Úvod Magazín Vznik života Datace stvoření

Datace stvoření

Zájem o to, jak vznikl svět, provází člověka od nepaměti. Své mýty a legendy měla každá starověká společnost. Co ale snaha najít přímo takříkajíc rodný list Země? Pro většinu kultur byla tato snaha bezpředmětná. Jejich představy o počátku se nacházely někde v bezčasí, v dávné minulosti, jež byla člověku nepřístupná. Například pro staré Řeky po tomto bezčasí následoval tzv. zlatý věk plný hrdinů a spravedlivých vládců, a až po tomto období můžeme mluvit o skutečném datování.

Starověké představy o vzniku světa

Pokud v písemnostech nalezneme nějaké datování, obvykle se jedná o záznam o vládě panovníků. Například podle sumerské Knihy králů trvala vláda prvního krále Alulima, jež sestoupil z nebes, 28 800 let. Následovala éra mýtických, tzv. předpotopních králů, jež skončila velkou potopou. Jako celková doba trvání, od sestupu Alulima až do Potopy, je uvedeno 241 200 let.

Mezi starověkými národy existovala jedna výjimka. Jejich svaté texty byly od samého začátku historické, nenechaly své čtenáře tápat, ale poskytly jim jasnou odpověď. Tímto národem byli Izraelité.

Také pro Egypťany bylo stěžejní zaznamenávání doby vlády králů, o které se dozvídáme z Turínského královského papyru. Výčet začíná vládou bohů, jež připadá na 36 620 let před faraonem Menesem, (3050 př. Kr.) a končí na počátku Nové říše.

Řekové a Římané znají tři období – temné, mýtické a historické. Temné nebo také archaické období uzavírá velká potopa, kterou datoval Marcus Terentius Varro do roku 2137 př. Kr., a zlom mezi mýtickým a historickým obdobím představuje konání první Olympiády.

Výjimku mezi starověkými civilizacemi tvoří Izraelité1. Jejich svaté texty odpovídají nejen na otázku po průběhu stvoření veškeré reality, ale dokonce poskytují i vodítko pro odvození přesného data. Jak je to možné? Text, který známe jako knihu Genesis (1. kniha Mojžíšova), jež vypráví příběh lidstva od jeho počátku, je ze své podstaty historický. Každá událost, jež se Izraelitům stala, každá zkouška, jež je potkala, byla součástí Božího plánu, o jehož existenci byli skrze svaté písmo neustále ujišťování.

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Rozmach přírodních věd

Po staletí platila na převážně křesťanském starém kontinentu Bible za závazný text odpovídající na všechny otázky, na něž by lidé mohli chtít znát odpověď. A protože se Starý zákon, včetně knihy Genesis, stal součástí křesťanské Bible, patřila mezi tyto otázky i ta po vzniku světa.

Ačkoli Bibli zkoumalo mnoho učenců a teologů, historicita textu nebývala zpochybňována, a to až do 17. stol., do doby rozmachu přírodních věd založených na opakovaných pozorováních a experimentech. Spolu se stále abstraktnějším chápáním veličin (včetně času) a jejich odlidšťováním, docházelo i k postupnému odmítání Bible jako od základu pravdivého textu a k jejímu odsouvání do roviny čistě subjektivní a vědecky irelevantní.

Prvním vědcem pokoušejícím se na základě experimentu odhadnout stáří Země byl Comte de Buffon (1779). Na začátku byla podle něj žhnoucím roztaveným objektem, který se formoval do podoby naší planety během svého chladnutí. Dospěl ke stáří 75 000 let.

Geologové si všímali jednotlivých vrstev hornin a na základě dochovaných zkamenělin například usoudili, že pokud vrstvy obsahují podobné fosilie, budou, ačkoli místně vzdálené, stejného stáří. Na tomto základě se jim však absolutního stáří Země nedařilo dosáhnout. Nicméně slavný geolog Charles Lyell odhadl její stáří na zhruba 100 milionů let.

Fyzik William Thomson byl zastáncem teorie ochlazování a do své nynější podoby se podle něj Země dostala za 20 – 40 milionů let. Další vědci, Herman von Helmholtz a Simon Newcomb, své výpočty opřeli o pozorování vlastností Slunce.

Moderní vědecké postupy

Na přelomu 19. a 20. stol. došlo k zásadnímu objevu radioaktivity, na jejímž základě vytvořili geologové metodu radiometrického datování. Ernest Rutherford předpokládal, že se dá určit doba potřebná k proměně nestabilních radioaktivních prvků v látky stabilní, respektive k jejich mezičlánkům (tzv. poločas rozpadu). První odhady stáří hornin se odvíjely od změřené koncentrace helia uvolňovaného během radioaktivního rozpadu, ale výpočty byly nepřesné a vědecká obec o radiometrické datování na čas ztratila zájem. Obrat nastal s prací Arthura Holmese, který roku 1927 publikoval knihu The Age of the Earth, an Introduction to Geological Ideas.7 Metoda se postupem let stala všeobecně přijímanou, až se po roce 1960 stala dominantní. Existuje na 40 jejích variant a pro datování se používají různé prvky. Vědci využívající tuto metodu obecně docházejí k podobným závěrům a jejich odhad stáří Země je 4,5 miliardy let.

Vztah mezi Biblí a přírodovědeckou představou stáří vesmíru

Ačkoli je teorie několikamiliardového stáří Země prakticky nová, část církevní obce tyto názory akceptuje a pokouší se je uvést do souladu s Biblí. Jedním z prvních autorů pokoušejících se harmonizovat  nejmodernější geologické nálezy s texty knihy Genesis byl Bernard Ramm (The Christian View of Science and Scripture, 1956). Tento přístup je znám jako teorie staré Země8. Mezi těmito progresivními kreacionisty převládají dvě vysvětlení.

První je teorie „mezery“ (the Gap Theory). Jejím zastáncem je např. John Harris (kniha „The pre-Adamite earth: a contribution to theological science”, 1870).

Podle této představy uběhl mezi stvořením nebes (1. kniha Mojžíšova 1,1-2)9 a prvním dnem stvoření (1. kniha Mojžíšova 1,3)10 nespecifikovaně dlouhý časový úsek. Do této časové kapsy spadají podle této teorie například všechny objevené fosilní nálezy. Šestidenní stvoření je pak jakýmsi „druhým tvořením“ světa – jeho přetvořením či znovustvořením.     

Druhou je teorie dny-věky. Každý jednotlivý den stvořitelského týdne, během kterého měl Bůh stvořit svět, podle ní netrval 24 hodin, ale blíže neurčené časové období. Tím její zastánci vysvětlují například nalezené rostlinné a živočišné fosílie – kdy starší měly vzniknout v onom „dni“ dříve než ostatní.

Datace biblického stvoření světa

Doslovného historického chápání textů Starého zákona se drží zastánci teorie mladé Země16, kteří její vznik datují přesně podle toho, co je uvedeno v knize Genesis17, přesněji v prvních 11 kapitolách. Text Genesis samozřejmě nepředstavuje pouze nejranější historii světa nebo vodítko k výpočtu stáří Země. Je také (a možná především) vyprávěním v dějinách se odehrávajícího příběhu o příchodu Bohem slíbeného Mesiáše, jehož původ se v průběhu historie postupně omezoval na čím dál užší rodovou linii.

Arcibiskup James Ussher dokonce došel k přesnému datu stvoření světa 23. října 4004 př.Kr. Mnoho starověkých civilizací začínalo svůj rok na podzim. Veden tímto předpokladem, vybral první neděli po podzimní rovnodennosti.

Je zajímavé, že na rozdíl od ostatních starověkých kultur nehrají v biblické chronologii, kterou nalézáme v knize Genesis, hlavní úlohu králové, ale řetězec otců a synů18, biblický rodokmen sahající od Adama až po Abrahama. Za pozornost stojí i to, že v něm nehraje hlavní roli samotné prvorozenectví, ale rodová/historická účast na příchodu Mesiáše, jehož narození Bůh slíbil Evě na samotném počátku dějin.

Podstatné je, že biblická genealogie obsahuje údaj o věku otce v momentě, kdy se narodil jeho syn. K dispozici máme nepřetržitý řetěz generací začínající u Adama a končící u Abrahama. Bible ovšem obsahuje i další vodítka, díky kterým nemusejí její čtenáři tápat.  

Novodobým průkopníkem biblické datace byl anglikánský arcibiskup James Ussher19 (The Annals of the World, 1650/54). Jak ve snaze zjistit stáří světa za použití pouze biblických textů dospěl k letopočtu 4004 př.Kr.? Řídil se Biblí.

Zemi bylo 130 let, když se Adamovi (stvořenému v roce 0) v jeho 130 letech narodil Šét. Šétovi se ve 105 letech narodil Enóš, což znamená, že Zemi v ten moment bylo 235 let (130+105). Tímto způsobem následoval biblickou genealogii uvedenou v 5. kapitole knihy Genesis až k narození Noemova syna Šéma, respektive k velké globální povodni, ke které došlo, když bylo Noemovi 600 let (Svět byl tehdy starý 1656 let). Genesis 11 pokračuje Šémovým synem Arpakšádem (rok 1658 od stvoření světa) až k narození Abrahama (2008). Použijeme-li další biblická vodítka, jako je například 479 leté období mezi Exodem (vyjitím Izraelitů z egyptského otroctví) a počátkem stavby chrámu, dospějeme spolu s Ussherem až k dataci pádu Jeruzaléma (588 př.Kr.), k němuž došlo 3421. roku od stvoření světa20.

Pro následovníky Bible nejsou tvrzení některých vědců, především těch, kteří vycházejí z odlišného vidění světa, relevantní. To ostatně není nic překvapivého ani iracionálního, zvlášť když si uvědomíme, že mají k dispozici velice starý a pečlivě po generace předávaný text o vzniku a rané historii světa, který neodráží lidskou domýšlivost, ale naopak vede člověka k pokornému přijetí Toho, kdo tu byl odedávna.

Redakce Genesis Era

Související články

#4 Druhá kategorie vědy: terénní, opakovatelná, pozorovací | Genesis Era Q&A

21. března 2024

Podrobnější představení 2. kategorie vědy.

#3 První kategorie vědy: laboratorní, opakovatelná, experimentální | Genesis Era Q&A

14. března 2024

Podrobnější představení 1. kategorie vědy.

#2 Definice vědy a její rozdělení do 4 kategorií | Genesis Era Q&A

7. března 2024

Odpověď na první otázku, kterou jste nám poslali do redakce - Co je to věda?

#1 Úvodní slovo odborného garanta | Genesis Era Q&A

7. března 2024

Máte nějakou otázku ohledně vědy a historie, která Vám nedává spát?