Darwinovo nemanželské duchovní dítě

Pokud jste si mysleli, že Darwinova kniha O původu druhů je jeho originálním nápadem, čtěte dál!

Autor: Russell Grigg
Přeloženo z článku: Darwin’s illegitimate brainchild, creation.com/brainchild

Koncept evoluce přirozeným výběrem je někdy označován za původní myšlenku Charlese Darwina, který o ní ve svých dopisech přátelům často mluvil jako o svém drahém „dítěti“. To však rozhodně neodpovídá skutečnosti. V lepším případě šlo o adoptované dítě, v horším o dítě nelegitimní.

Erasmus Darwin a James Hutton – 1794

V minulém čísle časopisu Creation jsme ukázali, že Charlesův dědeček, humanista Erasmus Darwin, předběhl svého vnuka s evolucí asi o 65 let svou knihou Zoonomia (1794) a že Charles pak použil téměř všechna témata a příklady uvedené v tomto díle ve své vlastní knize O původu druhů, vydané v roce 1859.¹

Nyní se objevil nový důkaz, že skotský geolog Dr. James Hutton (1726-1797) formuloval teorii výběru již v roce 1794. Hutton je známý především jako člověk, který zastával názor, že Země je „nesmírně“ stará, určitě starší než několik tisíc let, protože odmítal biblickou Potopu a mylně tak předpokládal, že v rané historii Země nedošlo k žádným velkým katastrofám.²

Paul Pearson, profesor paleoklimatologie na Univerzitě v Cardiffu, nedávno nalezl ve Skotské národní knihovně dříve nepublikované dílo o třech svazcích a 2 138 stranách, které Hutton napsal v roce 1794. Nese název An Investigation of the Principles of Knowledge and of Progress of Reason, from Sense to Science and Philosophy (Zkoumání principů poznání a pokroku rozumu od rozumu k vědě a filosofii)³ a obsahuje celou kapitolu o Huttonově teorii „základní variability“.⁴

Hutton například uvádí, že mezi psy, jejichž přežití závisí „pouze na rychlých nohou a bystrém zraku“, pomalejší psi hynou a rychlejší přežívají, aby zajistili pokračování plemene. Pokud by však byl jemný čich „důležitější pro obživu zvířete“, pak by „přirozená tendence rasy, působící na stejném principu základní variability, vedla ke změně vlastností zvířete a k vytvoření plemene psů s dobrým čichem spíše než takových, kteří loví svou kořist díky rychlosti“. A dále: „Stejný ‚princip variability‘ musí ovlivňovat i ‚každý druh rostliny, ať už roste v lese nebo na louce‘.“⁵

Ostatní – 1831-1858

Kromě Jamese Huttona lze uvést několik dalších autorů, kteří mnoho let před Charlesem Darwinem publikovali články na téma přirozeného výběru.

William Wells (1757-1817) byl skotsko-americký lékař, který v roce 1813 popsal koncept podobný přirozenému výběru (práce vyšla až po jeho smrti v r. 1818). Jak uvádí, ve střední Africe jsou někteří obyvatelé „lépe uzpůsobeni k tomu, aby snášeli nemoci této země, než ostatní“. Tato rasa by se zřejmě následně rozmnožila, zatímco ostatní by se zmenšily. Dále prohlašuje, že „barva této vitální rasy… bude tmavá“ a „protože nejtmavší z nich se nejlépe hodí pro dané podnebí, stane se tato rasa nakonec nejrozšířenější, ne-li jedinou rasou v zemi svého vzniku“.⁶

Patrick Matthew (1790-1874) byl skotský sadař, který v roce 1831 vydal knihu On Naval Timber and Arboriculture (O námořním dřevu a arboristice), v jejíž příloze se krátce zmiňuje o přirozeném výběru a evolučních změnách. Matthew veřejně prohlašoval, že předběhl Charlese Darwina, a dokonce se na titulních stranách svých knih označoval jako „objevitel principu přírozeného výběru“.

Profesor Pearson zdůrazňuje, že Wells, Matthew a Charles Darwin získali vzdělání v univerzitním městě Edinburgh, „proslulém svými vědeckými kluby a společnostmi“, které bylo také Huttonovým rodným městem. Vyslovuje zajímavou domněnku, že „polozapomenutý koncept z jeho [Charlesových] studentských let se znovu vynořil v jeho mysli, když se snažil vysvětlit pozorování druhů a odrůd, která shromáždil během plavby na lodi Beagle“.⁷

Edward Blyth (1810-1873) byl mužem, jehož myšlenky ovlivnily Darwina pravděpodobně  nejvíce. Anglický chemik a zoolog Blyth napsal tři významné články o přirozeném výběru, které byly publikovány v časopise The Magazine of Natural History v letech 1835 až 1837.⁸ Charles o nich dobře věděl. Nejenže se jednalo o jeden z předních zoologických časopisů té doby, v němž publikovali články jeho přátelé Henslow, Jenyns a Lyell, ale navíc se zdá, že na Cambridgeské univerzitě v Anglii se dochovaly Darwinovy vlastní výtisky čísel obsahujících Blythovy články s Charlesovými ručně psanými poznámkami na okrajích!⁹

„Historický náčrt“ Charlese Darwina

Po vydání knihy O původu druhů v roce 1859 byl Charles svými současníky zhusta obviňován, že neuznává svůj dluh vůči těmto a dalším předchůdcům, kteří psali o přirozeném výběru. Protesty natolik zesílily, že v roce 1861 považoval za nutné připojit ke třetímu vydání svého díla Historický náčrt, v němž uvádí některé z těchto dřívějších autorů. Poté, pod neustávající palbou kritiky, jej ve třech dalších vydáních postupně rozšiřoval, až nakonec v šestém a posledním vydání zmiňuje asi 34 dalších autorů, kteří již před ním psali o tom, jak druhy vznikají nebo se mění. O tom, co řekli, však poskytuje jen velmi málo informací, a i ty zůstávají uzavřeny v Historickém náčrtu, stranou od hlavní diskuse. Darlington označuje Historický náčrt za „nejméně spolehlivou zprávu, jaká kdy byla napsána“.¹⁰

Anglický satirik Samuel Butler jde ještě dále. V roce 1879 napsal knihu Evolution Old and New (Evoluce stará a nová), v níž Darwina obvinil, že znevažuje evoluční spekulace Buffona, Lamarcka a svého vlastního dědečka Erasma.

Novodobá obvinění z plagiátorství

Jedním z předních moderních evolucionistů, kteří tvrdili, že Darwin si „vypůjčil“ (někdo by řekl „opsal“) práce jiných, byl Loren Eiseley, který byl před svou smrtí profesorem antropologie a historie vědy na Pensylvánské univerzitě.

„Darlington obviňuje Darwina z ‚pružné strategie, která se nedá skloubit ani s průměrnou intelektuální poctivostí‘“.

Eiseley strávil desítky let pátráním po původu myšlenek připisovaných Darwinovi. Ve své knize z roku 1979¹¹ tvrdí, že „hlavní principy Darwinova díla – boj o existenci, variabilita, přírodní a pohlavní výběr – jsou plně obsaženy v Blythově článku z roku 1835“.¹² Uvádí také tzv. „blythismy“ a použití neobvyklých slov u Darwina (jako je „inosculate“, což znamená „přecházet do“) poté, co se objevila v Blythově článku z roku 1836, podobnost formulací a Darwinův výběr podobných seznamů tvorů v podobných souvislostech.¹³

Zdá se, že Eiseleyho práce povzbudila další evolucionisty 20. století, aby se ozvali. Darlington obviňuje Darwina z „pružné strategie, která se nedá skloubit ani s průměrnou intelektuální poctivostí“.¹⁴ V roce 1981 se Hoyle a Wickramasinghe odvolávají na Eiseleyho „odvážný“ postoj a píší: „Darwin byl podle svých vlastních slov náruživým čtenářem cizích prací… Neměl však ve zvyku oplácet to, co dostal.“ A dále: „Důkazy neumožňují jiný závěr, než že tato [Darwinova] opomenutí byla úmyslná… vážný hřích opomenutí musí svět odborné biologie ještě odčinit.“¹⁵

Je pravda, že Charles ve své knize O původu druhů zmiňuje korespondenci s Blythem nebo informace, které od něj získal – o zvycích indického skotu, asijských divokých oslů a kříženců hus¹⁶ , ale jak poznamenává Eiseley: „Blyth sehrává pouze roli taxonoma a terénního pozorovatele.“¹⁷ Proč tedy Darwin tak neochotně přiznával Blythovi klíčový prvek své teorie? Proč necitoval Blythovy práce, které se zabývaly přímo přirozeným výběrem?

Odpověď: Pravděpodobně ze dvou důvodů.

1. Blyth byl křesťanem a jak bychom dnes řekli, „kreacionistou“. Např. o sezónních změnách zbarvení zvířat (jako je zajíc bělák, který má v zimě bílou barvu) Blyth prohlašuje, že jde o „nápadné příklady záměru, které tak jasně a přesvědčivě dokládají existenci vševědoucí velké První Příčiny“.¹⁸ Zvířata podle něj „projevují nadlidskou moudrost, protože je vrozená, a tedy vštípená vševědoucím Stvořitelem“.¹⁹
2. Blyth správně chápal koncept přirozeného výběru jako mechanismus, kterým se z populace odstraňují nemocní, staří a neschopní jedinci, tedy jako faktor zachování a udržení statu quo – stvořeného druhu.²⁰ Kreacionisté jako Edward Blyth (a anglický teolog William Paley) viděli přirozený výběr jako proces početní redukce; to znamená výběr mezi několika znaky, z nichž všechny musí nejprve existovat, aby mohly být vybrány.

Závěr

Hlavní zásluhy za myšlenku evoluce přirozeným výběrem byly v novodobých dějinách přisouzeny Charlesi Darwinovi. I když je výběr sám o sobě reálně existujícím jevem, je naprosto neschopný vyprodukovat nové genetické informace nezbytné pro vznik nových vlastností. Většina hlavních myšlenek připisovaných Darwinovi, ne-li všechny, byly již před Darwinem diskutovány v odborné literatuře jinými autory. A tak nejenže tato údajně původní Darwinova myšlenka nebyla ve skutečnosti jeho, ale měla v jeho době již mnoho otců!