Mezilidské vztahy v modlitbě Otče náš?
Je jistě mnoho užitečných a důležitých témat, o kterých by bylo dobré, možná i potřebné, psát.
Je zde ale jedno téma, které nás v životě doprovází každý den. A to jsou mezilidské vztahy. Ony buď obohacují nebo ochuzují náš život! Je mnoho seminářů na dané téma, mnoho poraden a specialistů a knih ještě více. Problémem však může být fakt, že bychom rádi měli dobré vztahy, ale ne už tak rádi slyšíme dobré rady.
Mnoho vztahů vzniká na základě představy, že stačí, aby se dali dohromady paní Správná s panem Správným. Ale ono to bývá v životě jinak.
Otázkou je, zda-li bychom přece jenom neměli brát vážně rady toho největšího specialisty na mezilidské vztahy. A tím je Bůh. Možná někdo podotkne: Vztahy a Bůh? Duchovní sféra přece upravuje vztahy mezi člověkem a Bohem. Tak co s ní souvisí vztahy s lidmi? Nehledě na to, že duchovní rozměr života je přece záležitostí zcela soukromou, nepřenosnou, osobní, niternou. Nezávislou na standardním vnějším životě, tedy i na vztazích.
Mnoho vztahů vzniká na základě představy, že stačí, aby se dali dohromady paní Správná s panem Správným, a bezkonfliktní vztah je zajištěn. Ale ono to bývá v životě jinak. Můžeme poznávat sami sebe prostřednictvím různých testů, analýz, rozhovorů s odborníky, a následně ještě můžeme dostat dobrou radu. Ledacos se může změnit, ale přesto se nemusíme dočkat nějaké zásadní změny. Potřebujeme totiž víc než jen dobrou radu. Potřebujeme změnit naše myšlení. Potřebujeme něco pochopit! Potřebujeme Ducha Božího. Žádná jiná síla totiž nedokáže zasáhnout tak hluboce, aby mohlo dojít k zásadní změně. Klíč ke vzájemnému porozumění znamená vnitřní prožitek obrácení, nikoli pouhé získání vědomostí.
A tak se podívejme do známé pasáže z Bible, která se v křesťanských kruzích zná zpaměti a často se vyslovuje. Podívejme se do modlitby Otče náš. Prosba o Boží království…, prosba o chléb…, prosba o odpuštění… Ale kde jsou vztahy? A přesto: „Otče náš“. Máme Otce – což je jistě pozitivní. Nejsme sami a je dobře, že se k nám Bůh chová jako otec. Ale jak se víra v tuto skutečnost projevuje v mezilidských vztazích? Nejsme nevyšší autoritou, ale naopak jsme oba (všichni) podřízeni vyšší autoritě. Autoritě Otce, ale tím také péči Otce, starosti Otce o nás, přítomnosti Otce…
Aby byl člověk ve vztahu svobodný potřebuje pravidla, návod, hranice, které přinesl někdo vyšší, než je člověk.
Mnohdy jsou problémy ve vztazích dány vlastní neochotou se podřídit nějaké jiné autoritě než sobě samému. Trváme například na maličkostech ne proto, že by byly důležité, ale proto, že my jsme důležití a musí být „po našem.“ Zdůvodňujeme to tím, že jde přece „o princip“. Nikdo ale nemá v rodině neomezená práva, protože Otcem, nejvyšší autoritou, je Bůh. Muž dostal práva a s nimi spojené povinnosti, stejně jako žena dostala práva spolu s povinnostmi, ale ty musí oba vykonávat v souladu s Boží vůlí. My jsme oba podřízeni vyšší autoritě. Každý potřebuje nějakou vyšší autoritu nad sebou, morální imperativy, něco, co stojí nad ním a čemu se podřizuje. Jinak má pocit, že on sám je nejvyšší pravdou a jediným měřítkem. A potom se nějaká pravda těžko přijímá od „sobě rovného“.
Aby byl člověk ve vztahu svobodný, (oba mohli svobodně dýchat) potřebuje pravidla, návod, hranice. Život musí mít nějaká pravidla, která přinesl někdo vyšší, než je člověk. A člověk, má-li se cítit opravdu svobodný, se v nich musí pohybovat. Psychiatři varují, že nedostatečná disciplína vede až k poruchám osobnosti. Podle Dr. Campbella může být nepřítomnost jasných hranic pro dítě stejně traumatická jako extrémní zanedbávání ze strany rodiče. A u dospělých to není jiné.
Když dva lidé mají společné duchovní zaměření a duchovní vědomí, stanou se spřízněnými dušemi. Duchovnost je jinými slovy duší manželství.
Jednota je snazší tam, kde jsou stejná měřítka a stejné cíle, stejná pravda a stejná míra, podle které lze měřit dobré a zlé. Prokázalo se, že náboženství, Bůh, poskytuje manželským dvojicím společný smysl pro hodnoty, společnou ideologii i cíl, který jejich partnerský vztah posiluje. Jedna studie ukázala, že duchovnost se řadí mezi šest nejběžnějších charakteristických rysů pevných manželství. Statisticky je dokázáno, že víra v Boha je jeden z nejdůležitějších charakteristických znaků šťastných manželských dvojic, které jsou spolu déle než 20 let.
Když dva lidé mají společné duchovní zaměření a duchovní vědomí, stanou se spřízněnými dušemi. Duchovnost je jinými slovy duší manželství. Námitky, že na duchovnost není čas, neobstojí. Duchovnost nakonec rozhodne, zda naše manželství úspěšně poroste, nebo bude prázdným zklamáním. Problémem v manželství může být povrchnost. Většina manželství netrpí potřebou většího vzruchu, větší aktivity. Naopak, většina manželství touží po hloubce. A tu přináší víra v Boha, pozvání Otce do života a do vztahu. „Ty jsi nás učinil pro sebe samého, a naše srdce jsou neklidná, dokud v Tobě nespočinou.“ (Augustin) Největší problém v manželství může být skutečnost, že jsme pouze dva. Nejsme tři, aby mohlo hlasování rozhodnout. S Bohem jsme ale tři.
Nepochybně i bez víry v Boha mohou být uzavřena vydařená manželství. Ale teprve krize v manželství ukazují, že k jejich správnému překonání je třeba víc než jenom zdravé předpoklady a zdravý rozum. Bez Boha? Ano. Ale s Bohem je to lepší.
Jan Dymáček
