Existuje peklo?
Na všechny tyto otázky by zřejmě různí lidé odpověděli různě. Záleželo by na tom, jestli jde o člověka věřícího s tím, že příslušník katolických církví by argumentoval jinak než člověk náležející k protestantům. Či zda jde o člověka nevěřícího nebo poznamenaného lidovými báchorkami o pekle, kdy je peklo představováno spíše jako humorná záležitost. Nemíním udělat odbornou teologickou studii o pekle, ale alespoň náznakem.
Obrazy „pekelného ohně“ tedy nejsou popsáním trestu po smrti, jak se domnívala středověká církev, nehledě na to, že to vidění věci vyplývalo spíše z apokryfní literatury.
České slovo peklo je překladem řeckého slova „hádes“, což by se dalo přeložit také jako záhrobí nebo říše mrtvých, a odpovídá tomu hebrejské slovo „šeol“ použité v Bibli ve Starém zákoně. Kraličtí toto slovo překládají jako hrob, jáma, propast, smrt. Dnes bychom zřejmě řekli hrob. Jiným slovem, které je také překládáno jako peklo, je v Novém zákoně slovo „gehenna“ (Matouš 5,22–29; Marek 9,43; Lukáš 12,5; Jakub 3,6), které je překladem starozákonního slova „gehinnom“, to znamená „údolí synů Hinnom“. Zde je třeba dodat, že o tomto údolí říká Bible následující: „Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. … V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl.“ (Jeremiáš 7,30–31) „Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl svého syna nebo dceru ohněm k poctě Molekově.“ (2. Královská 23,10) Tedy jde o místo, kde se pořádaly pohanské obřady s obětováním živých dětí. V době Ježíše Krista bylo toto údolí využíváno jako skládka odpadků, které hořely, aby byly takto likvidovány. Protože se ale navážely nové a nové odpadky, oheň hořel stále, tedy „věčně“. Ony odpadky nehořely věčně, ale pouze do doby, než byly spáleny. Tedy jde o ukončení existence s věčným, nevratným účinkem. A Ježíš právě tuto situaci použil, aby symbolicky popsal závěr těch, kteří se rozhodli, že s Bohem nechtějí mít nic společného. To ne proto, že by je Bůh neměl rád, ale proto, jak napsal C. S. Lewis: „Nakonec existují jen dva druhy lidí: ti, kteří řeknou Bohu ‚buď vůle Tvá’, a ti, kterým nakonec řekne Bůh ‚buď vůle tvá’.“ Nejde o peklo s věčným trápením, ale s věčným účinkem. To, že tuto záležitost vysvětlují různá náboženství nebo různé křesťanské církve různě, to je věc jiná. Ale není možné si představit Boha, který by se uvolil k věčnému trápení lidí, i kdyby těch, kteří jej zavrhli. Věčnost trestu se projevuje v jeho účincích. „Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je.“ (Zjevení Jana 20,9) Někdo, kdo vědomě a definitivně odmítá Boha a jeho lásku, volí si „peklo“, tedy odloučení od Boha a věčnou smrt. Těžko si jinak představit a dát do souvislosti konečné naplnění jednoty světa v Kristu s trvalou existencí těch, kdo Ježíše odmítají. „…že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“ (Efezským 1,10) Obrazy „pekelného ohně“ tedy nejsou popsáním trestu po smrti, jak se domnívala středověká církev, nehledě na to, že to vidění věci vyplývalo spíše z apokryfní literatury. Bible nás chce varovat před vážností odmítání Boží nabídky.
Peklo je výtvorem lidí, ne Boha. Protože Bohu jde pouze o jedno: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1. Timoteova 2,3–4)
Bůh nepřipravuje lidem žádné peklo. A pokud o nějakém mluvíme, potom jde o peklo, které si lidé způsobují sami. V běžné mluvě používáme slovo peklo v přeneseném významu a označujeme tak místo nebo situaci, kde se člověk cítí nepohodlně, nepříjemně, nespokojeně – „peklo v práci“, „udělat někomu ze života peklo“ atd. Jean-Paul Sartre, francouzský filozof, spisovatel, dramatik a literární kritik, mimochodem ateista, napsal kratičké pojednání o tom, co je peklo. A ono končí tím, že jeden ze tří mužů, kteří jsou spolu sami v jedné místnosti, a nemohou se shodnout, říká: „jsme v pekle“. Druhý se diví: „Cože, v pekle? Bez ďáblů?“ „To je úspora materiálu,“ říká třetí. Ano, my lidé si sami tvoříme peklo na zemi. Jak jinak nazvat oběti a utrpení válek, chudobu, egoismus, osiřelé děti, děti bez jednoho z rodičů, rozvolněnou morálku, zločinnost, lhaní, nevěru… Peklo je výtvorem lidí, ne Boha. Protože Bohu jde pouze o jedno: „To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1. Timoteova 2,3–4)
Jan Dymáček
