Kain a Ábel – Co se skrývá za příběhem první vraždy? (2/2)

Dobrá zpráva evangelia

Obětní systém nebyl lidským vynálezem, ale Božím ustanovením. První oběť neprovedl člověk, ale sám Bůh a to ještě před vyhnáním z Edenu. „I zdělal Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho oděv kožený, a přioděl je“ (Genesis 3,21, BKR). Kůže musela pocházet z usmrceného zvířete, což znamená, že nevinné zvíře muselo být zabito, aby lidská nahota a hanba byla zakryta. Tím byl zaveden princip, že hřích může být smazán pouze skrze smrt nevinné zástupné oběti. Tento princip tvořil základ obětního úřadu, který měl člověku připomínat vážnost hříchu a zároveň poukazoval na budoucí dokonalou oběť Ježíše Krista.

Rozhodující není pouze to, co přinášíme Bohu, ale zda také přijímáme, co Bůh připravil pro nás.

Jak dosvědčuje Písmo, všechny tyto starozákonní oběti „slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí“ (Židům 8,5, ČSP). Hřích je víc než jen přestoupení zákona,je to oddělení se od Boha, který je Zdrojem života. A právě proto Boží slovo říká: „Odplata za hřích jest smrt.“ (Římanům 6,23, BKR). Tento nevyhnutelný důsledek mohl být překonán pouze skrze zástupnou oběť – život za život. „Bez vylití krve není odpuštění.“ (Židům 9,22) Starozákonní oběti tuto pravdu opakovaly den co den, rok co rok a přitom všechny svým smyslem směřovaly k jediné dokonalé oběti. Právě proto mohl Jan Křtitel, když spatřil Ježíše, s jistotou prohlásit: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1,29) V Kristu se naplnilo vše, co tyto oběti předznamenávaly. Jeho krev byla prolita za všechny – jak za ty, kdo žili po něm, tak i za ty, kdo věřili Božímu zaslíbení v dobách před Jeho příchodem.

A právě tento plán spasení byl důvodem, proč byl rozdíl mezi přístupem Kaina a Ábela v Božích očích tak závažný. Nešlo pouze o rozdíl ve formě uctívání, ale o zásadní postoj srdce. Šlo o otázku víry a poslušnosti. Ábel vírou přijal Boží opatření ke spasení a přinesl oběť, kterou Bůh ustanovil – krev beránka, který předznamenával Krista. Kain však odmítl následovat Boží cestu. Místo oběti, která ukazovala na milost, přinesl plody své vlastní práce a tím v podstatě popřel potřebu Spasitele. Věřil, že si Boží přízeň zaslouží vlastními skutky. Právě proto je o Ábelovi napsáno: „Vírou obětoval Ábel Bohu lepší oběť nežli Kain; skrze ni obdržel svědectví, že jest spravedlivý, Bůh vydal svědectví nad dary jeho.” (Židům 11,4, BKR) Rozhodující není pouze to, co přinášíme Bohu, ale zda také přijímáme, co Bůh připravil pro nás. „Neboť jste spaseni milostí skrze víru; a to není z vás, dar jest to Boží. Ne ze skutků, aby se někdo nechlubil.“ (Efezským 2,8–9, BKR)

Bůh dává každému prostor k pokání, ale nenutí k němu nikoho. Zůstává na svobodné volbě každého člověka, zda přijme Boží milost, nebo zda ji odmítne.

Bůh není svévolný ve svém soudu, jelikož jedná vždy spravedlivě, ale zároveň je plný milosti. I po tak závažném činu, jakým byla vražda Ábela, Bůh Kaina nezavrhl okamžitě. Hospodin k němu promluvil a vynesl nad ním spravedlivý rozsudek. A sám Kain tuto skutečnost uznal, když řekl: „Větší jest nepravost má, než aby mi odpuštěno býti mohlo.“ (Genesis 4,13, BKR) Přesto mu Bůh v milosti poskytl ochranu: „Hospodin mu řekl: „Kdokoli zabije Kaina, ponese sedminásobnou pomstu… Hospodin pak na Kaina vložil znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil…“ (Genesis 4,15, B21). Tento čin není výrazem Božího souhlasu s Kainovým hříchem, ale svědectvím o tom, že Bůh si nepřeje smrt hříšníka, nýbrž jeho pokání. „Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání.” (2. list Petrův 3,9, B21). Kain měl možnost se pokořit a obrátit se k Hospodinu – stejně jako ji má každý z nás. Bůh dává každému prostor k pokání, ale nenutí k němu nikoho. Zůstává na svobodné volbě každého člověka, zda přijme Boží milost, nebo zda ji odmítne.

Historie se opakuje

Kain a Ábel představují dvě třídy lidí, které budou existovat až do konce času.¹ Lidská přirozenost se totiž od dob prvních bratrů nezměnila, spíše se pouze zhoršila. Stále existují ti, kteří jako Ábel přijímají Boží plán spasení s vírou, a ti, kteří jako Kain důvěřují vlastním zásluhám a odmítají Boží opatření. Každý člověk stojí před stejnou volbou: přijmeme cestu víry a poslušnosti jako Ábel, nebo zvolíme pýchu a svévoli jako Kain?

Kdo se rozhodne stát na Boží straně jako Ábel, musí počítat s tím, že ponese kříž, ale zároveň má naději a jistotu věčného života, který Pán slíbil těm, kdo mu zůstanou věrní.

Písmo jasně ukazuje rozdíl mezi těmito dvěma muži. O Ábelovi čteme, že „vírou obětoval Bohu lepší oběť než Kain“ a že právě skrze tuto víru „obdržel svědectví, že je spravedlivý“ (Židům 11:4). Kdo by si nepřál, aby i o něm Bůh takto smýšlel? Kdo z nás by nechtěl, aby o něm Bůh sám řekl, že je spravedlivý? Kain je však popsán zcela jinak: „… byl z ďábla a zabil svého bratra“ (1. list Janův 3,12). Každý z nás stojí před volbou, kterou cestu zvolí. Ábel nebo Kain? Kristus nebo ten Zlý? Nechť si každý z nás zvolí stát na Boží straně jako Ábel, a to i přestože takové rozhodnutí přináší následky.

Ježíš sám vydal o Ábelovi svědectví, když řekl: „… Aby na vás padla všechna spravedlivá krev vylévaná na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše…“ (Matouš 23:35, BKR). Tato slova ukazují, že Ábel nebyl jen prvním člověkem, který byl zabit, ale stal se prvním mučedníkem v dlouhé řadě těch, kteří byli nenáviděni právě proto, že následovali Pána Boha. Pán Ježíš své učedníky na tuto nenávist připravoval: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co je jeho. Že však nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vybral, proto vás svět nenávidí.” (Jan 15:18-19, ČSP). Příběh Kaina a Ábela nás před touto skutečností varuje, proto nás Písmo vybízí: „Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí.” (1. list Janův 3,13). Jádro této nenávisti je stále stejné: „Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto skutky jeho bratra byly spravedlivé.” (1. list Janův 3,12, ČSP) Stejná nenávist se obrátila i proti raným křesťanům, kteří odmítli zapřít Krista a uctívat císaře jako boha, a proto také statisíce z nich zaplatily pod vládou pohanského Říma² za svou věrnost životem. Ve středověku se tato nenávist, kterou měl v srdci již Kain, znovu projevila, když římskokatolická církev systematicky pronásledovala a usmrtila desítky milionů věrných křesťanů, protože zůstali věrní Božímu slovu a odmítli podřídit se lidské autoritě místo Boha.³ A Bible nám ukazuje, že se tento duchovní boj obnoví i v době konce: „A bylo jí dáno, aby vložila ducha do obrazu té šelmy, takže obraz šelmy promluvil a způsobil, aby byli zabiti všichni, kteří se nepokloní obrazu šelmy.” (Zjevení 13:15, ČSP). Stejná nenávist, která vedla Kaina k vraždě Ábela, se projeví i vůči těm, kdo zůstanou věrní Bohu a Jeho zákonu až do samotného konce. Kdo se rozhodne stát na Boží straně jako Ábel, musí počítat s tím, že ponese kříž, ale zároveň má naději a jistotu věčného života, který Pán slíbil těm, kdo mu zůstanou věrní. „Ale kdož by setrval až do konce, tenť spasen bude.” (Matouš 24:13, BKR).

Pán Bůh i dnes hledá ty, kdo mu důvěřují jako Ábel a nezaleknou se následků. V sázce není nic menšího než náš věčný osud. Dnes máš možnost zvolit, komu budeš sloužit. Dnes můžeš stát na Boží straně. Ježíš Kristus tě volá k rozhodnutí. „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ (Židům 3:15, ČSP. Stejně jako Ábel i my můžeme žít vírou, být prohlášeni za spravedlivé a být připraveni na příchod Pána.

Martin Strnad