Augustinův život

Svatý Augustin je jeden z nejvýznamnějších křesťanských filosofů a teologů a představitelů raně křesťanské patristiky. Žil na přelomu 4. a 5. století, v období, ve kterém kdysi velkolepá Západořímská říše spěla ke svému zániku. Bylo to období plné nejistoty, sílících nájezdů pohanů a rozpadu tehdejších hodnot. Sám Augustin strávil velkou část svého života holdováním nezřízeným rozkoším. Dlouho sváděl těžký vnitřní boj se svým hříchem, nakonec se však nechal roku 387, ve svých 33 letech pokřtít a oddal své srdce bohu. Několik let na to se stal biskupem, náležitě se staral o svou křesťanskou obci, byl vzdělán ve filosofii a rétorice a za svůj život napsal řadu filosofických spisů. Augustinovo Vyznání je nepochybně jedním z jeho nejdůležitějších spisů. V prvních deseti kapitolách se formou autobiografických úvah vyrovnává se svou minulostí a zamýšlí se nad svou cestou ke křesťanské víře. Dále se zde věnuje otázkám paměti, Trojice a výkladu knihy Genesis. Jedenáctá kniha pojednávající o čase je dodnes velice pozoruhodnou úvahou nad tím co je čas, která upoutala pozornost řady moderních filosofů. Například Husserla, Heideggera či Hannah Arendt. Dnes se právě na tuto knihu podíváme blíže.

Pojetí času v Augustinově Vyznání

Augustin v XI. knize Vyznání začíná úvahou o Boží věčnosti a Božím stvoření. Vychází od kritiky argumentu, že Bůh, který stvořil svět, musel nutně existovat i předtím. Co v této situaci dělal a proč se rozhodl stvořit svět právě v daný moment? To se zdá být námitkou proti dokonale neměnnému charakteru Boží existence, jelikož předpokládá určitou změnu v jeho vůli. Avšak celá námitka je podle Augustina poněkud zavádějící. Bůh, společně s celým stvořením stvořil i samotný čas a otázka po tom, co Bůh dělal před stvořením světa, se tak stává nesmyslnou. Boží existence se vyznačuje věčnou existencí mimo čas, která přísluší plnosti jeho existence, v každém momentě utvářející svět. Dále se Augustin dostává k otázce po tom, co je čas pro člověka, jehož život je podmíněn trváním. Člověk v běžném životě počítá s třemi dimenzemi času: s minulostí, přítomností a budoucností. Má pocit, že ví a rozumí tomu, co čas je, potíž však nastává v momentě, kdy se to pokusí přesněji uchopit.

Jak může být něco co již minulo a tím pádem již není a jak může být něco co ještě nenastalo a tím pádem ještě není?

Úvahou o tom, čím je čas, se rychle dostává do neřešitelného sporu. Povahou minulého času je, že musí být míjení, povahou přítomného času je, že musí být trvání a povahou budoucího času je že musí být přicházení. Avšak minulost a budoucnost se vzápětí ukazují jako problematické. Jak může být něco co již minulo a tím pádem již není a jak může být něco co ještě nenastalo a tím pádem ještě není? Problematická je i přítomnost. Aby byl přítomný čas přítomným, musí se proměnit v minulý jinak by byl věčností. Povahu přítomného času jsme nejprve určili jako trvání, avšak musí-li se vždy proměnit v minulost, jako by jeho povahou bylo neustále zpět ke svému zániku.

Běžně tvrdíme, že minulý i budoucí čas, mají určitou délku. Hodina je pro nás krátká, dlouhých je pro nás například dvacet let. Avšak jak může mít určitou extenzi něco, co ještě nenabylo existenci (budoucnost), či co už existenci pozbylo (minulost)? Určitou extenzi může mít jen něco, co je jsoucí, a tím je pouze přítomnost. Avšak problematická je i délka samotné přítomnosti. Dvacet let považujeme za dlouhou dobu, ta ale není nikdy přítomná jako celek. Část této doby vždy již právě uniká do minulosti, a zbývající budoucí doba, ještě nenastala. Opravdu přítomný není nikdy ani celý den, ani hodina nebo minuta. Přítomnost je jen určitým bodem, hranicí mezi minulostí a přítomností, nedělitelný okamžik. Vše, co přichází z budoucnosti, se v okamžiku proměňuje a hned upadá do minulosti. Kdyby měla přítomnost určité trvání, dala by se rozdělit na minulý a budoucí čas. Přítomný čas tak nemá trvání a tím pádem nemůže být ani dlouhý. Jak tedy uchopit, co je čas?

Když však tvrdím něco o minulé události, přeci jen jsem schopný o ni povědět pravdu. Stejně tak proroci, vidoucí budoucnost, mohli mluvit pravdu.

Jsoucnost času se nám po úvaze ukázala jako velice problematická. Když však tvrdím něco o minulé události, přeci jen jsem schopný o ni povědět pravdu. Stejně tak proroci, vidoucí budoucnost, mohli mluvit pravdu. Nikdo však nemůže vědět nic o něčem co není. Budoucí a minulé tak musí být nějakým způsobem existující, nemůže však existovat v budoucnosti nebo minulosti. Budoucnost a minulost musí nějakým způsobem existovat v přítomnosti, která jediná je skutečně jsoucí. Myslím-li na něco minulého, nevztahuji se k události, která již neexistuje, ale zpřítomňuji si danou událost skrze svou paměť, ve které daná událost zanechala otisk, v momentě, kdy jsem ji vnímal. Podobně můžeme uvažovat i o předpovídání budoucnosti. Nevidím totiž budoucí věci sami, vidím pouze jejich zárodky a příčiny v přítomnosti. Vidím-li na nebi červánky, mohu předpovědět východ slunce. Ačkoliv východ slunce ještě není, a nemohu ho vidět, mohu ho na základě přítomných okolností předpovědět.

Můžeme tak říct, že existují tři složky času. Ne však přítomný, budoucí a minulý, jelikož budoucí a minulý neexistují. Spíše musíme říct, že existuje přítomný čas vzhledem k přítomnosti, přítomný vzhledem k budoucnosti přítomný vzhledem k minulosti. Tyto tři časy jsou přítomné pouze v lidském duchu a zvou se pamětí, pozorností a očekáváním.

Nahlédli jsme, že člověk se vztahuje k času prostřednictvím ducha. Nadále však zůstává otázka, jak čas měřit. Jsem schopný měřit pohyb tělesa, jak však změřím čas, za jaký toto těleso uběhne svou dráhu? Jsem schopný měřit čas tak, že přikládám kratší části k delším, tak jako měříme metrem délku klády? Jistě, máme dlouhé a krátké slabiky, s kterými pak měříme verše, avšak i krátká slabika se dá přednést pomalu, tak že vyzní delší než dlouhá slabika. Slabika, či verš je tak dlouhý, dokud trvá. Musím tak nějakým způsobem měřit toto trvání. Kde se však toto trvání odehrává? Opět se nám zde vrací již zmiňovaný spor. Trvání nemůžeme situovat do minulosti nebo přítomnosti, jelikož ty nemají existenci, ani do přítomnosti, která nemá žádnou extenzi. Dokud slabika ještě zní v přítomnosti, nemohu ji změřit, jelikož ještě neskončila. Jakmile však skončí a upadne do minulosti, již není. Nemohu měřit trvání něčeho co není. Natož přikládat zaniklou krátkou slabiku k dlouhým. Zdá se, že nemohu měřit minulý, přítomní ani budoucí čas, přesto však čas měříme.

Dlouhá není budoucnost ani minulost, nýbrž očekávání a vzpomínka. Prostřednictvím očekávání, pozornosti a vzpomínání se duch rozpíná do tří časových dimenzí.

Nyní však již víme, že musíme hledat uvnitř lidského ducha. Jsoucnost tří složek času se ukázala jako jsoucí pouze v duchu, a ne jako objektivní entita. Duch tak sice porovnává určité časové intervaly, ale neporovnává trvání samotných věcí, porovnává dojmy, které věci obtiskli do ducha. Dojmy, které v duchu zůstávají přítomny, i když věci samotné již minuly. Tak řečník, který se připravuje na promluvu, v mlčení svým duchem změřil interval své řeči, uchoval jej do své paměti. Až začne řečnit, dospěje jeho řeč k určenému bodu, který si předem vyměřil.

Duch je tak tím, v čem se odbývá budoucí a přechází do minulosti, a to prostřednictvím trojí činnosti: očekávání, pozornosti a vzpomínání. Tři složky času nejsou samy o sobě jsoucí, avšak budoucí existuje v duchu prostřednictvím očekávání budoucího, minulé prostřednictvím vzpomínky na minulé a trvání přítomného prostřednictvím pozornosti. Dlouhá není budoucnost ani minulost, nýbrž očekávání a vzpomínka. Prostřednictvím očekávání, pozornosti a vzpomínání se duch rozpíná do tří časových dimenzí, rozděluje sám sebe do mnohosti a tím se vzdaluje od ideálu Božské jednoty, od Boha, který je ze své podstaty jednotný, nekonečně přítomný a v každém okamžiku uchovávající svou všemohoucností existenci naší přítomnosti.

Je-li přítomnost jedinou skutečnou složkou času, stává se deistická představa Boha, jakožto stvořitele, který stvořil svět, vložil do něj přírodní zákony a poté do něj přestal zcela zasahovat, nepřijatelnou, jelikož bychom Bohu ubírali plnost jeho existence.