DNA a kostní buňky nalezeny v dinosauřích kostech
Autor: Dr Jonathan D Sarfati
V originále vydáno: 11. prosince 2012, aktualizace 23. dubna 2020
Celý článek zobrazíte po přihlášení.
Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.
ZÍSKAT ČLENSTVÍSvůj účet máte navždy zdarma.
Dinosauří DNA
„Nicméně i za nejlepších podmínek uchování při teplotě -5 °C náš model předpovídá, že po 6,8 milionech let nezůstanou ve ‚vlákně‘ DNA žádné neporušené vazby (průměrná délka = 1 bp [pár bází]). – M.E. Allentoft et al.“
Problém zastánců dlouhého věku se ještě více vyhrotil, když byla objevena DNA. Podle odhadů stability DNA je horní hranice jejího přežití 125 000 let při teplotě 0 °C, 17 500 let při teplotě 10 °C a 2 500 let při teplotě 20 °C.20 Jedna z nedávných zpráv uvádí:
„Obecně panuje přesvědčení, že DNA je ‚pevná jako skála‘ – extrémně stabilní,“ říká Brandt Eichman, docent biologických věd na Vanderbiltu, který projekt řídil. „DNA je ve skutečnosti vysoce reaktivní.“
V lidské buňce je i za těch nejpříznivějších okolností poškozen přibližně milion bází DNA. Tato poškození jsou způsobena kombinací normální chemické aktivity uvnitř buňky a vystavení záření a toxinům pocházejícím z okolního prostředí, včetně cigaretového kouře, grilovaných potravin a průmyslových odpadů.21
Nedávno publikovaná práce o DNA ukazuje, že v kostech může vydržet až 400krát déle.22 Ale ani tak není možné, aby DNA vydržela evoluční dobu od vyhynutí dinosaurů. Jejich údaje o době do úplného rozpadu DNA („bez neporušených vazeb“) jsou 22 000 let při 25 °C, 131 000 let při 15 °C, 882 000 let při 5 °C; a i kdyby se ji podařilo nějak trvale udržet pod bodem mrazu při -5 °C, mohla by přežít jen 6,83 milionu let – jen asi desetinu předpokládaného evolučního věku. Výzkumníci uvádějí:
„Nicméně i za nejlepších podmínek uchování při teplotě -5 °C náš model předpovídá, že po 6,8 mil. let nezůstanou ve ‚vlákně‘ DNA žádné neporušené vazby (průměrná délka = 1 bp [pár bází]). To ukazuje extrémní nepravděpodobnost, že by bylo možné amplifikovat fragment DNA o velikosti 174 bp z kosti období křídy, staré 80-85 milionů let.“23
Přesto tým Schweitzerové detekoval DNA třemi nezávislými způsoby. Jeden z těchto chemických testů a specifické protilátky totiž specificky detekují DNA v její dvouřetězcové formě. To svědčí o tom, že se poměrně dobře dochovala, protože krátká vlákna DNA menší než asi 10 bp netvoří stabilní duplexy. Fluorescenční molekulární sonda DAPI24 se ukládá v menší drážce stabilní dvojité šroubovice, což vyžaduje ještě více bp (viz schéma níže), a barvivo PI25 je také interkalační zkouška.
 DAPI se ukládá do drážky dvojité šroubovice DNA. |
První možnou reakcí zastánců dlouhého věku je opět „kontaminace“. DNA však nebyla nalezena všude, ale pouze v určitých vnitřních oblastech „buněk“. Tento vzorec byl stejný jako u pštrosích buněk, ale nijak se nepodobal biofilmu odebranému z jiných zdrojů a vystavenému stejnému vzorci detekujícímu DNA. To stačí k vyloučení bakterií, protože ve složitějších buňkách (jako jsou naše a dinosauří) je DNA uložena v malé části buňky – v jádře.
Tým Schweitzerové navíc objevil zvláštní protein zvaný histon H4. Nejenže je další protein velkým problémem po miliony let, ale jedná se o specifický protein pro DNA. (DNA je deoxyribonukleová kyselina, takže je záporně nabitá, zatímco histony jsou alkalické a tedy nabité kladně, takže DNA přitahují). U složitějších organismů jsou histony malými cívkami, kolem nichž je DNA omotána.26 V bakteriích se však histony nevyskytují. Schweitzerová et al. tedy říkají: „Tato data potvrzují přítomnost nemikrobiální DNA v těchto dinosauřích buňkách.“27
Doplnění: Někteří odpůrci kreacionismu popírají, že by dr. Schweitzerová našla nějakou dinosauří DNA, ale všechny důkazy v této práci se nejlépe vysvětlují přítomností neporušené DNA. V článku publikovaném počátkem roku 2020, na němž se autorsky podílela, jsou tato tvrzení ještě explicitnější.28 V tomto článku se tvrdí, že k interakci s molekulární sondou, jako je DAPI, je zapotřebí dvouvláknový kousek DNA o délce nejméně 6 párů bází, a to na základě článku z roku 1995,29 ačkoli dřívější článek naznačoval, že DAPI se může vázat na minimálně 12bp kousek DNA, pokud jsou v něm 4 páry A-T, protože DAPI interkaluje do „minoritní drážky sekvencí DNA bohatých na A-T“.30 V článku se píše:
„Tato studie poskytuje první jasný chemický a molekulární důkaz zachování kalcifikované chrupavky v mezozoickém kosterním materiálu a naznačuje, že kromě kolagenu II specifického pro chrupavku se může po miliony let zachovat i DNA nebo alespoň chemické markery DNA (například chemicky změněné páry bází, které mohou stále reagovat s PI a DAPI).“31
Chemická změna párů bází by však jistě zničila interakci párů bází potřebnou k udržení dvojité šroubovice DNA. V závěru dokumentu se uvádí:
„… naše data naznačují, že zachovaný jaderný materiál Hypacrosaura byl v době smrti organismu v kondenzovaném stavu, což mohlo přispět k jeho stabilitě. Navrhujeme, že kondenzace DNA může být příznivým procesem pro jeho fosilizaci. Kromě toho, jak bylo naznačeno u fosilizace proteinů, může být vzájemné propojení dalším mechanismem, který se podílí na zachování DNA v hlubokém čase.“32
Závěr
Je těžké vylepšit jeden z citátů Mary Schweitzerové z počátků jejího výzkumu:
„Bylo to přesně jako pohled na řez moderní kosti. Samozřejmě jsem tomu nemohla uvěřit. Řekla jsem laborantce: ‚Kosti jsou přece staré 65 milionů let. Copak krevní buňky mohou přežít tak dlouho?‘“33
To však jen ukazuje setrvačnost paradigmatu dlouhého věku. Rozumnější a skutečně vědecká otázka by zněla:
„Vypadá to jako moderní kost; viděla jsem krevní buňky [a cévy] a zjistila hemoglobin [a nyní i aktin, tubulin, kolagen, histony a DNA] a skutečná chemie ukazuje, že nemohou přežít 65 milionů let. Nevidím ale ty údajné miliony let. Měli bychom tedy tuto doktrínu opustit.“
