Mark Finley, Věčné a bezpečné útočiště (2/2): kudy vede cesta?
Toto podobenství, které jsme četli na závěr první části tohoto článku, nám poskytuje odpověď na naši úvodní otázku: Kudy vede cesta do bezpečného útočiště?. Cesta k Otci, k Bohu, jakkoliv se může zdát spletitá a tajemná, bez zjevných křižovatek a rozcestníků, má jedinou a jasnou cestu: vede k němu přes Syna, přes Ježíše Krista, který je knězem v nebeské svatyni. Zve nás, abychom skrze něj vstoupili. Je u Otce a přimlouvá se za nás. Rozumí nám, našim strastem, problémům a potřebám, tak jako tehdy Tad Lincoln porozuměl naléhavé situaci vojáka. rozumí nám, protože byl člověkem, a poznal jaká je lidská přirozenost do nejniternějšího detailu, prožil radost, mateřskou lásku, pokušení, i utrpení nad všechna ostatní. Sestoupil na zem, abychom skrze jeho lásku nalezli bezpečí a překonali veškerý strach a úzkosti. Ježíš nás bere za ruku a vede nás přímo k otci.
Kromě nebeské svatyně, ve které nacházíme útočiště skrze víru, však můžeme nalézt útočiště, které pro nás Bůh připravil, již zde na zemi.
Mark Finley: “V listu Židům nás apoštol Pavel povzbuzuje těmito slovy: „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4‚14–16).”
Vírou vstupujeme spolu s Ježíšem, nebeským Veleknězem, do nebeské svatyně. Tato slova se jako ozvěna nesou dějinami a přinášejí naději. Vírou se můžeme přenést do věčnosti a přebývat v nebi s Kristem. Vírou najdeme v nebeské svatyni útočiště a bezpečí. Kromě nebeské svatyně, ve které nacházíme útočiště skrze víru, však můžeme nalézt útočiště již zde na zemi:
Mark Finley: “Židovský spisovatel Abraham Heschel ho nazval Božím „chrámem v čase“. Každý týden nás Bůh zve k prožití odpočinku a nalezení útočiště uprostřed tohoto uspěchaného světa, který se pomalu vymyká kontrole. Když vstupujeme do odpočinku Boží soboty, můžeme odložit všechny životní strasti.”
V dávných dobách, Bůh během šesti dní stvořil svět, sedmého dne v sobotu své dílo dokončil a přestal konat. Tento den na oslavu svého stvoření posvětil, požehnal a oddělil jej od všech ostatních. Sedmý den, se i pro Boha stal dnem klidu a odpočinku. Bůh nás tak napříč Písmem vyzývá, abychom i my, využili sedmý den k odpočinku a k prodlévání s Ním. Sobota má být oázou klidu, takovým malým Nebem na Zemi, v rámci kterého oprostíme své zraky od každodenního koloběhu práce a starostí a strávíme tento požehnaný den s bližními a s Bohem. Tento den má být věčnou připomínkou stvoření, ztraceného ráje, ale také ráje obnoveného, který teprve nadejde s druhým příchodem Ježíše Krista.
V životě procházíme různými zkouškami, ocitáme se v situacích kdy máme před sebou často nelehké a bolestivé úkoly. I v takových situacích nás však Bůh často zvláštním a pozoruhodným způsobem povzbuzuje.
Mark Finley: “Dr. Bergland dospěl k zajímavému poznatku: „Je čas na přestávku. Žijeme ve světě, který je tak uspěchaný a má takový spád, že nám každou sekundu něčím vyplní. Mnozí jsou zaneprázdněni buď produkováním, nebo konzumováním. Na přemýšlení, reflexi, meditaci, na pocity, rozhovor nebo na společenství už nezbývá čas. Když se nyní téměř všechno zastavilo, potřebujeme zpomalit. Dovolit prostorům, aby se otevřely, udělat si pauzu, klást si otázky, hodnotit, znovu zvažovat. Nezaplevelme otevřený prostor vším, co je po ruce. Na chvíli se zamysleme. Žiju život, jaký chci? Co jsou skutečné hodnoty a priority mého života?“
K tomu všemu má sloužit právě Sobota, den odpočinku, kdy měníme a upevňujeme svou perspektivu z věcí pozemských směrem k nebeským hodnotám. Kdy se snažíme si uvědomit plnou váhu našich činnů a vkladením důvěry do Božích rukou opět nalézt svou sílu a energii.
V životě procházíme různými zkouškami, ocitáme se v situacích kdy máme před sebou často nelehké a bolestivé úkoly. I v takových situacích nás však Bůh často zvláštním a pozoruhodným způsobem povzbuzuje. Vezměme si za příklad příběh apoštola Jana. Během svého života se ocitl ve vyhnanství na ostrově Patmos. Izolovaný velmi daleko od svých přátel, rodiny i svých křesťanských bratrů a sester. Snadno si můžeme představit, jak těžké to pro něj muselo být. Avšak Jan nepropadl beznaději. Ve skutečnosti totiž nebyl sám, každý den trávil skrze modlitbu a rozjímání čas se svým Bohem, s Ježíšem. Jednoho dne ho Bůh osvítil a anděl sestoupil z nebe, aby Janovi zjevil budoucnost v úchvatné prorocké vizi. Apoštol Jan toto vidění zapsal a dnes se o něm dočítáme v poslední knize Bible, která nese jméno Zjevení. Tato kniha neuzavírá písmo náhodou. Píše totiž o konci dějin, o událostech, které mají předjímat druhý příchod Ježíše Krista, který povede k ustavení Království Nebeského na zemi, k ustavení Nového Jeruzaléma. Toto místo se stane tím nejbezpečnějším útočištěm, obnoveným rájem, a bude mu předcházet vyvrcholení sporu mezi dobrem a zlem, ve kterém Bůh definitivně zvítězí nad zlem, nespravedlností, nemocemi, násilím i smrtí.
Zdá se Vám to neuvěřitelné? Příliš krásné a dobré na to, aby to byla pravda? Jistě nejste jediní, kteří mají napoprvé takovýto pocit. Avšak není to právě příliš krásné na to, aby to pravda být nemohla? Boží láska nezná hranic. A my jsme byli stvořeni k tomu, aby nás někdo miloval. Takto úžasný konec, si lidská mysl jen stěží dokáže vysnít, uspokojení neuhasitelné žízně naší duše, konečné naplnění lásky, které bude po věčnost zažívat po Ježíšovo boku v novém ráji.
Všechno to je připraveno pro tebe. Nebe je tvůj domov. Proč právě v této chvíli neotevřít srdce živému Kristu a nepředat mu celý svůj život? Přijmi jeho lásku. Přijmi jeho odpuštění. Popros ho o sílu žít nový život a těšit se z toho, že jsi Boží dítě, které jednoho dne bude prožívat jistotu a bezpečí v jeho lásce v novém Jeruzalémě navěky.
