Věda o stvoření

Aristotelés

Aristotelés, žijící ve 4. století př.n.l., se nejúspěšněji ze všech starověkých myslitelů pokusil ve svém díle “Přírodopis živočichů” o roztřídění organismů.³ Organismy rozdělil do jedenácti tříd na základě složitosti, tvaru a účelu. Pozorováním přírody vydedukoval, že život všech organismů musí být nějakým způsobem spojen s vodou. Na základě toho formuloval svou teorii naivní abiogeneze, která vykládá vznik některých jednoduchých živočichů z koncentrace určité anorganické látky. Například mouchy se podle této teorie líhnou ze špíny a prachu, myši se líhnou z plesnivého sena a krokodýli se líhnou z tlejícího dřeva na dně řeky.⁴

Biblický výklad

Podle křesťanské věrouky byl svět stvořen nejvyšší bytostí, Bohem. Bůh během 6 dní stvořil celý živý i neživý svět včetně rostlinných i živočišných druhů a člověka. Celé stvoření je učiněno podle Božího plánu, přítomného v Boží mysli, a vyjadřuje posloupnost od neživé přírody, přes rostliny, bezobratlé, nižší a vyšší obratlovce až po člověka, který tvoří mezičlánek mezi živočichy a anděly, tj. mezi světem fyzickým a spirituálním. Tato posloupnost neboli velký řetězec života, musí být na základě svého Božského původu kompletní a neměnná. Pojetí, založené na doslovném (důsledném) výkladu Bible, že všechny základní druhové kategorie (přesněji první zástupci jednotlivých čeledí popř. rodů v současné biologické taxonomii schopní množit se a varírovat v rámci těchto základních druhových skupin) byly stvořeny současně během 2 pozemských dnů (5. a 6. dne stvořitelského týdne z knihy Genesis) a že svět je starý zhruba 6000 let, se nazývá biblický kreacionismus.⁵

Jedna z větví kreacionismu prošla změnou pojetí v osvícenských dobách, kdy se někteří myslitelé snažili promýšlet možnou změnu ve vývoji organismů na základě novějších biologických objevů a uvést tato zjištění do souladu s křesťanskou věroukou. Jeden z významnějších myslitelů byl například reverend William Palley, muž deistického smýšlení, nebo například Georges-Louis Leclerc, hrabě de Buffon, žijící v 18. století, který tvrdil, že živočišné druhy obsahují neměnnou „vnitřní matrici“, kterou byly obdařeny během stvoření, a která určuje jejich následný vývoj ze společného rodového základu.

Počátek experimentální vědy: Descartes, Bacon

Se začátkem novověku vzniká nový nárok na způsob dosahování pravdivého poznání. Francouzský filozof René Descartes formuluje ve svém díle Meditace o první filosofii a v Rozpravě o metodě požadavek na vytvoření jednotné metody, která by určovala charakter veškerého budoucího poznání. Myslitel Francis Bacon v knize Nové organon vystupuje s částečně podobným programem, který také vyžaduje jednotnou metodu. Touto metodou se podle něj má stát experiment, který, oproti vědění povstávajícího z pozorování, kontemplace a každodenní lidské zkušenosti, ve kterých se můžeme snadno dopouštět omylů, je schopný zajistit objektivní poznání zákonů přírody. Experiment se vskutku stává znakem novověké vědy, který vejde ve známost především díky experimentům Newtonovým a Galileovým.⁶

Rozvoj biologie: Robert Hooke, Carl Linné

V 17. století dochází zásluhou anglického přírodovědce jménem Robert Hooke ke zdokonalování složeného mikroskopu, který umožnil dosud nevídané pozorování mikroorganismů. Ve své knize Micrographia popsal, jakým způsobem byl schopný zdokonalit svůj mikroskop a vytvořil nákresy anatomie miniaturních živočichů, například vši nebo komára, a také nákresy některých mikroorganismů. Nejpozoruhodnějším se však stal jeho nákres struktury korku, který se stal prvním známým nákresem buňky. Tato pozorování znovu rozvířila debatu o naivní abiogenezi, jelikož nebylo jasné, jakým způsobem mohou mikroorganismy vznikat a abiogeneze se zdála jako jediné vysvětlení, přestože byla už v této době vnímána poměrně kriticky.⁷

První důkazy proti abiogenezi poskytl v roce 1668 Francesco Redi, který ukázal, že se v mase nemohou objevit larvy much, aniž by k němu byly mouchy připuštěny. Definitivním hřebíčkem do rakve abiogeneze se staly experimenty Louise Pasteura, který v roce 1861 ukázal, že se ve sterilním prostředí obsahujícím výživné látky žádné nové bakterie ani houby neobjeví.⁸

Carl Linné byl švédský přírodovědec a lékař, který jako první učinil rozsáhlou hierarchizaci a detailní popis fyzických rysů rostlin a živočichů. Stanul tak u zrodu vědy zvané taxonomie, která se zabývá pojmenováním, klasifikováním a porovnáváním jednotlivých organismů a jako první zařadil člověka do přírodní říše s názvem Homo Sapiens. Zavedl systém klasifikace a pojmenování, který se používá dodnes a zakládá se na rozdělení organismů podle říše, kmene, třídy, řádu, čeledi, rodu a druhu. Ve svém 12 svazkovém díle Soustava přírody rozpracoval na 2400 stranách klasifikaci a popis přes 6000 druhů rostlin a 4000 druhů živočichů. Linného klasifikace se v mnohém stala základem pro uvažování o vývoji druhů přírodovědce Charlese Darwina.⁹

Evolucionismus: Charles Darwin

Charles Darwin ve své studijní dráze zprvu směřoval ke studiu medicíny na Edinburské univerzitě. Studia medicíny však opustil na základě svého odporu vůči brutálním medicínským operacím a stal se studentem teologie na univerzitě v Cambridgi. Díky tamnímu studiu se seznámil s reverendem Johnem Stevensem Henslovem, který na Cambridge organizoval přírodovědné kroužky, a přivedl tak Darwina k zájmu o přírodovědu. V počátcích svého teoretického uvažování o přírodě byl Darwin velmi ovlivněn spisy Williama Paleyho, vědeckou prací svého dědečka Erasma Darwina a Lamarckovou evoluční teorií, která byla první ucelenou teorií o vývoji  života na zemi učiněnou na základě nalezených fosilií vyhynulých druhů.¹⁰

Zlomovým se pro Charlese Darwina stal rok 1831, kdy se na palubě lodi Beagle vydal na plavbu kolem světa. Během plavby činil pozorování a popisoval druhy, se kterými se setkal, sbíral fosilie a zabýval se geologickým zkoumání. Slavným případem se staly takzvané Darwinovi pěnkavy. Darwin na Galapážských ostrovech objevil několik druhů pěnkav, které se výrazně lišily svými zobáky. Tuto odlišnost Darwin přisoudil tomu, že se ptáci museli přizpůsobit konkrétnímu druhu potravy dostupnému na daném místě. Ptáci s velkými silnými zobáky se živili tvrdými plody, zatímco ptáci s drobnými ostrými zobáky se živili hmyzem. Podobně jako u pěnkav zjistil i rozdílné druhy drozdů. Zjištění existence mnohých různých druhů, objevujících se na různých místech Země, a přesto často náležejících do stejného rodu, společně s objevením fosilií již vyhynulých druhů, vedlo Darwina k formulaci teorie takzvaného přirozeného výběru. Tato teorie pracuje na předpokladu, že většina organismů plodí větší množství potomků než může přežít kvůli přirozeným ohrožením, jako jsou nedostatek potravy, nemoci a predátoři. Potomci se v mnoha ohledech jeden od druhého odlišují, a tak přežijí ti schopnější a mající lepší predispozice. Ti, co přežijí, mají větší šanci předat své lepší predispozice svým potomkům.¹¹

Redakce Genesis Era