Stvoření a podstata krásy: proč se dnes krásou zabývat? (1/7)
Námitky proti významu a hodnotě krásy
Co je pro vás krásné? Rádi pozorujete rozkvetlou letní krajinu, nebo považujete za krásnou svou oblíbenou hudbu? Dojímáte se u svého oblíbeného filmu či žasnete nad šarmem svého partnera? Nebo jsou pro vás krásné určité vzpomínky a zážitky z vašeho života? Jistě, každý z nás zná ten pocit, prožitek něčeho krásného. A jsou si ho velmi vědomy i reklamní společnosti, jejichž naleštěné produkty útočí na naši touhu po krásných věcech a krásných prožitcích, na touhu, která neoddělitelně patří k lidskému životu a je jen stěží uhasitelná.
V důsledku toho, že považujeme krásu za věc týkající se čistě osobního vkusu, však velmi snadno krásu odmítáme jako něco, co nemá žádný účel, význam ani objektivní realitu. Nevidíme smysl krásy, a proto nevíme, co s ní.
Přesto samotná krása a její povaha se zdá jako něco, nad čím není radno příliš přemýšlet, jako něco, co možná žádné pevné jádro ani nemá. To vše vyplývá z aktuálního kulturního rozpoložení, ze kterého na krásu nahlížíme. Vraťme se však zpět k příkladu reklamy, která aktuální způsob porozumění kráse dobře ilustruje. Prostřednictvím reklamy nám společnosti nabízejí naleštěný produkt, za jehož krásnou fazetou se však často skýtá předmět, který zdaleka neplní svou funkci tak dokonale, jak je předváděno. Často ani není tak praktický a potřebný jako se jeví. Krása a estetika daného předmětu (pokud tedy připustíme, že alespoň tyto kvality předmět skutečně splňuje i mimo reklamní spot) jsou pouze zástěrkou, klamem, který zakrývá absenci reálné a praktické kvality předmětu. Produkt je inzerován tak, aby působil na naši subjektivní stránku, aby ohromil naše smysly, zatímco nám zakrývá objektivní skutečnost o daném produktu. Kvalitní reklamy často mistrně působí na psychologickou stránku člověka: jejich slogany jsou vtíravě chytlavé a reklamní spoty dokáží chytře spojit produkt s určitým prožitkem tak, že konzument má pocit, že nekupuje produkt, ale spíš kousek životního stylu, který je podstatný pro dotvoření jeho osobnosti. Avšak krása a estetika nám o předmětu neposkytují žádné skutečné poznání, nesdělují nám nic o jeho kvalitách a jeho funkci.
Tato úvaha a argumentace o kráse je poměrně přesvědčivá, zůstaneme-li v oblasti reklamy, a jako poměrně rozumná se nepochybně ukazuje v oblasti obchodu obecně. Avšak je takovýto způsob uvažování o kráse rozšířitelný na krásu ve všech jejích podobách? Je-li naše odpověď rychlé a rozhodné ano, pak možná právě to dokládá, jak hluboce je perspektiva obchodní logiky a vědeckého objektivismu rozšířena do všech oblastí našeho života.
Navíc mnozí z nás považují krásu za velmi subjektivní záležitost. Každý z nás shledává krásnými jiné věci. Slyšeli jsme rčení „krása je v očích toho, kdo se dívá“, a zdá se, že toto rčení vystihuje rozmanitost názorů na to, co je krásné. V důsledku toho však velmi snadno krásu odmítáme jako něco, co nemá žádný účel, význam ani objektivní realitu. Myslíme si, že jde čistě o otázku osobního vkusu. Nevidíme smysl krásy, a proto nevíme, co s ní. Možná nemáme rádi všechny politiky, ale víme, jaký je jejich účel. Možná nerozumíme vědě, ale víme, k čemu slouží. Ale umění? K čemu to je, jakou má funkci? Za tím vším stojí skutečnost, že naše kultura zašla dnes ještě dál, když klade svou pozornost a důraz především na to, co je užitečné – co funguje. Tím odmítá nejen skutečnost krásy, ale podřizuje záležitostem funkce a užitečnosti i otázku dobra a pravdy.
Krása se tak z tohoto pohledu jeví buďto jako iluze zakrývající pravou skutečnost, nebo jako luxus. Myslíme si, že je sice hezké najít něco krásného a těšit se z toho, ale že to není nutné. Důležité je mít dost peněz; dělat to, co je třeba; najít způsoby, jak se protlouct životem. A tak naše myšlenky snadno sklouznou k tomu, že na luxus, jako je krása, prostě nemáme čas.
Co je to krása?
Přes to všechno jen málokterý zážitek spojuje lidstvo tak hluboce jako prožitek krásy. Ať už stojíme před zasněženou horou, hledíme na oblohu posetou hvězdami, posloucháme dojemnou symfonii, nebo sledujeme dítě, jak se s nevinnou radostí směje. Zážitek krásna k nám přichází téměř instinktivně. Krása upoutá naši pozornost dříve, než ji stihneme prostřednictvím rozumu reflektovat a analyzovat. Vzbuzuje obdiv, probouzí úžas a často v nás zanechává touhu po něčem, co slovy nedokážeme úplně popsat.
Kdyby byl vesmír pouhým produktem slepé nutnosti, bylo by těžké krásu vysvětlit. Přežití vyžaduje jídlo, přístřeší a rozmnožování; ne barevné západy slunce, květiny, harmonii nebo galaxie rozprostírající se po obloze. Čistě funkční svět by mohl existovat bez těchto věcí.
Tato touha je univerzální. V průběhu dějin každá civilizace tvořila hudbu, malovala obrazy, psala poezii, stavěla velkolepé budovy a hledala krásu v jejích nesčetných podobách. I v těch nejdrsnějších a nejbeznadějnějších podmínkách se lidé nadále obklopují krásnými věcmi. Vězeň kreslí na zeď své cely. Voják jdoucí do bitvy nosí u sebe fotografii své milé. Matka zpívá svému nemocnému dítěti. Krása se zdá být pro lidskou psychiku stejně nezbytná jako jídlo pro tělo. Dává lidem naději tam, kde se zdá, že není žádného východiska. Dává jim sílu vytrvat, ačkoliv rozum velí, že neexistuje žádné logické východisko ani řešení.
Ale proč? Kdyby byl vesmír pouhým produktem slepé nutnosti, bylo by těžké krásu vysvětlit. Přežití vyžaduje jídlo, přístřeší a rozmnožování; ne barevné západy slunce, květiny, harmonii nebo galaxie rozprostírající se po obloze. Čistě funkční svět by mohl existovat bez těchto věcí. Avšak nežijeme v pouhém funkčním vesmíru, ale ve světě, který přímo přetéká krásou.
Mnozí dnes považují krásu za zcela subjektivní záležitost. Jeden miluje klasickou hudbu, druhý dává přednost jazzu. Někteří obdivují drsné hory, jiní klidné pláže. Tyto rozdíly však nedokazují, že krása sama o sobě je pouhou otázkou názoru. Spíše naznačují, že lidé vnímají různé projevy jedné a té samé věci, ke které se názory jednotlivých lidí vztahují a která má svou skutečnost i mimo ně.
Ve své nejhlubší podstatě je krása harmonií. Je to soužití mnoha odlišných skutečností ve vzájemné jednotě, aniž by přitom ztratily svou jedinečnost.
V průběhu dějin si filosofové a teologové všimli, že krása vykazuje určité charakteristické rysy. Krásu rozpoznáváme tam, kde je harmonie namísto chaosu, proporce namísto zkreslení, jednota namísto roztříštěnosti, řád namísto chaosu. Krásná melodie není pouhým souborem příjemných zvuků; je to mnoho různých tónů uspořádaných navzájem do smysluplného vztahu. Krásný obraz není krásný kvůli jedné izolované barvě, ale proto, že každý prvek tvoří důležitou součást celku. Dokonce i lidská tvář není krásná jen proto, že by každý její rys byl sám o sobě dokonalý, ale spíše proto, že všechny její rysy do sebe harmonicky zapadají.
Krása se tedy málokdy vyskytuje izolovaně v jednotlivých předmětech, ale zakládá se a vzniká prostřednictvím vztahu. Tato charakteristika definuje krásu i daleko za hranicemi umění. Mluvíme o krásných přátelstvích, krásných manželstvích, krásných činech odvahy, krásných obětech. Žádný z těchto činů či z těchto vztahů není primárně nijak vizuálně poutavý. Jejich krása spočívá ve správně uspořádaných vztazích: v lásce, věrnosti, pokoře a obětavosti, které definují daný vztah dvou jedinců k sobě navzájem, nebo dokonce vztah daného jedince k lidstvu a světu jako celku. Krása tedy není pouhým vzhledem. Ve své nejhlubší podstatě je krása harmonií. Je to soužití mnoha odlišných skutečností ve vzájemné jednotě, aniž by přitom ztratily svou jedinečnost.
Toto chápání pomáhá vysvětlit, proč je krása tradičně považována spolu s pravdou a dobrem za jednu z velkých transcendentních skutečností. Pravda nám říká, co je skutečné. Dobro nám říká, jak by měla být realita prožívána. Krása nám umožňuje se z reality radovat. Tyto tři patří k sobě, protože všechny tři nakonec zjevují Boha. Bez pravdy jsme oklamáni. Bez dobra se stáváme zkaženými. Bez krásy přicházíme o schopnost údivu. Uznejme tedy kráse hodnotu, kterou si zaslouží. A věnujme snaze o její hledání a porozumění stejné úsilí jako v případě hledání dobra a spravedlnosti. Neredukujme ji na pouhý efemérní a subjektivní dojem, který představuje pouze zbytečnost, která nemá v našem životě místo ani smysl. V nadcházejících článcích této série se pokusíme více porozumět podstatě krásy, jejímu významu pro život i jejímu vzniku a původu.
