Ježíš napomíná pláčící ženy

Za Ježíšem šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: ‚Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!‘ Tehdy ‚řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!‘ Neboť děje-li se toto se zeleným stromem, co se stane se suchým?“ (Lukáš 23, 27-31)

Proč Ježíš nebyl soucitnější k těm plačícím ženám? Vždyť nad ním projevovali soucit, proč jej nepřijal s vděčností? Místo toho k nim promluvil přísně: „Neplačte nade mnou, plačte nad sebou a nad svými dětmi.“ Avšak nehledejme v tom žádnou zášť. To, co jim Ježíš řekl, bylo pro jejich vlastní dobro.
Nepokáral je proto, že plakaly. Ale chtěl, aby si víc uvědomovaly, co vlastně dělají. Mluvil k nim přísně, protože jejich pláč nebyl projevem skutečného poznání – byl to náboženský zvyk, naučený rituál. Přišli se podívat ze zvědavosti a plakaly, protože se to v takové chvíli očekávalo. Plakaly ze zvyku, aniž by znaly Toho, který trpí.

Ježíš nás učí, že náboženský zvyk sám o sobě není cílem. Když děláme věci jen proto, že se mají dělat, aniž bychom je prožívali srdcem. Takové náboženství se může stát způsobem, jak se vyhnout skutečnému vztahu k Bohu. Ježíš si nepřeje prázdné rituály. Touží po našich srdcích.

Někdy je nejlepší náboženskou praxí ticho a samota, ve které jsou slova v duchu pronášena s upřímností než hlasité modlitby, pronášené jen kvůli vnějšímu dojmu. Až budeme opravdu vědět, kdo je Ten, pro koho pláčeme, tehdy máme přijít na Kalvárii.

Často se soustředím jen na sebe. Přemýšlíme, co chceme, co potřebujeme, a tak se může stát že i v našich modlitbách se vše točí kolem nás. Prosíme bez toho, aniž bychom navazovali upřímný a pokorný vztah s Bohem. Příliš se zabýváme vlastními starostmi a přehlížíme, co potřebují druzí. Bereme jejich péči jako samozřejmost a zapomínáme, že i oni mají svá trápení.