Že by Bůh měl přece pravdu?
Vzpomínám na jednu dívku, která se vdávala ve dvaceti letech svého věku a spolu studentky nemohly pochopit, proč to dělá.
Muž a žena, manžel a manželka. Ano i ne. Proč zužovat vztah pouze na muže a ženu? Proč, když jde o vztah muže a ženy, bychom se měli zdržovat nějakou úřední byrokracií a zvykem, který patří spíše do středověku? Můžeme spolu přece žít i nesezdaní. Ten „papír“ nám štěstí do vztahu nepřinese. Rozchází se i sezdaní. Nejdůležitější je, když se mají ti dva rádi. Nehledě k tomu, že myšlenka celoživotního partnerství je nesmyslná a je přežitkem.
Tento trend nabíral v posledních letech na obrátkách, a ten kdo vstupoval do manželství, byl téměř za „exota“. Vzpomínám na jednu dívku, která se vdávala ve dvaceti letech svého věku a spolu studentky nemohly pochopit, proč to dělá. A najednou do tohoto vnímání společnosti přichází výše zmíněná zpráva. Někdo by mohl říct, že to je zpráva vymyšlená, nepravdivá nebo zkreslená. Zajímavé ale je, že ze třiceti komentářů, které byly pod článkem, nikdo nezpochybňoval pravdivost článku, pouze, asi polovina, nesouhlasila s tím, co článek vyjadřoval. Z toho vyplývá, že toto téma je stále živé a zdaleka ne uzavřené. A zde je znovu třeba se ptát, proč?
Manželství představuje určitou míru jistoty, spoluodpovědnosti, převzetí závazku a povinností a nenechávání si „zadních vrátek“ pro jednodušší únik ze vztahu. To všechno lidé potřebují, pokud berou svůj život vážně.
Věřící člověk, a jak se dnes říká, konzervativní člověk, je přesvědčen, že nejen lásku, ale i manželství ustanovil Bůh. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal (tedy sezdal je) a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (1. Mojžíšova 1,27-28) Manželství ustanovil Bůh proto, aby se láska právě v tomto „institutu“ rozvíjela a došla svého naplnění. Aby bylo sňatkem jasně dáno, že ti dva se sobě dávají a nevnímají svůj vztah jako něco dočasného, kde by chyběla jistota budoucnosti. „Manželství chápu jako závazek, chci s někým žít, mít s ním děti a rodinu, a právě ten sňatek tomu dává punc toho, že to myslím vážně“, píše jedna ze čtenářek. Stejně jako jiný čtenář: „Základ pro výchovu dětí je určitě lepší v manželství než v nejistotě vztahu. U nesezdaných se v průzkumech ukazuje, že procento rozpadu vztahu je mnohem vyšší než těch 50 % u rozvedených manželství.“ Manželství představuje určitou míru jistoty, spoluodpovědnosti, převzetí závazku a povinností a nenechávání si „zadních vrátek“ pro jednodušší únik ze vztahu. To všechno lidé potřebují, pokud berou svůj život vážně. Nehledě k tomu, že žádný jiný institut vztahu se neukázal jako funkční. Když vedu předmanželské semináře nebo hovořím s lidmi, kteří přijdou s určitými problémy ve svých vztazích, vždy se opakuje totéž: zvláště ženy (ale samozřejmě i muži) potřebují ve vztahu jistotu. A vnímají, že tu jím ve větší míře dává právě manželství než vztah bez manželského závazku.
Bůh, jako Stvořitel, takto nastavil vztahy, a ukazuje se, že lidé, byť by to sami nepřiznali, se přece nakonec vracejí k tomu, co doporučuje Bůh.
A k tomu si dovolím ještě jeden citát z komentářů pod článkem: „Souhlasím se článkem a dodávám, že pro mne je zde důležitý i aspekt duchovní – nechtěla bych žít před Bohem na psí knížku.“ A tady jde nejen o větší jistotu, o trvalé dání se jeden druhému, ale i o svědomí, o uvědomění si závažnosti kroku, který dělám. Uvědomění si návodu, který nám dává Stvořitel proto, aby nám bylo dobře. Bible říká: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“ (Efezským 5,31) A dále pokračuje: „Abyste se však uvarovali smilstva, ať každý má svou ženu a každá svého muže.“ (1. Korintským 7,2) „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti a každý z vás, aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou…“ (1. Tesalonickým 4,3).
Bůh, jako Stvořitel, takto nastavil vztahy, a ukazuje se, že lidé (nebo alespoň část), byť by to sami nepřiznali, se přece nakonec vracejí k tomu, co doporučuje Bůh. On má pravdu, On to s námi myslí dobře, On nabízí ideál, po kterém toužíme. A my lidé to začínáme alespoň částečně a alespoň v něčem chápat a uznávat. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by obsáhlé diskuse. Nemuseli bychom se neustále vracet k hodnocení toho nebo onoho způsobu života. A já jsem přesvědčen, že vracet se k Božímu ideálu je to nejlepší, co můžeme jako lidé udělat. Neustále se ke mě znovu vrací věta: „Doposud jsme to zkoušeli bez Boha. Je čas to zkusit s Bohem.“ Tak to zkusme.
Jan Dymáček
