Boethiův život

Boethius byl křesťanský filosof, teolog a státník, dodnes považovaný katolickou církví za svatého. Žil na přelomu 5. a 6. století. V důsledku přelomového charakteru této doby, ale především také ze samotného charakteru Boethiova způsobu uvažování, bývá nazýván: „prvním filosofem středověku,“ ale zároveň také jedním dechem: „posledním Římanem.” Boethius patřil k římské šlechtě a v mládí se mu dostalo skvělého vzdělání. Určitou dobu pobyl v Athénách, kde se naučil řecky. Zajímal se o matematiku, politiku, o filosofii, a dokonce přeložil do latiny některá díla Aristotelova a Platónova.

Boethius díky svému nadání brzy nabyl věhlasu. Na královském dvoře dosáhl značné přízně, až byl nakonec kolem roku 520 ustanoven králem Theodorichem vrchním správcem dvora. Avšak tři roky na to byl na rozkaz krále zatčen z důvodu velezrady. Skutečné okolnosti Boethiova uvěznění jsou však dodnes poměrně nejasné. Sám Boethius vinil za svůj osud pomluvy a pletichy nepřejících protivníků. Během svého pobytu v žaláři, kde Boethius očekával příchod svého rozsudku smrti, píše své nejzásadnější a dodnes nejznámnější dílo, zvané: Filosofie Utěšitelkou.

V tomto díle vede Boethius dialogickou rozmluvu se zosobněnou filosofií, mnohdy doplněnou o poezii. Hledá útěchu skrze kontemplaci a vědění, které celý život pěstoval. Filosofie Boethia léčí ze zaslepenosti tím, že mu podává „léky“ představující filosofické nauky o tom, co je štěstí, které mají Boethia vyvést z letargie. To se však postupně ukazuje jako nedostatečné a dialog tak postupně přechází k Bohu, který jediný je schopný dát Boethiovi skutečný smysl, naději a pravé štěstí. Nejdříve se však musí začít od toho, co je Boethiovi známé.

Filosofie Utěšitelkou

Každý člověk usiluje o to vést blažený život. Blaženost představuje pro Boethia, po vzoru novoplatoniků, dokonalý a nejvíce dobrý stav, kterého si člověk nade vše žádá, ve kterém člověk již nic nepostrádá a ve kterém jsou sdružena všechna dobra. Avšak názory lidí o tom, co blaženost je, se různí a omyl je často vede k dobrům klamným. Filosofie Boethiovi jmenuje pět tradičních ctností a přidává k nim i prostředky, od kterých si lidé dosažení těchto ctností slibují. Jsou jimi dostatečnost, jejíž dosažení si lidé slibují od bohatství. Úcta, kterou se lidé snaží dosáhnout různými oceněními od ostatních a občanskými poctami. Moc, které se má dosáhnout schopností vládnout. Sláva, které se má dosáhnout věhlasem svého jména a nakonec radost, které má člověk dosáhnout rozplýváním se v hedonistických rozkoších. K těmto ctnostem se váží i ctnosti tělesné, například zdraví podporuje rozkoš a velikost a síla podporují moc. Filosofie dále ukazuje, že snaha dosáhnout nejvyššího dobra, se nutně shoduje se snahou dosáhnout toho co je nejvíce soběstačné, nejvíce ctěné, nejvíce mocné i nejvíce blažené. Nejvyššímu dobru nemůže scházet žádná z těchto ctností (jelikož by pak nebylo nejvyšším), a tak tím oč lidé usilují, je vskutku nejvyšší dobro.

„Filosofie nejdříve předvedla Boethiovi podobu klamného štěstí, nyní však přichází čas, aby filosofie ukázala Boethiovi podobu štěstí pravého.“

Cíl, ke kterému se lidé pokouší dospět, a k němuž jsou přirozeností vedeni, je pravé dobro. Avšak jako problematické se ukazují prostředky, které lidé k dosažení blaženosti volí. Filosofie se táže Boethia, zda v momentě, kdy oplýval ve svém životě bohatstvím, zažíval stav plné soběstačnosti. Boethius odpovídá, že ne, jelikož mu stále něco chybělo, a kdo stále něco potřebuje, není soběstačný. Majetek tak Boethia nedovedl k blaženosti. Bohatství navíc vyžaduje neustálou ochranu před pozbytím. Čím větší je bohatství, tím větší vyžaduje ochranu před pozbytím. Potřeby po jídle a materiálním dostatku, se sice naplňují bohatstvím, avšak potřeba jako taková stále zůstává, stále se navrací. Kdo je lakotný, jakoby, ještě navyšoval své potřeby, které jsou na své přirozené úrovni snáze naplnitelné. Bohatství tak spíše než k soběstačnosti, vede k utváření nových nedostatků.

Filosofie nejdříve předvedla Boethiovi podobu klamného štěstí, nyní však přichází čas aby filosofie ukázala Boethiovi podobu štěstí pravého. Omylem, který svádí lidi z cesty za pravým štěstím, je že rozdělují to, co je od přirozenosti nerozdělené. Co je dostatečné, nepotřebuje v ničem cizí pomoci, má veškeré schopnosti a tím pádem je nejvíce mocné. Něco takového nemůže být hodno opovržení a tím pádem je i hodné úcty. To, co je dostatečné, mocné a hodné úcty bude nutně i nejvíce proslulé a blažené. Podstata pěti ctností, o kterých jsme dříve rozlišeně hovořili, se ukazuje jako jedna a táž, rozlišená pouze různými názvy, z podstaty však stejná a jednotná. Kdo touží jen po jedné z nich, nedosáhne nakonec ani jí samotné, jelikož každá jedna ze ctností se navzájem podporuje, umocňuje a utváří jednotný celek. Cesta k pravému štěstí je tak toužit po všech ctnostech najednou, jelikož všechny jsou ve skutečnosti jedno. Avšak nelze jej dosáhnout běžnými prostředky, kterými si lidé jejich dosažení slibují.

„Dokonalé dobro, které je nepomíjivé, bude možné nalézt pouze mimo sféru smrtelných a pomíjejících věcí.“

Skutečná soběstačnost samotná, kdyby ji bylo dosaženo, sama by v sobě nesla ostatní. Spíše než o součet částí, jedná se o skutečnou jednotu. Běžné pojetí mnohých a různých dober je tak pouze určitými obrazy dobra pravého, nedokonalostmi. Dokonalé dobro, které je nepomíjivé, bude možné nalézt pouze mimo sféru smrtelných a pomíjejících věcí. Je proto třeba obrátit se na Boží pomoc. Můžeme se obrátit jedině na Boha, na jeho nekonečnou moc a nepomíjivost. Jako nekonečně moudrý stvořitel a příčina světa, nás může pouze On zavést až k samotnému dobru.

Je však pravé dobro, tak jak jsme jej definovali opravdu skutečné? Není jen výplodem naší fantazie? Věci nedokonalé musí mít nutně původ ve věcech dokonalejších. Ne naopak. Nedokonalost se stává zmenšením dokonalosti a musí mít v dokonalosti svůj původ. Nad Boha, tvůrce všech věcí, nelze myslet nic lepšího. V jeho existenci tak musí být obsaženo i největší, dokonalé dobro. Nejvyšší dobro bylo uznáno za identické s blažeností, a tak i pravá blaženost musí spočívat v Bohu.

Může však mít Bůh v sobě nejvyšší dobro jako vlastnost kterou nabyl z vnějšku? To by znamenalo že Bohu něco chybělo, a přijal tuto vlastnost z něčeho více dokonalého, než je on sám, a to je nemyslitelné. Je v něm nejvyšší dobro od přirozenosti, akorát pojmově odlišné? Kdo by však spojil Boha s nejvyšším dobrem? Je-li Bůh něčím odlišným od nejvyššího dobra, co je původem nejvyššího dobra? Bůh se nám zprvu ukázal jako původce všeho, musí být i původcem nejvyššího dobra. To nemůže být ze své přirozenosti dokonalejší než jeho původce. Navíc kdyby bylo nejvyšší dobro více znamenité než Bůh, znamenalo by to, že Bůh není tím, nad co víc nelze myslet. Bůh a nejvyšší dobro tak nemůžou být ani pojmově rozdílní a Bůh jako původce všech věcí je nutně sám nejvyšším dobrem.

„Uznali-li jsme, že blaženost je zároveň tím nejvyšším, kterým je zároveň i Bůh, musí být Bůh ze své podstaty i nejvyšší blažeností.“

Je-li blaženost identická s nejvyšším dobrem, Je Bůh i samotnou blažeností. Do sporu se nutně dostává i úvaha o existenci dvou nejvyšších dober. To by předpokládalo, že jedno z dober má něco, co tomu druhému chybí, tím pádem by ani jedno nebylo nejvyšší. Dosažením blaženosti, se lidé stávají Božskými, tak jako se dosažením spravedlnosti stávají spravedlivými. Bůh je pouze jeden, člověk však může dosahovat božství prostřednictvím účasti na jeho dokonalosti a dobrotě.

Soběstačnost moc, úcta, proslulost a rozkoš jsou považovány za stavy blaženosti. Jak již bylo naznačeno, nelze je myslet jako jednotlivé části blaženosti. Jsou s blažeností identické. Všechno, co si člověk žádá, má příčinu buďto ve skutečném nebo zdánlivém dobru (to má opět příčinu ve skutečném dobru). Dobro je tak souhrnem a příčinou všeho žádoucího a vše je kvůli němu žádáno. Nic však nemůže být žádáno více než samo nejvyšší dobro. Dříve bylo uznáno, že vše je žádáno kvůli stavu blaženosti. Podstata dobra a blaženosti je tak nutně jedna a táž. Stejně tak i podstata Boha je identická s dobrem samým.

Všechny tyto předměty lidských přání, jsou označeny za klamná štěstí. Každému z těchto klamných štěstí vždy něco schází k jejich udržení. Chceme-li nalézt skutečnou blaženost a s ní spojené dobro, musíme od těchto jednotlivých klamných štěstí obrátit zraky. Nejvyššímu dobru nemůže nic scházet, a proto musí nutně oplývat slávou, mocí a blažeností. Všechny tyto ctnosti mají kořen v nejvyšším dobru, jelikož vše nedokonalé vzniká úbytkem z dokonalého a čerpá z něj svou jsoucnost. Usilovat o každou z nich, by znamenalo hnát se za pouhými pomíjivými, rozličnými obrazy tohoto nejvyššího dobra. Nejvyšší dobro, je vlastní nejvyšší bytosti, která je původcem všech věcí, Bohu. Bůh nemohl nejvyššího dobra nabýt z vnějšku, nebyl by tak nejdokonalejší bytostí. Uznali-li jsem, že blaženost je zároveň tím nejvyšším, kterým je zároveň i Bůh. Musí být Bůh ze své podstaty i nejvyšší blažeností, jelikož nemohou existovat dvě nejvyšší dobra, je Bůh totožný s nejvyšší blažeností. Veškeré formy dobra a blaženosti jsou Božskou součástí a vyvěrají z jeho jednoty. Člověk se tak stává blaženým, prostřednictvím účasti na Bohu. Každá touha, mající za cíl blaženost, má svou příčinu v nejvyšší blaženosti obsáhlé v Božské přirozenosti.