Štěstí nebo Boží zásah?
Jak je možné, že se za něco nebo někoho modlíme, a když se naplní naše přání vyslovené v modlitbách, považujeme to za bláznovství, za nějakého „ducha“, prostě za něco, co není možné a uskutečnitelné?
Proč právě takový úvod? Protože při pohledu do dějin můžeme vidět sebe sami jako v zrcadle. Dovolím si připomenout jeden starý příběh z Bible, tedy příběh z dějin.
Herodes Veliký (hebrejsky הורדוס, Hordus; řecky: Ἡρῴδης, Héródés), známý také jako Herodes I. Ukrutný (snad 73 př. n. l. – 4 př. n. l.), byl králem Judeje. A Bible říká, že se stavěl velmi nepřátelsky vůči křesťanům té doby. Některé nechal popravit, jiné dal vsadit do vězení. Mezi uvězněnými byl také apoštol Petr, kterého dal obzvlášť pečlivě hlídat, aby ho mohl v příhodnou dobu veřejně soudit. Je celkem pochopitelné, že se křesťanská obec za něho modlila k Bohu o pomoc. I když byl silně střežen, přišel anděl, který ho vyvedl z vězení. „Teprve nyní se Petr vzpamatoval a řekl: „Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla, vysvobodil mne z ruky Herodovy a uchránil od toho, co si přál židovský lid. S tím vědomím šel do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek. Tam se shromáždilo mnoho lidí a modlili se.“ (Skutky apoštolů 12,11) Vysvobozený Petr zaklepal na dveře domu, kde se za něho modlili. „Tu poznala (služka) Petrův hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi. Ale oni jí řekli: „Ty ses zbláznila!“ Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli jí: „Tak to musí být jeho duch!“ Ale Petr stále tloukl. Šli tedy otevřít a užasli, když ho spatřili.“ (Skutky apoštolů 12,14–16)
Jak je možné se za něco nebo někoho modlíme, a když se naplní naše přání vyslovené v modlitbách, považujeme to za bláznovství, za „nějakého ducha“, prostě za něco, co není možné a uskutečnitelné? Modlíme se a přitom nevěříme, že by se to mohlo naplnit. Nebo možná i věříme, ale s výsledkem přichází překvapení, protože jsme o něm měli jinou představu.
to ať už máme jakýkoliv vztah k Bohu. Když jde do tuhého, potřebujeme pomocnou ruku, a proto se obracíme k Bohu. Co už je méně dobré, je to, že nám vědomí Boží pomoci nezůstává na mysli dlouho.
Kolikrát člověk v kritickém okamžiku vysloví jméno Ježíše Krista. Kolikrát se před závažnou situací, těžkou operací, nelehkým jednáním podvědomě člověk modlí, nebo nějakým způsobem prosí Boha o pomoc. Kolikrát mu po prožití nebo překonání výše uvedeného dokonce proběhnou myslí slova „díky Bohu“. Ale žel, kolikrát po několika dnech, někdy dokonce hned po události dodáme něco o štěstí, něco o tom, že jsme měli „kliku“. Dítě vběhne do silnice, když právě přijíždí auto. Rodič, který vnímá danou situaci, vykřikne jméno Boží. Auto přejede, nebo zastaví, vyhne se…, a rodič si oddechne s tím, že to bylo štěstí, „bylo to o fous“, řidič to zvládl. Ale to, že se vlastně v té situaci modlil a že vše dopadlo dobře, to už je pryč. Jako by se to nestalo. Zůstává pouze ono „to jsme měli štěstí“. V člověkem neřešitelných situacích se, ať už jakýmkoliv způsobem, dovoláváme Boha. A to je dobře. Nehledě k tomu, že Bůh nám tuto možnost sám nabízí. A to ať už máme jakýkoliv vztah k Bohu. Když „jde do tuhého“, potřebujeme pomocnou ruku, a proto se obracíme k Bohu. Co už je méně dobré, je to, že nám vědomí Boží pomoci nezůstává na mysli dlouho. Brzy se nám vytrácí.
Nejde mi o to někoho kárat. Naopak. Chci zdůraznit, že je dobře, že máme někoho, o koho se můžeme opřít. Je dobře, že si nemusíme zoufat, když na něco nestačíme. Je dobře, když můžeme číst Boží zaslíbení: „Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc.“ (Žalm 10,14) „Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je.“ (Žalm 145,19) Je povzbuzující, když můžeme číst zkušenost těch, kteří se zaslíbení chopili, důvěřovali jim a spolehli se na Boha. „Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal o pomoc a uzdravils mě.“ (Žalm 30,3) „Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal.“ (Žalm 40,2) Ale vedle toho obohaťme svůj život tím, že na prožité zkušenosti s Bohem nezapomeneme a s vděčností budeme Bohu vzdávat chválu. „Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu.“ (Žalm 28,7)
Jan Dymáček
