14. zastavení na křížové cestě: jedenácté zastavení
11. zastavení: Ježíš je ukřižován
„Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23,33-34)
Ježíš ulehá na kříž, který urputně nesl celou dalekou a strastiplnou cestu až na vršek kopce. Vojáci berou velké hřeby a zatloukají je do Jeho rukou a nohou. Bolest, kterou Kristus zažíval musela být nesnesitelná až k bezvědomí. A přesto to nebyla fyzická bolest, která Ježíši způsobovala největší utrpení. Cítil se opuštěný lidmi, které tak miloval. Zdálo se, že snad všichni lidé zešíleli. Ježíš neudělal nic jiného než dobro, a přesto mu prorážejí ruce a nohy hřeby. Největší muka přicházela, když Ježíš pomyslel na to, proč jsou lidé tak plní záště. Proč jej popravují?
Bolestí trpí jak lidé, tak i zvířata. Je to slepé puzení života, které ovládá celou přírodu. Avšak utrpení je výhradně lidské. Zvíře může zakoušet bolest, ale ne utrpení tak, jak ho prožíváme my. Utrpení je výhradně lidské. Vzniká v mysli svobodné lidské bytosti, která dokáže surovou bolest proměnit v agónii tím, že si klade otázku: proč? Proč se to děje mně? Musí se to stát? Je to, co se děje spravedlivé?
Proto nikdy nepodceňujme míru utrpení žádného ze svých bližních. Vidíme jen jejich bolest, ale práva hloubka jejich utrpení nám zůstává navždy skryta. U každého se bolest může změnit v nesnesitelnou agónii. Nesuďme a nepodceňujme míru utrpení druhých. Raději se zamysleme nad tím, co můžeme udělat abychom jejich bolest a utrpení zmírnili. Buďme bratry nebo sestrami
všem lidem.
Nikdo nenesl více bolesti a utrpení než Ježíš. Jeho utrpení bylo nekonečné, protože Jeho schopnost ptát se „proč?“ byla nekonečná. Protože jeho láska k těm, kdo jej poslali na smrt, láska k nám, láska k člověku, byla nekonečná také.
Můj Ježíši, skrze tvou agónii, když hřeby pronikly tvé něžné ruce a nohy a přibily tě na kříž, pomoz mi k pokání.
