Víme, co chceme?
A tak by se dalo říct, že Petr nevěděl, co chtěl. Důležité ale je, že Ježíš to věděl.
Někdy se o ženách říká, že nevědí co chtějí a nedají pokoj, dokud toho nedosáhnou. Samozřejmě to není pravda, ale kdyby i byla, potom by se to týkalo nás všech, bez rozdílu pohlaví. Jednání apoštola Petra je toho názornou ukázkou. „Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“ (Jan 13,6-9) V Ježíšově době, když se účastníci jídla sešli, umyl jim ten nejposlednější otrok zaprášené nohy. To proto, aby se cítili dobře, a samozřejmě aby i hygieně bylo učiněno zadost. Když přišli Ježíšovi učedníci se samotným Ježíšem k večeři, nikdo z nich se neměl k tomu, aby tuto službu vykonal. A tak se toho Ježíš ujal s tím, že tomuto úkonu dal ještě symbolický význam. Obraz očištění od hříchu. A v té chvíli se to stalo.
Pane, umývat mně nohy? To v žádném případě. Po Ježíšově vysvětlení, že je to nezbytné, přichází Petrovo přání. Pane, tak to určitě, a pro jistotu ne pouze nohy, ale celého mne obmyj. Nohy, ruce, hlavu. A znovu přichází Ježíšovo vysvětlení a opět to není tak, jak si to Petr představoval. A tak by se dalo říct, že Petr nevěděl, co chtěl. Důležité ale je, že Ježíš to věděl.
Přejeme si klidnou budoucnost, ve které bychom mohli žít v míru, v pokoji a beze strachu… Ale Boží království bereme jako pohádku.
Je to u nás jiné? Přejeme si společnost, ve které by se nekradlo, nepomlouvalo, ve které by nemělo zlo navrch, ve které by lidé byli korektní… Ale Boží návod pro život odmítáme. Přejeme si klidnou budoucnost, ve které bychom mohli žít v míru, v pokoji a beze strachu… Ale Boží království bereme jako pohádku. Pokud se děje něco, na co my lidé nestačíme, voláme Boha na pomoc, ale pokud se nic neděje, tak jej odmítáme… Věřící lidé jsou spíše hodni úsměvu, ale: „Dejte mně 10 věřících lidí a já vám ten rekord udělám.“ Řekl jistý předák v ostravském dole řediteli, který ho tlačil, že musí udělat rekord v těžbě uhlí. (Stalo se ještě za minulého režimu.) Ústav pro nemocné, staré…, dejte ho tam, tam jsou pečovatelky jeptišky, věřící ženy, ten je nejlepší. Bůh by měl potrestat všechny, kteří dělají zlo, ale na mne Pane nesahej. Uchylujeme se k termínům jako je: příroda, to je zázrak, je úžasná, jak života schopná… Ale s Bohem to nespojujeme. Havárie auta, to byl zázrak, přežili jsme, ale Bůh se záchranou neměl nic společného. Lidský mozek to je něco tak úžasného, že toho o něm víme zatím velmi málo, ale jsem nevěřící, říká špičkový neurochirurg. Vztahy nám skřípou, že i odborníci mnohdy nepomohou, ale obrátit se k Bohu o pomoc, to určitě ne. Chceme být zdraví, ale správná životospráva, ke které nás vede i Bible, ne. Politické strany před volbami jasně deklarují, že vědí co chtějí…, ale ukáže se, že opak je pravdou. Politika je přece věc kompromisů.
Máme svoje představy a někdy i razantně říkáme: Pane Bože, tak ne. A potom nám „něco dojde,“ a my zase, někdy i razantně říkáme, tak ano. Tak to musí být. Ale kolikrát jsme se v našem úsudku a přesvědčení spletli. Díky za to, že Ježíš se neplete, není unáhlený, a když my nevíme, On ví. Jde pouze o to si to přiznat a respektovat Jeho rady, které nám jsou v Bibli předkládány.
Jan Dymáček
