Úvod

Evangelium podle Jana je podle tradice napsáno rukou stejnojmenného apoštola. V kánonu Nového zákona zaujímá čtvrté místo, po třech takzvaně synoptických evangeliích, psaných Matoušem, Markem a Lukášem, která pojednávají o Ježíši podobným způsobem.

Můžeme říci, že evangelium podle Jana je evangeliem velmi svébytným a liší od ostatních svým obsahem. Mezi známé příběhy Ježíšových skutků, které se vyskytují pouze v tomto evangeliu patří například proměnění vody ve víno, uzdravení syna královského služebníka, uzdravení nemocného u rybníka Bethesda a vzkříšení Lazara. Vymyká se však i svou stylistikou a jazykem, který používá. Velká část evangelia zaznamenává přímá slova Ježíše Krista, během jeho promluv ke svým učedníkům i k širšímu lidu. Silně symbolickým jazykem pojednává vztah Ježíše a Boha a jejich absolutního sepětí ve vztahu lásky Otce a Syna a je plné metafor a alegorií, které úderným způsobem podávají jádro Ježíšova učení. Na některá z Ježíšových podobenství z tohoto evangelia se dnes pokusíme nahlédnout podrobněji. Předtím však než začneme, dovolte mi na závěr úvodu připomenout krásná slova o příchodu Ježíše Krista jakožto vtěleného Božího slova, zahajující Janovo evangelium:

O dobrém pastýři (Jan 10, 1-18)

Ježíš se v tomto přirovnání ukazuje jako „dobrý pastýř“ a zároveň však i jako „dveře do ovčince.“ Symbolickým jazykem se zde udává vztah mezi Ježíšem a lidmi, kteří jsou v přirovnání označeni jako „ovce“. Ježíš zde stojí v opozici vůči „lupičům“: falešným prorokům, ideologům a vůdcům svádějícím lid z cesty pravé víry a spasení, nabízející kratší a rychlejší, za to však falešnou „cestu přes ohradu.“ Ježíš tak zde stojí jako ochránce proti zlu a falešnému učení (pastýř) a zároveň však jako jediná možná cesta (brána) ke spasení a ke království nebeskému.

„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“²

Tato brána však není před „ovcemi“ ukryta v metafyzické dálce, v nějakém zásvětí, kdežto stojí zde, stvořena přímo pro ně. A co víc: je otevřena a vyzývá ke vstoupení, skrze víru v Ježíše Krista a v jeho ochranu, v jeho vedení a v jeho Synovství a skrze pravý život, který Ježíš nabízí.

O pšeničném zrnu (Jan 12,24)

Ježíš pronáší tato slova k zástupu Řeckých poutníků, kteří přichází, aby Ježíše spatřili. V souvislosti s touto alegorií říká Ježíš také: „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“³ První rovina interpretace je tak poměrně zřejmá. Pšeničným zrnem, které má zemřít, je sám Ježíš. Jeho smrt má „vydat mnohý užitek“ tím, že se obětovává za hříchy lidí, a jeho smrt má napomoci jejich spasení, tak jako zrno, které uloženo do země, vydává úrodu. Mrtvé zrno zároveň vydává život, stejně tak i Ježíšova smrt, byla jen zdánlivou, aby opět povstal a žil život věčný. Stejně tak zdánlivá byla i Ježíšova prohra a porážka, která ve skutečnosti byla vítězstvím nad malichernostmi a hříchy světa, přinášející úrodu ve formě zástupů věřících, jimž je při druhém Ježíšovu příchodu přislíben život věčný.

Kromě teologických formulací však můžeme v alegorii nalézt i poučku k našemu každodennímu životu. Aby život mohl sklízet Božské ovoce, musí zde být i oběť. Usiluje-li člověk o úrodu života věčného, musí „nechat zemřít“ sobecké tužby, ambice a návyky a věřit proměně, kterou takto podstupuje. Zároveň není pravého dobrodiní bez oběti sebe sama pro druhého, která má často mnohem dalekosáhlejší důsledky, než si sami uvědomujeme. V tom nám budiž Ježíšův příběh nejdokonalejším příkladem.

O kmeni a ratolestech (Jan 15,1-9)

Tato alegorie je jedna takzvaných loučících řečí, které Ježíš pronáší ke svým učedníků v předvečer svého soudu. Ježíš zde vystupuje jako vinný kmen, spojující jednotlivé větve, které představují věřící. Ukazuje se tak jako středobod a srdce církve, bez kterého nemůže žádný z věřících růst. Nabádá tak aby každý setrval v jeho učení, následoval jej a spoléhal se na něj. Obraz vinné révy jako by ukazoval jednotnou a propletenou církev, spojenou Ježíšovou láskou, kterou by ratolesti, přiklánějící se k sobě, měly následovat. Zároveň nás však varuje že nepůjde vždy o cestu jednoduchou. I pevně přimklé ratolesti, musí být očištěny a jejich vadné části odříznuty. Chce-li člověk nést ovoce, musí být ochoten podstoupit oběť a také být připraven nést vůli Otcovu.

Nejhorší osud pak čeká ty, kteří se od Krista zcela odvrátí. Cesta v Kristu však přináší ovoce v podobě dobrých činů a vzniku dobrého charakteru, které přivádí další blíže k Ježíši a tím „oslavuje Otce“. Zároveň nám však dává i naději do budoucnosti: Ten kdo nosí v srdci Ježíšovo učení, ctí jeho oběť a uchovává jeho slova, ten bude vyslyšen.