Budu bydlet uprostřed nich. Aneb k čemu byla, je a bude svatyně?
Aby mohly být člověku odpuštěny hříchy musel vejít na nádvoří svatyně. Vchod byl nepřiměřeně široký, ale to proto, že symbolizoval široce otevřenou Boží náruč.
Stánek se sestával z nádvoří, které bylo orientováno v ose východ-západ s tím, že vchod, široký 10,5m, byl z východní strany. Délka svatyňového objektu byla 52,5m, šířka 26,25m. Přesně ve středu nádvoří byl obětní oltář, za ním, blíž k vlastnímu stánku, bylo umyvadlo, a potom byl již vchod do stánku, kde v první části byl sedmiramenný svícen, stůl s chleby a kadidlový oltář. Za oponou, tedy ve druhé části stánku, byla svatyně svatých, kam mohl vstupovat pouze velekněz a kde byla truhla smlouvy s desaterem a nad ní tak zvaná slitovnice, což byli dva andělé dotýkající se vzájemně křídly. To všechno velmi názorně představovalo plán spasení člověka ze strany Boha.
Aby mohly být člověku odpuštěny hříchy musel vejít na nádvoří svatyně. Vchod byl nepřiměřeně široký, ale to proto, že symbolizoval široce otevřenou Boží „náruč,“ kde nikdo nemusí stát frontu, zajišťovat si místo předem, eventuálně litovat toho, že už tam pro něho nebylo místo. Spasení je nabízeno všem, kteří chtějí k Bohu přijít.
Na obětním oltáři bylo obětováno zvířátko, které symbolizovalo budoucí oběť Ježíše Krista, bez níž by nebylo spasení. Pokud někdo podotkne, že to byla jatka, má pravdu. Ale právě tato skutečnost ukazovala a ukazuje hrůznost hříchu. Hřích za sebou nechává války, podvody, opuštěné děti, kriminální, ale i neetické činy, násilí v rodině, lživé a konspirační teorie atd. A to všechno jmenované za sebou zanechává spoušť v lidských životech.
Následovalo nejsvětější místo svatostánku, které bylo umístěno za oponou, a neslo název svatyně svatých. Desatero Božích přikázání, které bylo v truhle smlouvy znázorňovalo spravedlnost Boží.
Jestliže byla oběť obětována s tím, že hříšník litoval svých hříchů, byl očištěn. To byl obraz znázorněný umyvadlem.
Když ale člověk vyšel z areálu stánku, potom se neměl vrátit ke starému způsobu života, ale měl vzít vážně návod, který mu Bůh dal. Ono plné Boží světlo pro život, vyjádřené Jeho radami symbolizoval sedmiramenný svícen. Číslo sedm bylo vnímáno jako číslo plnosti, tedy plné světlo, které Bůh dává člověku. „Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) Chléb, který byl také ve stánku symbolizoval Boží slovo a samotného Ježíše, který je chlebem života. „Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“. (Jan 6,35)
Ještě zde byl oltář, kde se pálilo kadidlo, tedy vonné byliny. Vonný kouř, který prostupoval do dalšího oddělení svatyně představoval modlitby, které můžeme vysílat k Bohu.
Následovalo nejsvětější místo svatostánku, které bylo umístěno za oponou, a neslo název svatyně svatých. Desatero Božích přikázání, které bylo v truhle smlouvy znázorňovalo spravedlnost Boží. Ale zároveň také charakter Boha, stejně jako návod, který dává Bůh lidem pro jejich život. A my dnes musíme pouze povzdechnout, že kdyby se obecně respektovala Boží přikázání, jak by bylo na světě dobře.
Víko této truhly smlouvy se nazývalo slitovnicí. A ta ukazovala na nesmírnou milost Boha, Jeho neustálé milosrdenství, které nepřipustí, aby byť hříšný člověk, pokud si hříchy uvědomuje, lituje jich a vyznává je Bohu, byl zatracen. Pokud člověk nerespektuje návod pro život daný Bohem, ale nakonec přece přijde k Bohu a příjme oběť Ježíše Krista, je omilostněn a darem dostává život věčný. „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven…“ (Jan 6,37) „Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše. (Římanům 3,22-26)
Ale touha Boha být s člověkem, zůstává. Proč by měl člověk tuto nabídku ze strany Boha přijmout?
Vedle tohoto, pro nás velmi pochopitelného představení projektu spasení, je zde ještě jedna velmi důležitá odpověď na otázku proč svatyně. Celé pojednání o stavbě, zařízení i „provozu“ svatyně začíná slovy: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich“. (Exodus 25,8) Slovo „bydlet“ nebo „přebývat“ neznamená občas navštívit. To znamená se usadit, bydlet, být tam doma. A to je právě to, co Bůh nabídl izraelitům. On samozřejmě nepotřeboval místo, kde by mohl přebývat, ale Izraelité potřebovali místo, které by jim připomínalo, že Bůh je uprostřed nich. Bůh tím, ale také vyjádřil touhu být se svým lidem, být s člověkem. A to platí i dnes. Služba, která se konala ve svatyni, a byla pouze předobrazem toho, co pro lidstvo udělal Ježíš svým příkladem života a obětováním se za člověka, byla ukončena. Ale touha Boha být s člověkem, zůstává. Proč by měl člověk tuto nabídku ze strany Boha přijmout? Protože v souvislosti s přáním „bydlet“ s člověkem, Bůh ukazuje řešení, které přinesl pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Chci bydlet uprostřed vás, protože vám přináším řešení vašich problémů, přináším záchranu, přináším naději. A ty, člověče, buď vejdeš „široce otevřenou branou“ a vezmeš dar, který nabízím, nebo zůstaneš vně se všemi svými problémy a beznadějí. Ale já, říká Bůh, bych si velmi přál, bydlet s tebou.
Jan Dymáček
