Pylový paradox
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.
Anglický sir Walter Raleigh, který do Evropy přivezl tabák a brambory, je známý především tím, že údajně svým drahým pláštěm zakryl bahnitou louži, aby ochránil nohy královny Alžběty. Byl popraven jejím nástupcem Jakubem I. (známým díky překladu bible, k němuž dal podnět), předtím však ještě jako první Evropan objevil jihoamerickou horu Roraima. Její vrchol ve výšce přibližně 2810 m n. m. se nachází ve Venezuele.1 Tato oblast byla také dějištěm slavného románu Arthura Conana Doyla Ztracený svět.
Hora Roraima je jednou ze skupiny stolových hor, místně nazývaných tepuis, které jsou tvořeny křemenným arenitovým pískovcem. Předpokládá se, že se jedná o pozůstatky velké pískovcové plošiny.
Podle všech ortodoxních geologických metod, včetně radiometrického „datování“, se předpokládá, že tato hornina je stará nejméně 1,7 (většinou se uvádí 1,8) miliardy let.
Na standardním evolučním geologickém sloupci (obr. 1) se jedná o prekambrium, tedy o mnoho dříve, než se na Zemi předpokládá vícebuněčný život – měly se zde nacházet jen bakterie a řasy. Určitě dávno, dávno předtím, než se měly na Zemi objevit rostliny schopné produkovat spory nebo pyl. Nejstarší doba, kdy evolucionisté připouštějí něco, co by se alespoň vzdáleně podobalo semenné rostlině, je na konci devonu, tedy přibližně před 380 miliony let.
Fosilie ve „špatném“ období
Přesto byly ve formaci Roraima nalezeny zkameněliny výtrusů a pylu, jak uvádí článek z roku 1966 v prestižním časopise Nature.2 To znamená, že nejméně o 1 300 milionů, tedy 1,3 miliardy let „předbíhají dobu“.
Objev byl učiněn v roce 1963, kdy jistý palynolog3 z jedné ropné společnosti testoval vzorky odebrané v této oblasti botanikem. Výše zmíněný článek v časopise Nature napsal Dr. R.M. Stainforth,4 geolog považovaný za určitou autoritu v oblasti stratigrafie a mikropaleontologie. Nález byl natolik zarážející (pro zastánce dlouhého věku), že v roce 1964 byla vyslána speciální expedice kvalifikovaných geologů, aby ověřila fakta. Odebrali více vzorků a snažili se vyhnout místům, kde by se do hornin mohl dostat pyl zvenčí (např. štěpné roviny). Vzorky pak nezávisle na sobě testovali tři palynologové – a našli další stejný fosilní pyl a spory.
Mohly být horniny špatně datovány?
V dopise časopisu Nature z roku 1964 byly citovány studie, které stejný časopis uveřejnil v předchozím roce a které potvrdily, že formaci Roraima je třeba v evolučním systému jednoznačně přiřadit toto obrovské stáří.5
Ve svých poznámkách, které doprovázejí webový seznam mnoha jeho prací, Stainforth, který sám uznává dlouhé evoluční věky, o tomto nálezu prohlásil:
„Dotyčné horniny jsou nepochybně staré (prekambrické) a jsou natolik změněné, že by v nich neměla být rozpoznatelná žádná organická hmota. Jsou také fyzikálně husté, bez zjevných cest (jako je přirozená propustnost/pórovitost nebo systém trhlin), kterými by se do nich mohly dostat pevné částice. Přesto se standardními palynologickými technikami podařilo ze vzorků získat dobře zachovalý fosilní pyl!!!“6 [Trojitý vykřičník v originále.]
Druhy, které jsou zodpovědné za fosilní pyl a výtrusy, je těžké s jistotou určit, ale rozhodně nepředstavují druhy, které se v oblasti vyskytují v současnosti. Jak bylo uvedeno, nemohou být starší než „devonské“. Většina zpráv hovoří o typech rostlin, které evoluční úvahy řadí do období třetihor, tedy asi před 60 miliony let. Evoluční nesoulad je tak o 300 milionů let horší než dříve uváděných 1,3 miliardy let.
Jak vyřešit hlavolam
Ve svém původním článku v časopise Nature Stainforth uvádí, že názory na tento evoluční paradox se v zásadě dělí do dvou táborů (oba samozřejmě patří k zastáncům dlouhého věku). První tábor v podstatě tvrdí, že radiometrické datování ukazuje, že hornina musí mít určité stáří. Podle evolučního uvažování je však nemožné, aby rostliny žily více než miliardu let před svým vznikem. Pyl tedy musí představovat nějaký druh sekundární kontaminace.
Na podporu svého tvrzení uvádějí, že hornina vykazuje výrazné změny způsobené metamorfismem,7 a proto je nepravděpodobné, že by se zde mohl zachovat fosilní pyl.
Druhý tábor oponuje, že nikdo nikdy neověřil, že fosilní pyl nemůže přežít metamorfismus. (Dříve to byla pravda, ale dnes už ne: v roce 2007 byly popsány „pozoruhodně zachovalé“ fosilní spory v horninách ve francouzských Alpách, které prošly vysoce pokročilým metamorfismem.8 Jeden z nás – ES – je také obeznámen s fosilními sporami v rumunských metamorfovaných horninách.)
Druhý tábor také poukazuje na to, že změněný (zpevněný) charakter horniny je potvrzením jejich přesvědčení, že:
„… pyl (a spory) se do metamorfovaných sedimentů nemohly dostat zvenčí žádným myslitelným fyzikálním způsobem. Jedná se o husté nepropustné horniny stlačené nadložím o mocnosti stovek metrů … [a] stěna, z níž byly odebrány vzorky, musela být hluboko uvnitř formace až do poměrně nedávné doby.“9
V posledním odstavci Stainforth uvádí: „… nenabízíme žádné řešení tohoto paradoxu.“ V závěru je to označeno za „velmi zajímavý geologický problém“.
Pravidla hry
Již dlouho je zřejmé, že evoluční a dlouhověký rámec chápání je mocným filozofickým paradigmatem, které odolává falzifikaci. Evolucionisté namítají, že by bylo „snadné“ falzifikovat evoluci a s ní spojený systém dlouhého věku – stačil by nález výrazně nesprávně umístěné fosilie, např. králíků v kambriu.
V mnoha případech byly zkameněliny nalezeny tam, kde se to neočekávalo. Ty však slouží pouze jako ukázka strategií, které mají zastánci dlouhého věku k dispozici, aby se s takovými nečekanými objevy vyrovnali. Mohou například rozšířit známý areál druhu tak, aby zahrnoval nové informace.
„Jednoduše řečeno, roraimský pyl ‚nemůže být‘ stejně starý jako hornina – jinak se celý geologický systém dlouhého věku včetně evolučního vývoje zhroutí.“
Nebo mohou předpokládat, že fosilie je příkladem „přenesení“. Tj. fosilie z „věku“ A se nějakým způsobem dostaly do vrstvy „věku“ B. Někdy existují důkazy, že k takovému „druhotnému pohřbu“ došlo. Jak ale vidíme z postoje prvního tábora k roraimskému pylu, tento názor může být (a často je) zastáván v rozporu s fyzickými důkazy.
Jednoduše řečeno, roraimský pyl ‚nemůže být‘ stejně starý jako hornina – jinak se celý geologický systém dlouhého věku včetně evolučního vývoje zhroutí. Jedinou rozumnou alternativou by bylo biblické (nadpřirozené, nedávné) stvoření.
Tyto zkameněliny tedy prostě „musí“ pocházet z mnohem pozdější doby, takže se nějakým záhadným způsobem dostaly do horniny mnoho set milionů let poté, co se zformovala a zpevnila (podle evolučního příběhu).
Co když všechny takové pokusy o vysvětlení selžou a budeme konfrontováni s fyzickými důkazy – jako v případě druhého tábora výše? Prostě se odloží na poličku jako nevyřešená záhada. Tak tomu bylo v případě důkazů z Roraimy zhruba půl století.
V každém případě je to jako hra s falešnými kostkami – „domácí“ (dlouholetá víra) vždycky vyhraje.
