Mark Finley, Věčné a bezpečné útočiště (1/2): dvě podobenství

člověk neuteče své vlastní smrtelnosti. Zato však může velmi snadno neustále utíkat sám před sebou, vyhýbat se pomoci bližním, upřímným vztahům …

Tyto otázky se nám však mohou ocitnout tváří v tvář i v momentě, kdy máme základních podmínek k životu hojně, zato však postrádáme naplnění, nevíme, jak nalézt smysluplnější život, který by měl být přece jen něčím větším než jen uspokojováním každodenních potřeb. Je tohle opravdu všechno? Ptáme se pak a v panice k nám přichází strach z toho, že nám život “proteče mezi prsty.” Odpovědí mysli je pak často melancholie a úzkost, v opačném případě pak snaha žít rychle a naplno, zkusit a okusit vše. Výsledkem pak je sebezničující vztah k sobě samému, jak ke své mysli, tak i ke svému tělu. Avšak ani rychlým životním tempem, které neuznává žádné zábrany, člověk neuteče své vlastní smrtelnosti. Zato však může velmi snadno neustále utíkat sám před sebou, vyhýbat se pomoci bližním, upřímným vztahům a v neposlední řadě se skrývat před vztahem k Bohu. A tak, kde hledat pevný základ, bezpečné útočiště, které nám poskytne ochranu, jistotu a výchozí bod, jak v našem každodenním životě, tak v časech velikého utrpení a beznaděje?

Mark Finley se nás pokouší navést směrem na správnou cestu, prostřednictvím vyprávění dvou podobenství: Jedno z nich pochází z Bible, druhé pak z historie.

Finley nám vypráví o dvou mladých mužích, Elim a Ehudovi, kteří žili v dobách raného Izraele, tedy zhruba asi před 3000 lety. Společně se vydali do lesa naštípat dříví na oheň. Měli spoustu sil, a tak jim práce šla hezky od ruky, vyprávěly si během toho příběhy ze života, smáli se a přemýšleli o tom, co je v budoucnosti čeká. Když tu se Ehud mocně rozpřáhne sekerou, kterou se chystá zaseknout do kusu dřeva. Dřevo však o malinký kousek mine, topůrko se rozlomí, sekera nekontrolovaně vyletí do vzduchu a zasáhne Eliho do krku. Ehud k němu rychle přispěchá ale krev, která se z rány rychle řine nedokáže svýma rukama zastavit. V zoufalství pozoruje, jak před ním jeho kamarád umírá. Šlo o nešťastnou náhodu, kterou si Ehud nikdy nepřál způsobit. Avšak na tom v té chvíli nezáleželo a Ehud věděl že za tuto nehodu sám také zaplatí životem. Podle prastaré tradice spravedlnosti, které dnes lidově říkáme “oko za oko, zub za zub” musí otec a jeho bratři pomstít synovu smrt zabitím viníka.

I my se tak jako Ehud, můžeme velmi snadno náhle ocitnout v těžké životní situaci, za kterou nemůžeme. Může jít dokonce o situaci, na které nemáme skutečně ani kousek přičinění…

Mark Finley: “Pro Ehuda však stále existuje jedno východisko. Na území Izraele existovalo 6 měst, která poskytovala azil těm, kteří někoho neumyslně zabili. Kdo se však chtěl do takového města včas dostat, musel jednat rychle. Opustit svůj domov, zanechat vše ležet tak jak je a okamžitě se vydat do jednoho z měst, v naději, že nebude dostihnut a jeho případ bude vyslyšen. Ehud se rozběhne a běží rychleji a rychleji. Plíce mu hoří a sotva lapá po dechu. Nohy jsou stále těžší a těžší, srdce mu buší jako o závod a kapky potu mu stékají po čele. Za sebou slyší dusot cválajících koní, a proto se přinutí k ještě rychlejšímu běhu. Ví, že ho Eliho otec a bratři vytrvale pronásledují. Ehud ví, že pokud se nedostane včas do útočištného města, jeho život je v ohrožení. Obtížený vinou za to, co se stalo, plný obav a úzkostí, běží nejrychleji, jak jen dokáže.”

Ehudovi se skutečně podařilo dostat se až před brány města. Stařešinové, kteří městu vládli, vyslechli jeho svědectví o nehodě, kterou způsobil, a rozhodli se, že mu udělí azyl. A tak Ehud ve své téměř bezvýchodné situaci našel bezpečné místo, které mu poskytlo novou naději pro život.

Na způsobu lidského života se možná změnilo mnoho, ale to podstatné zůstává stále stejné. I my se tak jako Ehud, můžeme velmi snadno náhle ocitnout v těžké životní situaci, za kterou nemůžeme. Může jít dokonce o situaci, na které nemáme skutečně ani kousek přičinění, jako jsou přírodní katastrofy, války, dopravní nehody, či nemoce. Můžeme tak jako Ehud nalézt bezpečné útočiště i před těmito pohromami?

Tak jako Izraelci vystavěli svá města pro potřebu bezpečného zázemí, vystavěl Bůh posvátné útočiště pro svá stvoření, nebeskou svatyni a zve nás, abychom s vírou vstoupili do tohoto místa ochrany a naděje. Do Izraelských měst vedou stezky, na křižovatkách člověk s trochou štěstí nalezne nějaký ten rozcestník, a i kdyby ty selhaly, může se člověk obrátit na některého z pocestných, který mu jistě poradí.

Druhý příběh se odehrává v době Americké občanské války Severu proti Jihu.

Avšak kudy vede cesta do útočiště nebeského? Odpověď na tuto otázku nám Mark Finley zprostředkovává skrze druhé podobenství:

Druhý příběh se odehrává v době Americké občanské války Severu proti Jihu. Mladý voják z armády států unie přišel v bitvě u Gettysburgu, v jedné z nejkrvavějších bitev války, o svého staršího bratra a otce. Rozhodl se proto navštívit prezidenta Lincolna ve Washingtonu a poprosit ho uvolnění z armády, aby se mohl vrátit domů. Na jeho rodné farmě už zůstala pouze jeho matka se sestrou, které se samy nedokázaly o farmu postarat, především v čase náročných jarních prací. Když vysvětlil svou situaci svému důstojníkovi, dostal na krátký čas propustku, aby mohl svou záležitost prezidentovi představit. Přijel tedy do hlavního města a vydal se přímo do Bílého domu.

Mark Finley: “U nejbližší brány Bílého domu žádal, aby ho pustili k prezidentovi. Službu konající voják ho zastavil: „K prezidentovi tě nepustím, mladý muži. Nevíš, že jsme ve válce? Prezident je zaneprázdněn. Odejdi. Vrať se zpět na bojiště, tam je tvé místo.“

Voják odešel od brány velmi zklamán a se smutkem usedl na nedalekou lavičku. Najednou se u něho objevil malý chlapec. “Proč si tak smutný, co se ti stalo?” Zeptal se. Voják mu vylil své srdce a vylíčil mu celou svou zoufalou situaci. “Víš o tom, že ti mohu pomoci?” Řekl chlapec a vzal vojáka za ruku. K vojákovu překvapení prošli bez povšimnutí branou a ani uvnitř Bílého Domu jim nikdo nekladl přílišnou pozornost. Prošli chodbami až ke dveřím oválné pracovny, kterou chlapec bez zaklepání otevřel.

Prezident se podíval na chlapce s doprovodem a řekl: „Dobré odpoledne, Tade. Představíš mi svého přítele?“ Tad Lincoln, prezidentův syn, odpověděl: „Tati, tento voják si potřebuje s tebou promluvit.“ Mladý muž pak seznámil prezidenta se situací, v jaké se nachází, a hned na místě dostal propustku z armády, o kterou tak stál. Prezidentův syn Tad nemusel klepat na dveře ani žádat a prosit, aby mohl vidět otce.