Definování základních pojmů
Osvěžující vyjasnění otázky „přirozeného výběru“ v podání evolucionisty Dr. Johna Endlera bylo z velké části ignorováno
Autor: David Catchpoole
První publikování v časopise Journal of Creation 25(2):19-21, srpen 2011
Evolucionista Dr. John Endler není na akademické půdě rozhodně žádným ořezávátkem. Tento rodák z Kanady získal doktorát na skotské Univerzitě v Edinburghu a následně působil jako výzkumný pracovník a profesor na Kalifornské univerzitě, dále na australské Univerzitě Jamese Cooka, na Deakinské univerzitě v Melbourne a na anglické Univerzitě v Exeteru. V roce 2007 byl zvolen za člena Americké akademie umění a věd. V roce 2008 oznámila Evropská rada pro výzkum, že Dr. Endler patří do první skupiny vědců z oblasti věd o životě, kteří získali ocenění v rámci jejího programu pokročilých vědeckých grantů. Evolucionističtí kolegové Dr. Endlera velice rádi citují výsledky jeho výzkumu přirozeného výběru a adaptace u gupek (pavích oček), přesto zcela odignorovali jeho klíčová zjištění, které uveřejnil ve své stěžejní publikaci z roku 1986 nazvané Natural Selection in the Wild (Přirozený výběr ve volné přírodě).
V souvislosti s přirozeným výběrem a evolucí jsme již mnohokrát poukázali na to,1 že:
- Přirozený výběr je nezpochybnitelným faktem – kreacionisty byl tento proces rozpoznán (a popsán) již před Darwinem a informovanými kreacionisty je zrovna tak rozpoznáván i v současnosti.2
- Přirozený výběr upřednostňuje určité již existující genetické vlastnosti v populacích tím, že vyřazuje určité geny z genofondu;3, 4, 5 a tak napomáhá přizpůsobení (adaptaci) populace jejímu (lokálnímu) prostředí.6, 7(Někdy je takto vzniklé nové populaci dáno nové druhové jméno – informovaní kreacionisté tento proces adaptace a speciace přijímají.)8, 9
- Přirozený výběr sám o sobě nevytváří žádnou novou genetickou informaci. To znamená, že veškeré adaptace, které jsou čistě produktem přirozeného výběru působícího na již existující genetickou informaci, nejsou změnami tím správným směrem – tzn. nejsou v principu schopny vypůsobit evoluci od atomů k člověku.10 Přirozený výběr tedy není totéž co evoluce!11, 12, 13
Zastánci evoluce však neustále znovu a znovu uvádějí příklady přirozeného výběru – při kterém ale populace ztrácejí genetické informace – jako důkaz evoluce lidského druhu z mikrobů (což by naopak vyžadovalo masivní nárůst genetické informace). Dokazování evoluce od bakterie k člověku na základě přirozeného výběru tedy zjevně není vůbec oprávněné.
Právě tyto vágní a mnohoznačné definice stěžejních pojmů ze strany evolucionistů usnadňují výše uvedenou manipulativní argumentační taktiku návnada/záměna, tak často používanou právě Richardem Dawkinsem.14
Teoreticky vzato evolucionisté považují mutace za proces, který je zodpovědný za vznik nové genetické informace, což je něco, co evoluční proces vyžaduje a co je následně selektováno přirozeným výběrem. Otázka však zní, zda k něčemu takovému skutečně dochází?15 Kdykoli je totiž Dr. Dawkins nebo nějaký jeho stoupenec požádán, aby uvedl konkrétní příklad (důkaz), kdy mutace zvyšují množství informace v genomu, nedokáže nikdo z nich dát srozumitelnou, logicky koherentní odpověď.16 Přitom by měli být schopni uvést stovky příkladů takových mutací probíhajících v současnosti. To však nedovedou. Podle našich současných znalostí existuje maximálně několik málo případů – jeden nebo dva, které by mohly představovat situaci, kdy dochází k mírnému nárůstu genetické informace, přičemž hlavní kandidát, kterým je schopnost jedné bakterie trávit uměle vytvořenou látku nylon, je zatížen značnými pochybnostmi.17
„Termín ‚přirozený výběr‘ znamená pro různé lidi různé věci, což je častým zdrojem nedorozumění.“ – John Endler, Natural Selection in the Wild, 1986.
Jen velmi málo evolucionistů to otevřeně přiznává a málokdo jim věnuje pozornost. Nedávno nás upoutala práce (viz box) jednoho takového evolucionisty, Dr. Johna Endlera, jehož kniha Natural Selection in the Wild (Přirozený výběr ve volné přírodě) z roku 198618 tento problém jasně popisuje.
A i když zůstala tato významná Endlerova kniha v odborných kruzích téměř nepovšimnuta, sám Endler a jeho výzkumná práce se stala naopak středem pozornosti. Např. již zmíněný Richard Dawkins s velkou radostí cituje Endlerův slavný výzkum přirozeného výběru a adaptace u gupek – jedná se však o klasický příklad manipulace s významem klíčových slov (metoda návnáda/záměna), před kterým jsme naše čtenáře tak často varovali.19, 20
Celý článek zobrazíte po přihlášení.
Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.
ZÍSKAT ČLENSTVÍSvůj účet máte navždy zdarma.
„Pojem ‚přirozený výběr‘ znamená pro různé lidi různé věci, což často vede k nejrůznějším zmatkům v (odborné) literatuře.“
„Přirozený výběr nevysvětluje vznik (původ) nových variant, ale pouze proces změn v jejich četnosti.“ – John Endler, Natural Selection in the Wild, 1986.
Jak jsme již opakovaně zdůraznili, podstata problému spočívá v tom, že lidé zaměňují pojmy „přirozený výběr“ a „evoluce“, před čímž Endler výslovně varuje (str. 8 v originále):
„Přirozený výběr nesmí být ztotožňován s evolucí, i když spolu úzce souvisejí.“
Všimněte si, že Endler není kreacionistou, jak je zřejmé z jeho pro-evolučních komentářů. Avšak na straně 245, kde se přímo dotýká konceptu evoluce prohlášením, že přirozený výběr je klíčovou součástí procesu přeměny mikrobů na člověka, zároveň otevřeně přiznává, že přirozený výběr sám o sobě nestačí k vysvětlení toho, jak se z vodního kalu na dně pravěkého rybníka vyvinuli lidé:
„Přirozený výběr je v přirozených populacích organismů natolik běžným jevem, že byl zjištěn již u široké škály organismů, a tzv. silný výběr není zdaleka tak vzácným jevem, jak se dříve předpokládalo; pravděpodobně proto je přirozený výběr v evoluci důležitý. Přirozený výběr však nevysvětluje vznik (původ) nových variant, ale pouze proces změn v jejich četnosti.“ (Zdůraznění přidáno.)
K tomuto problému se Endler mnohokrát otevřeně vyjadřuje. Na jednom místě říká, že ti, kteří používají termín „evoluce“, se nemohou vyhnout (doslova nemohou utéci) otázce vzniku (původu) samotné genetické variability; jinými slovy, jak vůbec vznikly první jedinci schopní genetické variability. A tak na straně 5 definuje evoluci těmito slovy:
„Evoluci lze definovat jako jakoukoli výslednou změnu nějakým konkrétním směrem nebo jakoukoli kumulativní změnu vlastností organismů nebo populací v průběhu mnoha generací… Evoluce výslovně zahrnuje jak vznik (původ) tak i (následné) šíření alel, variant, hodnot znaků nebo stavů znaků.“
Mnohoznačnost těchto pojmů však vede k tomu, že se mnozí této otázce ve skutečnosti vyhýbají (str. 14 v originále):
„Abych toto používání uvedených termínů uvedl do širšího kontextu, tvrdím, že ti, kteří omezují ‚přirozený výběr‘ na fenotypový výběr, jej zároveň označují za ‚evoluci‘, jak je definováno v této knize; ti, kteří jsou opatrnější, jej nazývají „evolucí přirozeným výběrem.“ Evoluce však není jen pouhou změnou v rozložení znaků nebo četností (frekvencí) alel, ale zahrnuje také původ samotné variability.” (Zdůraznění přidáno – všimněte si, že „alely“ jsou alternativní formy téhož genu, např. gen pro vlasy může mít verze, které kódují buď dlouhé nebo krátké vlasy.)
Někteří však před touto výzvou nejen lehkomyslně uhýbají, ale dokonce se záměrně snaží předefinovat zmíněné pojmy, aby problém prvotního vzniku (původu) přesunuli mimo svou vlastní odbornost (str. 7 v originále):
„Populační genetici používají odlišnou definici evoluce: je jí změna frekvencí (četností) alel mezi generacemi. Tato definice evoluce je velmi odlišná od původní; nyní nově zahrnuje jak náhodné, tak i směrové změny, ale nevyžaduje již vysvětlení původu nových forem.“
Jinými slovy, ať už daná evoluční změna směřuje nahoru, dolů nebo jen bezcílně přešlapuje tam a zpátky, označují ji populační genetici vždy jako „evoluci“. Endler pokračuje:
„Používání definice evoluce z populační genetiky žel často vede k přílišnému důrazu na změny ve frekvencích (četnostech) alel a zároveň k nedostatečnému (nebo žádnému) zohlednění vzniku (původu) různých alel a jejich vlastností. Obojí je v evoluci důležité.“
Všimněte si jeho pronikavé analýzy, podle níž tento typ definicí klíčových pojmů vede k „…nedostatečnému (nebo žádnému zohlednění) vzniku (původu) různých alel…“ O tom, jak málo se evolucionisté této otázce věnují, je zřejmé z tohoto velmi významného Endlerova pozorování (str. 246 v originále):
„Přirozený výběr tak může ovlivnit zákonitosti (vzorce) vzniku kombinací znaků, i když nevysvětluje samotný mechanismus jejich vzniku. O tom se okrajově zmiňují Fisher (1930),21 Simpson (1944)22 a Rensch (1959),23 ale od té doby nebyla tomuto jevu věnována prakticky žádná pozornost. Stálo by to za další studium.“ (Zdůraznění přidáno.)
Podtrženo, sečteno, máme tady „okrajově“ diskutované klíčové otázky významnými evolucionisty v letech 1930, 1944 a 1959 a nově pak i Endlerem v roce 1986. Ale co následovalo po Endlerovi? Jeho slova z roku 1986 jsou dnes zrovna tak aktuální jako tehdy: „od té doby … prakticky žádná pozornost.“ Tato otázka, na kterou Endler upozornil, však ve skutečnosti nutně vyžaduje „další studium“ ze strany evolucionistů (str. 241 v originále):
„… základní pochopení vzniku (původu) nových variant by nám umožnilo zabývat se tím, jak ve skutečnosti dochází k morfologickým a genetickým změnám a jak tyto změny ovlivňují rychlost a směr evoluce. Přirozený výběr ovlivňuje pouze změny v četnosti (frekvenci) variant, jakmile se objeví; nedokáže se však přímo vyjádřit k důvodům existence těchto variant.“
„Kdo definuje klíčové pojmy, vyhrává debatu.“
Nabízí se otázka, zda je vůbec reálné, aby se tomuto klíčovému problému na straně evolucionistů někdy dostalo takové pozornosti, jakou si podle Endlera zaslouží? Je zřejmé, že pokud bude zájem o tyto klíčové otázky mezi evolucionisty tak slabý, jaký jsme viděli od vydání Endlerovy knihy v roce 1986 až do dnešních dnů, tak lze říci celkem s jistotou, že nikoliv. Je celkem pravděpodobné, že sám Endler si dost zřetelně uvědomoval, že jeho pokus o vyjasnění termínu „přirozený výběr“ nebude mezi ostatními evolucionisty přijímán s nadšením. Jak sám v předmluvě ke své knize přiznává: „… očekávám, že nikdo ji nebude považovat za zcela uspokojivou“, a dále vysvětluje (str. xi-xii, zdůraznění přidáno):
„Mezi mnohými, kteří si mou knihu přečetli v rukopise, považují někteří určité části za nesmírně užitečné, kdežto jiným se tytéž části zdají být nudné nebo zbytečné. Mnohým budou asi nejvíce vadit kapitoly 1, 2 a 8, protože se v nich pokouším vyjádřit různé úhly pohledu, definice a významy přirozeného výběru v širší perspektivě … a jak známo, každý je přesvědčen o důležitosti vlastního důrazu (chápání). Typická reakce je pak: „Fascinuje mě, že více než 100 let po vydání O původu druhů a Mendelova díla mohou stále existovat dva zásadně odlišné a většinově používané postoje k tomuto běžně užívanému pojmu…“
V souvislosti se sporem mezi stvořením a evolucí se tedy bitevní pole stále do značné míry točí hlavně kolem nastavených „podmínek“ celé této debaty, tj. definice samotných pojmů. Jak poznamenali bystří pozorovatelé: „Kdo definuje klíčové pojmy, vyhrává debatu.“
Není tedy pochyb o tom, že evolucionisté budou ještě nějaký čas kalit vodu (zamlžovat podstatu problému).
Potvrzení Endlerovy hlavní obavy
V článku, který v časopise New Scientist v roce 2010 publikoval profesor Keith Bennett (Queen’s University, Belfast), jsme našli zmínku o knize evolučního biologa Johna Endlera Natural Selection in the Wild (Přirozený výběr ve volné přírodě) z roku 1986, která údajně kronikářským způsobem líčí, jak Endler „podrobně zkoumal údajné (běžně proklamované) příklady přirozeného výběru, zjistil však překvapivý nedostatek přesvědčivých důkazů“.24
K našemu překvapení jsme nicméně zjistili, že opak je pravdou; Endler sice poskytl velké množství důkazů o realitě přirozeného výběru, zároveň však zdůraznil „překvapivý nedostatek přesvědčivých důkazů“ o tom, že by reálně probíhající přirozený výběr způsoboval jakoukoliv (vzestupnou) evoluci. Opět tedy narážíme na nepochopení resp. zaměňování či zamlžování významů klíčových pojmů, před kterým Endler varoval. Je tedy téměř jisté, že Bennett používá termín „přirozený výběr“ ve stejném významu, jako termín „evoluce“, což jsou ale dvě různé věci. Zdá se tedy, že Bennettova pochvalná citace Endlerovy knihy dělá paradoxně přesně to, před čím Endlerova kniha varuje, a sice ztotožňování pojmů „přirozený výběr” a „evoluce” – což většině čtenářů časopisu New Scientist pravděpodobně uniklo. Není divu, že panuje i nadále zmatek ve významech těchto klíčových pojmů.
