Jaký je Bůh?
Je Bůh úžasný?
Samozřejmě nikdy zcela nevíme, jaký Bůh ve skutečnosti je. Žádný smrtelník není schopen plně pochopit Boží existenci, jeho moc, moudrost nebo skutky.
Jako lidé můžeme mít různou představu o Bohu. Nějak Ho vnímá věřící člověk a nějak Ho vnímá člověk nevěřící , který v určité situaci vysloví onu okřídlenou větu: „Kdyby byl Bůh, tak by to nebo ono nemohl dopustit.“ I věřící člověk může podotknout, že takto si „to“ nepředstavoval. „Prosil jsem Boha o to, či ono, a nakonec to nedopadlo tak, jak jsem si to přál.“ Ano, máme různé představy o Bohu. Od naivního, poněkud senilního stařečka, který přece musí všem a ve všem vyhovět, přes někoho, kdo se o člověka naprosto nezajímá, až po despotického vládce, který pouze stále něco vyžaduje, kontroluje, připomíná a nemístně napomíná. A protože někdo nepřijímá žádnou z výše uvedených podob, tak raději prohlásí Boha za neexistujícího a za výmysl slabých a naivních lidí, kteří nevědí, co se sebou. Nic z toho ale není pravdivé. Bůh existuje a Jeho stvoření tomu dává za pravdu. Není ani roztomilý a nemohoucí stařeček, není uzurpátor, který bere lidem svobodu, stejně jako není ten, který by se o člověka nezajímal.
Samozřejmě nikdy zcela nevíme, jaký Bůh ve skutečnosti je. Žádný smrtelník není schopen plně pochopit Boží existenci, Jeho moc, moudrost nebo skutky. Je to stejné jako to, že nikdo ze smrtelných a konečných lidí nemůže plně pochopit nekonečno nebo věčnost. Boha můžeme poznávat pouze do té míry, do které nám to On sám dovolí. A právě Bible nám vyjevuje mnohé z toho, jaký Bůh je. Vyjevuje dostatek informací, abychom mohli ony folklorní výklady o Bohu vyvrátit. V Bibli můžeme číst: „Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (2. Mojžíšova 34,5–7)
Bůh není diktátor, přísný otec, který hlídá člověka na každém kroku. Naopak je to Otec, který je sice autoritou, ale milující autoritou.
Není to jediný verš o Bohu v Bibli, ale přesto je velice vypovídající. Co čteme o Bohu, Hospodinu, jako první? „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích“. Není to diktátor, přísný otec, který hlídá člověka na každém kroku. Naopak je to Otec, který je sice autoritou, ale milující autoritou. Autoritou, která odpouští vinu, přestoupení a hřích, pokud o to člověk stojí. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,16–17) Bůh je autoritou, která se dokáže slitovat, projevovat svou milost, svoji shovívavost a milosrdenství. Nečeká na každé naše klopýtnutí, ale snaží se nám nabídnout pomoc, kterou my můžeme, ale také k vlastní škodě nemusíme přijmout. Bůh je ten, který je věrný, což zvláště v dnešní době není samozřejmostí. Tedy samé pozitivní skutečnosti. Ty nám Bible zvěstuje jako první. Mohlo by u toho zůstat, pokud bychom tyto skutečnosti brali vážně, přijímali je a Bohu důvěřovali. Ale když tomu tak není, potom přichází závěr biblického verše: „…avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ Jak je možné, že po tak dlouhém a pozitivním počátku výpovědi o Bohu, přichází sice krátký, ale v našich očích negativní, závěr?
Jestliže někdo odmítne nabízený dar, potom jej nemá. Nemá jej ne proto, že by mu nebyl nabízen, ale že on sám jej nepřijal.
Bible i toto vysvětluje: „kdo v něho věří, unikne odsouzení. Kdo však v něho nevěří, odsuzuje sám sebe, protože odmítá milost nabízenou samým Bohem. Pro takové lidi je osudné, že na svět přišlo světlo, ale oni se nechtějí vzdát tmy, … kdo se řídí Boží pravdou, tíhne ke světlu, aby věděl, zda jsou jeho činy v souladu s Boží vůlí.“ (Jan 3, 18–21) Jestliže někdo odmítne nabízený dar, potom jej nemá. Nemá jej ne proto, že by mu nebyl nabízen, ale že on sám jej nepřijal. Připravil sám sebe o dar. „Kdo však v něho nevěří, odsuzuje sám sebe, protože odmítá milost nabízenou samým Bohem…“ Svobodu každého jedince pomáhají zaručit zákony, které společnost přijala. Pokud se někdo nechce, dokonce opakovaně, řídit těmito zákony, potom „odsuzuje sám sebe“. To není trest, to je přirozený důsledek. A že má výchova vliv na děti i vnoučata, to je známé. Vychovává se tím, že děti napodobují. Náš životní způsob může ovlivnit i další generace, které potom nesou důsledky naší výchovy.
Toto však není hlavní náplní biblického verše. To první, co můžeme číst a co nám říká, jaký je Bůh, je: „Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích.“ A když ještě vzpomeneme slova proroka Micheáše 7,18–19: „Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy…“ Potom musíme uznat, že Bůh je úžasný.
Jan Dymáček
