je, jsme-li ochotni takto o věcech uvažovat a vystavit se myšlence, zda nemateriální (matematická a geometrická) podstata přírodních zákonů ale i veškeré informace nepoukazuje (mimo jiné) na nehmotný Zdroj, který si naprosto mistrovským způsobem pohrál s hmotou a časoprostorem, aby mohl existovat tento stále ještě do značné míry krásný a hlavně logicky (!) fungující svět. Rozhodně si nemyslím, že by se tímto způsobem uvažování mohl kdokoliv zpronevěřit vědě a jejímu poslání! Ostatně mezi zastánci stvořitelské teorie (popř. ID) jsou špičkoví světoví vědci s nejvyššími akademickými tituly i několik nositelů Nobelových cen. Domnívám se, že uvědomění si existence a povahy inteligentního Stvořitele naopak vědcům otevírá hlubší vhled a odkrývá nové, netušené souvislosti, které mohou být a jsou zdrojem nových přelomových objevů! Vždyť co už je větším potvrzením vědy než uznání toho, že svět včetně nás je dílem Inteligence!

Zastánce evoluce a materialismu by správně měli všemu, co vidí, dávat pouze naturalistická a materialistická vysvětlení v řeči neřízených přírodních živlů a zákonů zcela bez jakéhokoliv odkazu na inteligenci, plán a úmysl. Oni ale taková vysvětlení dávají hlavně nebo jen tomu, co vidět není = dávné minulosti.

Dám vám jeden příklad. Představte si, že jste na procházce v lese a po chvíli narazíte na roztomilý palouček, který připomíná zahrádku s malým ohništěm, vedle kterého je otýpka nasekaného dřeva a několik upravených a naostřených prutů. Vedle ohniště jsou čisté, suché a rovně seříznuté pařezy připomínající židli a u nich na zemi opracované dřevěné desky připomínající podnosy. Při bližším ohledání byste toho objevili víc, ale takhle nějak to místo vypadá. Máte 2 možnosti, jak vyhodnotit vzniklou situaci. Buď jste ochoten si uvědomit, že čím víc toto místo zkoumáte, tím zřetelněji zjišťujete, že jde o úmyslný výtvor inteligence – nejspíš lidské – a místo, kde se zřejmě pravidelně setkávají lidé, kteří si společně připravují pokrm. I když to teď možná bude znít absurdně, tak evolučně a materialisticky uvažující člověk by se měl vůči takovému chápání naprosto zásadně vymezit a odmítnout jej s tím, že to jsou jen naše přání a představy, které projektujeme do toho, co vidíme a že to tak vůbec nemusí být. — Třeba pravidelnost pařezů může být výsledkem činnosti lesních zvířat, větru, vody a slunečního záření, ohniště mohlo vzniknout např. náhodným úderem blesku, který dané místo spálil a silná bouřka pak přihnala několik velkých kamenů lokálním přívalem vody, který je neúmyslně uspořádal do tvaru připomínajícího okraj ohniště … naostřené pruty ohlodala opět lesní zvířata a dřevěné desky mohl opět ze stromu odříznout silný úder blesku. Zkrátka, evolucionista by měl všemu, co vidí, dávat pouze naturalistická a materialistická vysvětlení v řeči neřízených přírodních živlů a sil zcela bez jakéhokoliv odkazu na inteligenci, plán a úmysl. Paradox nad paradoxy ale je, že evolucionisté takto uvažují pouze v případě, kdy je řeč o dávné minulosti, kterou nikdo z lidí neviděl a vidět dle jejich hypotézy vlastně ani nemohl. Jakmile přijde na věci současnosti, uvažují jako kreacionisté. Neradi to slyší, ale je to tak.

I přes všechny argumenty, které zde prezentujeme, se musí každý z nás sám pro sebe rozhodnout, jak moc je pro něj důležité si tyto věci uvědomovat a jak moc chce nebo nechce uznat, že Bůh Stvořitel existuje a on/ona je Jeho výtvorem, který má vůči Němu jistou zodpovědnost. 

Přírodní zákony a morální zákony – souvislosti a paralely ve světle Bible

Svět se vinou paličatých, sobeckých a bezbožných lidských rozhodnutí stává postupně místem, kde je a bude život, jak jej Bůh původně koncipoval, stále těžší žít, až ho nakonec nebude možné žít vůbec a pak přijde Kristus a ukončí dějiny – více o tom pojednává poslední kniha Bible, Zjevení Janovo.

Bible je unikátní v tom, že mezi přírodními a morálními zákony odhaluje na mnoha reálných historických událostech (morální pád člověka, celosvětová Potopa, zmatení jazyků atd.) velmi úzkou paralelu, kdy neposlušnost (lhostejnost) člověka k Bohu je zrcadlena neposlušností (nevděčností, agresivitou a lhostejností) přírody k člověku a člověka k člověku a to souvisí i s novou sadou a hierarchií přírodních zákonů, která začala platit po pádu člověka do nedůvěry k Bohu, pak po celosvětové potopě, pak po zmatení jazyků atd. Svět se tak vinou paličatých, sobeckých a bezbožných rozhodnutí lidí stává místem, kde je a bude život, jak jej Bůh původně koncipoval, stále těžší žít. To je ostatně i jedna z hlavních myšlenek poslední knihy Bible – Zjevení Janovo – která popisuje závěr dějin tohoto světa a lidstva. Podle Bible svět začal Rájem a skončí peklem, vinou nekajícnosti lidí, podle sekulárního světa a jeho evolučního vidění historie začal svět naopak peklem a skončí, díky šikovnosti člověka, Rájem. Otázka zní: „Kdo z nich má pravdu?“

Bible představuje morální zákony jako Bohem očekávané pravidelnosti (normy) v mezilidských vztazích i ve vztahu mezi člověkem a Bohem a představují zároveň hranice vytyčující bezpečný prostor, uvnitř kterého mohou (ale také nemusí) vznikat kvalitní a bezpečné vztahy.

Bible představuje morální zákony jako Bohem očekávané (a požadované) pravidelnosti (normy) v mezilidských vztazích i ve vztahu mezi člověkem a Bohem a představují zároveň hranice vytyčující bezpečný prostor, uvnitř kterého mohou (ale také nemusí) vznikat kvalitní a bezpečné vztahy. Dodržování morálních zákonů proto nestačí k získání vnitřní svobody a pravého života, stejně tak dodržování přírodních zákonů nestačí k tomu, abychom věděli, co, kdy a proč máme nebo nemáme v těle vykonat nebo proč svět vypadá tak, jak vypadá a jestli nemá vypadat jinak. Pro ty z vás, kteří by chtěli toto téma podrobněji prozkoumat, doporučím odpovědi v sekci „morálka, vztahy“.

Mezi morálními a přírodními zákony existuje zcela zjevná podobnost. Jsou to v obou případech zákony, které lze popsat různými způsoby. Co je jiné, je oblast působnosti. Jak jsme si už ukázali, přírodní zákony jsou Bohem ustanovené pravidelnosti ve vztazích mezi hmotnými objekty na všech rozměrových a energetických škálách. Vedle toho morální zákony jsou Bohem ustanovené pravidelnosti ve vztazích mezi osobami, nebo-li morálními agenty, kteří chápou rozdíly mezi dobrem a zlem, životem a smrti, nesobeckosti a sobectvím, věrností a lhostejností, láskou a strachem, atd. Opět jsou to pravidelnosti ve vztazích, jejichž funkcí je – mimo jiné – udržovat a stabilizovat morální charaktery osob a např. mezilidské vztahy. Morálka ovšem není a nemůže být produktem pouhého dodržování morálních zákonů, jak si někteří myslí. Morálka má být vždy produktem vztahu, vděčnosti, důvěry a lásky a ne výčtu nějakých norem. Má to být přirozený výsledek láskyplné blízkosti dvou (a více) osob, které si navzájem chtějí prokazovat dobro a v ničem si neubližovat. Pokud nemáme a nechceme mít takové vztahy s druhými, pak je naše morálka de facto bezcenná nebo zbytečná. K čemu je krásný dům, když v něm nebydlí milující rodina?

Morálka ovšem není a nemůže být produktem pouhého dodržování morálních zákonů, jak si někteří myslí. Morálka má být vždy produktem vztahu, vděčnosti, důvěry a lásky a ne výčtu nějakých norem.

De facto morální zákony — Mojžíšovo Desatero — jsou takovými okrajovými podmínkami funkčních mezilidských vztahů. Jak víme z fyziky, bez okrajových podmínek není možné modelovat úspěšně budoucí chování jakéhokoliv systému. Nejen bez okrajových, ale i bez počátečních. Ty jsou v Bibli představeny oním počátkem světa a lidstva popsaným v prvních 11 kapitolách knihy Genesis. Vidíme tedy, že Bible je takovým souborem počátečních a okrajových podmínek pro úspěšné fungování morálních systémů jménem člověk a lidská společnost. Bez toho člověk zabloudí bez ohledu na to, jak chytrý nebo vzdělaný je, protože to není o inteligenci, ale o pokoře a poslušnosti z pochopení, lásky a vděčnosti, nikoliv ze strachu před trestem, jak se mnozí odpůrci Bible mylně domnívají.

Pokud tedy člověk přestane respektovat Boží morální a vztahový Zákon — Desatero — vystavuje se reálnému a zcela jistému nebezpečí, že stavba jeho života se dříve nebo později zřítí a zkáza bude hrozná a všem zjevná. Morální zákon sám ale nedává vnitřní sílu ani správnou motivaci jej plnit — tu získáváme důvěrou a vděčností v Kristovu zástupnou oběť! Je to jako snaha stavět mrakodrap na písku, bez jakýchkoliv základů a bez jakýchkoliv znalostí stavebních materiálů i přírodních zákonů např. statiky apod.

Morální zákon sám ale nedává vnitřní sílu ani správnou motivaci jej plnit — tu získáváme důvěrou a vděčností v Kristovu zástupnou oběť! Zákon pouze odhaluje naši hříšnost, ale nedává sílu ji porazit.

Šance na úspěch je nulová. Každá taková materiální stavba totiž vyžaduje odpovídající kvalitu materiálů a jejich kombinací, znalost struktury místního podloží, znalosti příslušných přírodních zákonů, zkušenosti s podobnými projekty v minulosti a samozřejmě dobrý stavební plán a dozor. Bez toho je výsledek mírně řečeno velice nejistý a i při značném úsilí nemusí stavba dopadnout dobře. Pokud si myslíte, že se takové věci nemohou s dnešními možnostmi a technologiemi stát, pusťte si na youtube nějaký sestřih stavebních katastrof a uvidíte věci, které vás nejspíš nenapadly ani ve snu.

No a stavba našeho života, našeho srdce a charakteru, má-li pevně stát a být odolná proti morálním a vztahovým vichřicím a tlakům okolního světa, vyžaduje zrovna tak odpovídající kvalitu materiálu — v tomto případě důvěru v Boží Slovo = Bibli, dále vděčnost, pokoru, lásku, trpělivost, soucit atd. — a také znalost příslušných morálních zákonů, také osobní zkušenosti s Bohem, že je dobrý a věrný … a samozřejmě i držení se Jeho plánu a stavebního dozoru, který představuje Jeho Slovo a Duch Svatý.

Mgr. Libor Votoček