Co je to zoroastrismus? (1/2)

Historie

Toto prastaré náboženství se zakládá na nauce proroka Zarathuštry, který žil někdy mezi lety 1700–1000 před Kristem a o jehož životě není takřka nic známo. Zarathuštra měl obdržet základy své nauky od boha jménem Ahura Mazda, který představuje v zoroastrismu nejvyšší duchovní bytost, nejdokonalejší dobro a stvořitele. Jeho jméno znamená v překladu: „Pán Moudrost“. Nauku, kterou Zarathuštra obdržel, uchoval ve spisu zvaném Avesta. Do dnešních dnů se dochoval pouze zlomek tohoto spisu. Podle tradice byly rukopisy Avesty zničeny Alexandrem Velikým během dobytí Perské Říše, avšak pro potvrzení tohoto podání chybí dostatečné historické doklady.

Perská říše vystupuje v evropských dějinách většinou jakožto zástupce despotismu. Historie je, jak už to tak bývá, daleko barevnější a spletitější.

Nicméně byla to právě antická Perská říše, která se nepochybně stala středem života tohoto antického náboženství. Perská říše, existující mezi 4.–6. stoletím před Kristem, se stala nejmohutnějším impériem, jaké do té doby svět viděl. Během svého největšího vzmachu se tato říše rozpínala na území čítajícím neuvěřitelných 5,5 milionů kilometrů čtverečních. Zoroastrismus se stal oficiálním náboženstvím tohoto impéria a čítal miliony vyznavačů. Postupně se stal úhlavním kamenem perské a íránské kultury. Perská říše vystupuje v evropských dějinách většinou jako antagonista, jakožto zástupce despotismu a útlaku, pokoušející se si podrobit svobodná města antického Řecka, která invazi mnohonásobně silnějšího tyrana statečně odolala. Historie je, jak už to tak bývá, daleko barevnější a spletitější. Jinak centralizovaná vláda Perské šlechty, se vyznačovala náboženskou tolerancí vůči zemím a kulturám pod jejich vládou. Z Bible je nám znám jeden z podstatných příkladů náboženské tolerance, kterým je propuštění Židů z babylonského zajetí perským králem Kýrem II. Sám Kýros se během svého života zasloužil o obnovu řady nábožensky významných měst napříč říší. Perská říše tak představuje pro vyznavače zoroastrismu zlatý věk jejich kultury.

V zoroastrismu tak nalézáme velký důraz na pojetí svobodné vůle, který nebyl v antických polyteistických náboženstvích samozřejmý.

Prvním zlomem byla již zmiňována invaze Alexandra Velikého, která způsobila rozpad Perské Říše a její částečnou helénizaci. Perská Říše našla po určitou dobu pokračování svého odkazu ve vládě říše Sásánovské, existující mezi 3. až 7. stoletím našeho letopočtu, která bývá pro své odhodlání navázat na tradici Perské říše nazývána též jako říše Novoperská. Osudným zlomem se pro zoroastrismus stal vznik islámu v 7. století, kdy byla Sásanovská říše, zcela vyčerpaná táhlými válkami s Byzantskou říší, podrobena v rámci arabsko-islámské invaze započaté Mohamedem, zakladatelem islámu. Silná islamizace vedla k cílenému potírání odlišných náboženství. Vyznavači zoroastrismu tak byli nuceni emigrovat do Indie, která jim byla ochotna poskytnout azyl. Perští migranti jsou předchůdci dnešní etnické indické populace takzvaných Pársů, komunity koncentrující se v okolí Mumbaie, která nadále udržuje naživu zoroastristické tradice. Tato komunita, tvořící světové jádro zoroastrismu, dnes čítá zhruba pouhých šedesát tisíc členů a každoročně je kvůli nízké porodnosti na ústupu.

Základní teologie

Zoroastrismus se vyznačuje dualistickým pojetím kosmického zápasu dobra a zla. Ten se odehrává na způsob boje mezi Svatým Duchem (Spenta Mainju), představujícím duchovní sílu Ahura Mazdy, skrze kterou působí na svá stvoření, a Zlým Duchem (Angra Mainju). V některých pozdějších zoroastrických textech, například v Avestě, se můžeme setkat s více zosobněnou verzí Zlého ducha zvaného Ahriman, který je archetypem chaosu, zkázy, lži a nenávisti. Je úhlavním nepřítelem Ahura Mazdy, avšak není mu rovný, přesto je největší překážkou ve vládě dobra nad světem, a působí na svět prostřednictvím své veliké moci a jemu podřízených démonů (daevů).
Člověk jako takový stojí ve středu tohoto boje, a je jen a pouze na něm, k jaké ze dvou sil tohoto světa se sám přikloní. V zoroastrismu tak nalézáme velký důraz na pojetí svobodné vůle. Tento důraz nebyl v antických polyteistických náboženstvích samozřejmý. Tak například v archaickém náboženství antického Řecka byl člověk vnímán spíše jako součást kosmické hry sebecentrických bohů, kteří rozhodovali o lidských osudech. Odtud pak plynoucí fatalismus a důraz na osud jako takový. Dnes již můžeme jen hádat, nakolik měl právě řecký kontakt se zoroastrismem vliv na rostoucí pojetí svobodné vůle v náboženství a filosofii antického Řecka.¹