Není důležité co neumíš a co nemáš
Existuje celá řada knih, seminářů a článků vyslovující se k dané tématice. Existují i rady uspořádané do krátkých bodů. Například: přiznejte si svůj mindrák, s nikým se nesrovnávejte, klaďte na sebe přiměřené nároky a mnohé další různé rady. S každým z uvedených bodů souhlasím, stejně jako souhlasím s řadou dalších odborných rad ze strany psychologů a poradců. Ale je zde ještě jedna rada, která je velmi důležitá a velmi účinná. A i když je to rada uvedená v Bibli, není mířena prioritně do oblasti duchovní. Jak je tedy ještě možné řešit celkový pocit nedostatečnosti, hluboké pochybnosti a nejistoty o sobě samém, zejména pokud neodpovídá skutečnosti?
Jejich argument byl sice logický, ale nebyl pravdivý. Jejich počty byly přesné, odhad jejich možností byl také přesný, a přesto se mýlili.
V biblických evangeliích je uveden příběh, kdy Ježíš hovoří k zástupům. Když při onom setkání pokročil čas, nejbližší Ježíšovi spolupracovníci pochopili, že lidé mají hlad, a tak žádali Ježíše, aby shromáždění ukončil a lidé si mohli sehnat něco k jídlu. Dostalo se jim však odpovědi: „Dejte vy jim jíst.“ Reakce učedníků byla pochopitelná a logická: „Kde vezmeme tolik chleba? A i kdyby jej bylo možné sehnat, čím ho zaplatíme, když je zde pět tisíc mužů, plus ženy a děti?“ Vždyť, jak odhadli, nestačilo by chleba ani za 200 denárů, což bylo několik měsíčních mezd dělníka. Jinými slovy: „nemáme, nemůžeme, nedokážeme, nejde to“. Kolik lidí právě takto reaguje. „To nezvládnu, to neumím, to nedokáži…“. A vždy je tam ono „ne“. Ježíš učedníkům jejich argumenty nevyvrací. Ani to nebylo možné, protože byly pravdivé. Ale dává onu radu. „Kolik chlebů máte? Co máte? Jděte se podívat.“ A to je přesně ono. Není mnohdy tak důležité, co nedokážeme, co nemáme, co neumíme. Důležité je, co umíme, co dokážeme a co máme. Je pravda, že nikdo nedokáže a neumí všechno. Ale to neznamená, že neumí a nedokáže nic. Ježíš se spolupracovníků neptá, dokonce ho to ani nezajímá, co nemají, ale ptá se, co mají. A toto je třeba si uvědomit. Každý z nás „něco má“, něco umí. Ať už se jedná o vysokou odbornost, vědomosti, zručnost, schopnost mnohé opravit, ale také povzbudit slovem, úsměvem, pozdravem, umět někoho obdarovat, nebo třeba třídit odpad atd. Nechci vyrábět seznam toho, čím je možné být užitečný. Chci pouze ukázat, že existuje široké pole uplatnění i pro ty, kteří mají pocit, že nemohou, neumí, nedokáží, že na nic nestačí.
Z onoho příběhu, zaznamenaném v Markově evangeliu v šesté a osmé kapitole, vyplývá ještě jedna skutečnost. A tou je nabídka spolupráce s Ježíšem. Vraťme se k jeho slovům, když říká, aby učedníci dali lidem jíst. Ta slova slyšeli učedníci tehdy, když byl kolem nich několika tisícový dav. Jak by jej mohli nasytit? Počty a logika říkala, že to je nemožné. To přece po nás, Pane, nemůžeš chtít. Nevěděl snad Ježíš, že to je úkol nad síly člověka? Chtěl učedníky zesměšnit, dokázat, jak jsou málo schopní? Určitě ne. Vždyť to byli Jeho přátelé. Jejich argument byl sice logický, ale nebyl pravdivý. Jejich počty byly přesné, odhad jejich možností byl také přesný, a přesto se mýlili. A mýlíme se také my, pokud podezříváme Ježíše, že to udělal proto, aby dokázal neschopnost učedníků.
Přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby mezi davem sehnali pouze dvě chlebové placky a jednu rybu. Nebo ještě méně. A docházím k závěru, že by i s tímto množstvím potravy, které by učedníci sehnali, stejně tak Ježíš zástup nasytil.
On to naopak udělal proto, že nabízí člověku spolupráci a pomoc. A to ze dvou důvodů. Tím prvním důvodem je to, že chtěl učedníkům ukázat, jaké mají možnosti ve spojení s Ním. Oni učedníci našli mezi přítomnými lidmi pět chlebových placek a dvě rybičky. A jak je napsáno, Ježíš je rozmnožil a nasytil celý zástup. Přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby mezi davem sehnali pouze dvě chlebové placky a jednu rybu. Nebo ještě méně. A docházím k závěru, že by i s tímto množstvím potravy, které by učedníci sehnali, stejně tak Ježíš zástup nasytil. A tak tedy ať už máme málo nebo ještě méně, Ježíš to dokáže doplnit tak, že se nemusíme obávat své neužitečnosti. Pouze je třeba se nezabývat tím, co nedokáži a neumím, ale tím, co mám, co dokáži a co umím.
Tím druhým důvodem je, že Ježíš chtěl dopřát učedníkům radost, která ze spolupráce s Ježíšem vyplývá. „Blaze tomu (šťastný je ten), kdo dává, ne kdo bere“ (Skutkové apoštolů 20,35). Jak se těšíme z toho, když někomu dáváme dárek. Někdy se ani nemůžeme dočkat, až dárek budeme moci předat. A to jenom proto, že, jak někdo řekl: „přijímání plní dlaně, dávání plní srdce“. Ježíš nám připravil možnosti ke konání těchto skutků, které obohacují nejenom obdarované, ale i nás samotné. „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konaly dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Efezským. 2,10) Není to úžasné?
Jan Dymáček
