Jak žít kvalitní život v těžkých časech? (1/3)

Co je to kvalitní život?

První a nejdůležitější věcí je správné pochopení pojmu „kvalitní život“. Co se tím přesně myslí a je něco takového v tomto světě vůbec reálné? Schválně, co z následujícího výčtu byste označili jako kvalitní život?

Možná znáte někoho, kdo tímto způsobem žije a chtěli byste to také tak, protože věříte, že byste v tom byli dokonale šťastní, nebo přinejmenším o dost šťastnější, než jste teď v tom, co máte a žijete. Je tu ale jedno velké ALE! My lidé totiž obecně nevíme, co by nám skutečně prospělo a co bychom skutečně potřebovali z dlouhodobého hlediska. Myslíme si, že to víme, ale až na drobné výjimky tomu tak není. Vůči Pravdě v absolutním slova smyslu jsme totiž všichni jako malé děti, naivní, umíněné a neschopné domyslet rizika svých přirozených tužeb a přání, ve kterých tak snadno vidíme své naplnění a dokonalé uspokojení.

Pokud jsou dospělí na sebe zlí, začnou se tak dříve či později chovat i jejich děti. Je to tak proto, že dítě se orientuje a rozhoduje de facto jen podle toho, co vidí a slyší.

Představte si malé dítě, které sotva stojí na nohou a žvatlá svá první slůvka, že mu dáte na stůl krásně nazdobené zákusky a dortíčky všech barev se zapíchnutými hořícími prskavkami a vedle nich nudnou porcelánovou mísu s čerstvou zeleninou a ovocem. Co si většina dětí přirozeně vybere? Samozřejmě dortíčky. Malé děťátko totiž samo od sebe neví, že mu ty krásně nazdobené dortíčky po nějakém čase ublíží na zdraví. Ostatně, jak by mohly, když jsou tak krásné a roztomilé?! Ať se nám to líbí nebo ne, malé děti nedokážou vnímat následky svých rozhodnutí v delším časovém horizontu, než je třeba hodina nebo den, protože to jsou pro ně nepředstavitelně dlouhé časové úseky, ve kterých se jim utváří a mění tolik věcí v těle a v duši, že každý další den je pro ně znovu jako další cesta kolem světa. Navíc, malé dítě nemá s naprostou většinou věcí a vztahů žádné zkušenosti, a tak napodobuje jen to, co vidí u dospělých v jejich bezprostředním okolí. Pokud jsou dospělí na sebe zlí, začnou se tak dříve či později chovat i jejich děti. Je to tak proto, že dítě se orientuje a rozhoduje de facto jen podle toho, co vidí a slyší, na co si může sáhnout a co ochutnat, protože to je to jediné, na co jeho dušička stačí.

Děti vlastně postupují velmi logicky a vycházejí jen z toho, co je pro ně reálně dostupné a co jim v jejich naivitě a neznalosti připadá jako skvělá volba. V jejich vidění světa je to tak, že když budou papat krásné a voňavé dortíčky, stanou se také tak krásnými a voňavými. Proto když si malá holčička obleče princeznovské šatičky, připadá si skutečně jako opravdová princezna. Není to jen hra, jak si dospělí myslí. Ne, pro ně je to realita, kterou berou smrtelně vážně. Pro malé dítě není čas strávený s rodiči pouhou hrou a rodiče by se neměli v žádném případě snažit, aby to, co spolu dělají, byla vždy jen pouhá hra. Pro malé dítě je to sám život, je to pro ně realita, která jim utváří jejich víru a vlastní identitu. Když malému dítěti vezmete jeho oblíbenou hračku, neberete mu jen nějakou věc, ale kus jeho života, podstatný kus. Život dítěte je tak vlastně jakousi zmenšeninou života dospělého. Akorát místo baráků, aut, drahých dovolených, krásných žen a bohatých mužů, jsou zde panenky, autíčka, lízátka a fixy. Ztrátu oblíbené hračky mohou některé děti vnímat podobně jako Vy ztrátu svého auta nebo zaměstnání. Proto děti potřebují především ošetřit emoce a ujistit, že jste s nimi a jen pro ně. Že nejste jejich dozorci a bachaři, ale parťáci, se kterými se mohou cítit v bezpečí a milované. Jakmile dítě přijme za své to, že se nemusí bát projevit nebo udělat nějakou chybu, díky tomu, jak se k němu chováte a jaký osobní příklad mu dáváte, potom se může zdravě formovat jeho duše. Pokud však ze svého domova uděláte místo, ve kterém se nikdo nesmí svobodně projevit a kde za každou chybu či nedostatek následuje trest, křik, výčitka a násilí, potom si můžete být jistí, že k žádnému zdravému formování duší vašich dětí nedojde. Zní to možná neuvěřitelně, ale přesně totéž potřebujeme i my dospělí. Pokud si vytvoříme společnost, ve které se nesmí nikdo svobodně projevit, nesmí říci svůj názor, nesmí dělat to či ono (samozřejmě, pokud tím někomu neubližuje) a kde za každou chybičku následuje tvrdý trest, odmítnutí, výčitka a násilí, potom nás takové prostředí bude deformovat.

Ernest Wilder-Smith v jedné ze svých veřejných přednášek prohlásil, že každý člověk má 2 žaludky. Jedním tráví fyzický pokrm, ze kterého se staví tělo a druhým tráví duchovní a duševní pokrm, ze kterého se staví jeho mysl, city a charakter.

A teď se zkusme vrátit na začátek našich úvah. Představte si, že jste vyrostli v rodině, ve které jste dostali za každou prkotinu pohlavek, kde byl neustálý křik, jeden zákaz střídal druhý a Vy jste žili v neustálém strachu a snaze zalíbit se svým rodičům. Pokud je to Váš případ, budete za kvalitní život považovat nejspíš přesný opak a můžete snadno sklouznout do opačného extrému, kdy začnete ze srdce nenávidět všechny zákazy a příkazy. Takoví lidé pak za svobodu a dobro považují to, když se mohou ožrat do němoty, zasouložit si s neznámým člověkem, překračovat rychlostní limity na silnicích, lhát a podvádět tak, že na to nedokáže dlouho nikdo přijít nebo moci dělat beztrestně druhým lidem to, co jim proti jejich vůli dělali jejich rodiče. Všimněte si prosím zřetelné mezigenerační kontinuity zla, která se předává z generace na generaci, často zcela bez povšimnutí.

Proto mohou některé děti z nenadání udělat něco, co je může přímo ohrozit na životě, protože si v tu chvíli připadají jako rybička, ptáček, spiderman, tankista nebo mistr kung-fu anebo prostě jen dokonale napodobují Vás. Pohled dětí na svět je jiný ne proto, že by byly jiné, než jsme my dospělí, ale proto, že si o světě myslí věci, které jsou přílišným zjednodušením skutečné reality. Ale to není jejich chyba nebo nedostatek. Oni na víc prostě nemají. Poznávají svět ještě příliš krátkou dobu a s velmi omezeným vnímáním a zkušenostmi. Děti je proto třeba povzbuzovat a vnitřně motivovat, být jim příkladem a bedlivě sledovat jejich růst a dávat jim tak náročné úkoly, na které sotva stačí. Totéž potřebujeme i my dospělí. Jeden z největších vědců 20. století trojnásobný doktor přírodních věd a věhlasný profesor biochemie Arthur Ernest Wilder-Smith v jedné ze svých veřejných přednášek prohlásil, že každý člověk má 2 žaludky. Jedním tráví fyzický pokrm, ze kterého se staví tělo a druhým tráví duchovní a duševní pokrm, ze kterého se staví jeho mysl, city a charakter. Pokud ten první žaludek nemá co trávit, začne se trápit, rozbolaví se a může vážně onemocnět vředovou chorobou. Totéž platí i o druhém žaludku — o našem mozku. Pokud nemá nic hodnotného a hlubokého, nad čím by přemýšlel, pokud se nerozvíjí a nepoužívá přiměřeným způsobem, zakrní, onemocní a stane se velkým břemenem. Takový člověk se pak nevyhnutelně začne ničit a v důsledku toho začne ubližovat i ostatním. Místo hodnotných a kvalitních myšlenek začne zkoumat cesty zla, manipulovat a provádět intriky a začne mít postupně zvrácenou radost z toho, když si někoho osedlá, když někoho převeze nebo dokonce zničí.

Pokud člověk dojde v životě do bodu, kdy má už plné zuby zla v sobě i okolo sebe, kdy se otevře Božímu tichému volání ve svém svědomí, dává tím automaticky souhlas ke své dovýchově. Tu totiž potřebujeme všichni, protože nikdo z nás neměl dokonalé rodiče a nikdo z nás není dokonalý v tom, jak věci chápe.

Děti přirozeně chtějí lásku a přijetí, chtějí být milované a přijímané. To je totiž základní potřebou každého člověka, bez ohledu na to, jak se chová, co vlastní nebo jak mocný v tomto světě je. Pozoruhodné je, že podstatou Kristova evangelia je to, aby dospělý člověk znovu zatoužil po bezpodmínečné lásce a přijetí a aby uznal a vyznal a opustil všechny své zlé způsoby a myšlenky. Ono křesťanské znovuzrození je vlastně o tom, že člověk v dospělosti kategoricky odmítne veškeré zlo tohoto světa, svou sobeckost a tělesnost (povrchnost) a svou urputnou snahu prosazovat svou vůli (svévolnost). To je takzvané pokání, kdy člověk pochopí, že sobeckost, tělesnost, svévolnost, hněv, nenávist, obžerství, lenost, bezcitnost, lhaní, krádeže, podvody, manipulace, intriky a podobné věci, jsou opovrženíhodné a rozhodne se je vyznat a navždy opustit. Pokud to člověk upřímně nejen vyzná, ale skutečně i opustí a změní svůj způsob myšlení a jednání, ve kterém už pro tyto zlé věci není místo, potom mluvíme o skutečném obrácení a znovuzrození. Přesně o tom je totiž Kristovo evangelium. Není to žádná náboženská floskule, žádné prázdné řeči na rohu ulice, ale výzva k návratu do morální a vztahové bezúhonnosti, do odevzdání své vůle v důvěře Bohu a Kristu, který je tím nejlepším rodičem pro každého z nás. Láska a zásady, přijetí a zodpovědnost, dávání a přijímání, odpuštění a milosrdenství. Pokud člověk dojde v životě do bodu, kdy má už plné zuby zla v sobě i okolo sebe, kdy se otevře Božímu tichému volání ve svém svědomí, dává tím automaticky souhlas ke své dovýchově. Tu totiž potřebujeme všichni, protože nikdo z nás neměl dokonalé rodiče a nikdo z nás není dokonalý v tom, jak věci chápe. A to je vlastně jedna z hlavních věcí, jestli ne ta nejdůležitější v životě člověka, aby chtěl neustále růst a zrát, mířit k vnitřní a vztahové dokonalosti, tříbit si svůj cit pro rozlišování mezi dobrem a zlem, cvičit si svou vůli v tom, aby dokázal být zdrženlivý, když mu ďábel do života nastrčí nějaké pozlátko a špatné východisko z nějakého problému či trápení … aby pak jako to malé dítě hned nevypadl z okna, protože chtěl chytit toho krásného motýlka, co letěl okolo. Naivita a neznalost je zlo. I o tom je život a růst. Bez rodičů to ale děti samy nezvládnou a bez Krista to zase nezvládneme my dospělí!!

Třeba v animáku Horton jedna malá holčička prohlásila, že v jejím světě všichni papají duhu a kakají motýly. Zní to jako naprostá hloupost, přesto to vyjadřuje bytostnou touhu ženy po tom, aby byl svět krásný a bezpečný a cítí to tak už v kolébce. Vedle toho muž touží po dobrodružství, zabít draka a zachránit krásnou paní. Jeho vnímání se točí kolem hledání hranic, zjišťování toho jak co funguje, co k čemu je, snažit se být silný a dělat velké skutky, pro které pak bude v očích druhých vážený. A světe div se, muži to tak v sobě cítí už v kolébce, dřív, než promluví své první slovo! Bez osobních příkladů k následování to ale opravdu nepůjde. Děti mají obrovský potenciál, který nedokážou odemknout samy. Ten odemykáte nebo zamykáte Vy dospělí, ať už jste jejich rodiče nebo ne!

Dospělým se člověk nestává ve chvíli, kdy si začne platit svoje složenky nebo kdy se v bance upíše hypotéce a maká od nevidím do nevidím v naději na vlastní domov a rodinu…

Podobně jako chodíme do školy od svých 6 let, abychom se dozvěděli věci, které nevíme a nechápeme, tak potřebujeme do svých 6 let někoho, kdo nás povede, kdo nás ochrání a ujistí, když nevíme, jak dál, kdo nám nebude ubližovat, kritizovat nás, křičet na nás a lámat nad námi hůl jenom proto, že ještě nerozumíme ani sobě ani světu okolo. Děti ale mají ve své blízkosti naštěstí vždycky někoho dospělého, který těmto věcem rozumí, ochrání je a povede. … Říká se mu rodič nebo obecně dospělý – od slova dospět, dozrát, dorůst do plného člověka. Být rodičem není otrava a hnusné břemeno, ale výsada a úžasný dar. Totéž platí obecně i dospělosti. Dospělým se člověk nestává ve chvíli, kdy si začne platit svoje složenky nebo kdy se v bance upíše hypotéce a maká od nevidím do nevidím v naději na vlastní domov a rodinu.

Dospělým se člověk stává ve chvíli, kdy vidí (začne opravdu chtít vidět) správně tento svět, sebe, Boha i druhé lidi, kdy dokáže být oporou, kdy si dokáže odepřít něco svého a udělá to pro vyšší dobro své i druhých, kdy je ochoten obětovat krátkodobé pohodlí a veselí pro dlouhodobé cíle, kdy je ochoten odmítnout vlastní prospěch na úkor druhých, kdy se dokáže ovládat i ve vypjatých situacích, kdy je schopen držet v životě nekompromisní řád, disciplínu i lásku, aniž by ho to nějak vnitřně likvidovalo. Dospělost je bezpodmínečnost, pokora a vděčnost, je to žité milosrdenství s pravdou a čistým svědomím. Dospělost je živá, vděčná a laskavá oběť vlastního života pro vyšší dobro – Boží i lidské.

Pokud někdo dokáže takto žít, žije opravdu kvalitní život.

Mgr. Libor Votoček