Jak se vyrovnat s osamělostí
Jak se vyrovnat s osamělostí? Pokud se mně na to zeptá ten, který je osamělý, odpověď je velmi těžká, protože on sám se s tím nevyrovná. Osamělost pro osamělého člověka je neřešitelná. Tady musí přijít pomoc zvenčí. A to je další složitost. Onen jedinec si obvykle o pomoc v osamělosti neřekne. Když někomu zatelefonuje, potom přijde otázka „Co potřebuješ?“ „No já bych potřeboval, abys přišel.“ „Dobře, přijdu, a co potřebuješ?“ Tady musí jít o aktivitu nejbližších, a když buď nejsou nebo nemají zájem, potom o aktivitu jiných. Máme dnes mnoho profesionálních organizací, které jsou schopny a za úplatu ochotny nakoupit, uklidit, přinést léky atd. Ale na to, aby vyslyšely volání „nemám člověka“, na to nemají prostor.
Dovolte mně připomenout jeden příběh z Bible. „Po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří.“ (Skutky apoštolů 15,36) Muž jménem Pavel navrhl, aby navštívili všechny ty, kterým přinesli zvěst o Kristu. To ale nebyla cesta pouze na několik dní, bez námahy a finančně nenáročná. Naopak. V tehdejší době to byla cesta na měsíce a s nároky na fyzickou kondici. Potřebovali ti lidé, kam Pavel se svým spolupracovníkem hodlal jít, nějakou pomoc? Řešili nějaký problém, se kterým by jim Pavel mohl pomoci? Nic takového. Jediným důvodem bylo to, že Pavla zajímalo, jak se jim daří. Chtěli oni něco od něho? Chtěl něco on od nich? Ne. Pouze se zeptat a přesvědčit se jak se jim daří. Je to důležité navštívit osamělého a zeptat se jej jak se mu daří? Hodí se zde ono slůvko „pouze“? Určitě ne. Zajímat se o osamělého potěší jeho a věřme, že potěší i nás.
Máme někoho kolem sebe, který trpí touto nemocí dnešní doby, která je přehlížená, ale přesto likvidující zdraví a životy mnohých? Nemocí osamělosti? Kdy jsme naposledy zavolali prarodičům, navštívili někoho v nemocnici… a mohl bych pokračovat dál. Je to naše povinnost? Není. Ale je to úžasný projev lidskosti.
No a když někdo opravdu nikoho nemá? Může přece jenom něco pro zmírnění své osamělosti udělat? Ano. Ježíš říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Matouš 11,28) A osamělost je břemeno. Vždyť někteří osamělí jdou do obchodu každý den, i když by nemuseli, a to pouze proto, protože se mu tam někdo věnuje. Například u pokladny. A Bohu to není jedno. Aby to nám lidem bylo úplně jasné, Bůh ještě dodává „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. Proto smíme říkat s důvěrou: Pán při mně stojí, nebudu se bát.“ (Židům 13,5-6) Ano, i když nemáme nikoho, přece Někoho máme. Někoho, komu můžeme důvěřovat, na koho se můžeme obracet ve chvílích kdy to potřebujeme, a to způsobem, který je nám vlastní. Ten Někdo – Bůh – Ježíš Kristus má společenství s námi přímo vepsané do svého jména. „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to je přeloženo, Bůh s námi.“ (Matouš 1,23) Je na nás, zdali přijmeme od Boha nabídku jeho společenství. A když ano, potom je tady jeho zaslíbení: „Bůh pokoje bude s vámi.“ (Filipským 4,9)
Jan Dymáček
Redakce Genesis Era
