Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý
Velmi svérázný text můžeme číst v biblické knize Kazatel: „Nebuď příliš spravedlivý a nepočínej si nadmíru moudře; proč se budeš ničit (budeš skleslý)? Nejednej příliš ničemně a nebuď blázen; proč bys měl zemřít mimo svůj čas? Bude dobré, když se tohoto přidržíš a tamto neopustíš; kdo se bojí Boha, ujde obojímu“. (7, 16-18) Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý. Co s tím? To není formulace nějaké teologické výpovědi, ani to není příkaz, je to je rada do života. A takovým radám bychom rozumět měli. „Aby ses neničil, nebyl skleslý, abys neumíral dřív…“. Jak tomu rozumět?
Lidé mohou být tak zaměřeni na svoji spravedlnost, svoji moudrost, svoji zbožnost a svoji pravdu, že ztrácejí smysl pro skutečný křesťanský život, pro ohleduplnost a laskavost k ostatním.
V Bibli čteme, že by člověk neměl být ve svém duchovním životě (ale já jsem přesvědčen, že nejen v duchovním životě), vlažný. To znamená takový „nemastný a neslaný“, až apatický, kdy je mu všechno jedno, protože všechno je možné, všechno je pravdivé a všechno se může. Z toho vyplývá, že bychom měli být horlivý, zapálení, akční… Apoštol Pavel přiznává, že byl horlivý. A to až tak, že nejen pronásledoval křesťany, ale chtěl je dokonce i vyhubit. (Galatským 1,13) A my zjišťujeme, že ne každá horlivost je k dobrému a je správná. Stejně tak Ježíš. Ten dokonce nabádá k tomu, abychom nevěřili všemu, co se nám předkládá, byť by to znělo věrohodně, duchovně a lákavě. (Matouš 24,4) Tedy nenechme se strhnout k víře v nesprávné věci. Bible nás učí nejen věřit, ale také nevěřit. Nevěřit všemu.
Když půjdeme dál, je vůbec možné, aby někdo byl příliš moudrý a příliš spravedlivý? „Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil.“ (Kazatel 7, 20) Tak o čem hovoří Šalamoun, který sám byl velice moudrý, když varuje před přílišnou spravedlností a přílišnou moudrostí? Varuje před krajností, před extrémem. Příliš „dobré“ je špatné a příliš „špatné“ je také špatné. Perfekcionista dokáže (v pedantské snaze dělat jen to správné) vytvořit peklo na zemi v němž nikdo jiný nemůže žít. A ničí při tom i sám sebe. Mohou být lidé, kteří jsou tak zaměřeni na svoji spravedlnost, svoji moudrost, svoji zbožnost, svoji pravdu, že ztrácejí smysl pro skutečný křesťanský život, pro ohleduplnost k ostatním, pro slušnost, pro laskavost… Však víme, že pravdou se dá i „zabít“. Ano, pravda bez lásky může být smrtící. Spravedlnost bez lásky může velmi ublížit. Někdo řekl: „Svět nevidíme takový, jaký je, ale takový, jací jsme my a jak ho chceme vidět.“ Neměli bychom posuzovat všechno a všechny kolem nás pouze svojí optikou. Ale optikou, kterou nám doporučuje Bůh. „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4,32) Všimněme si, jak jsme jako lidé někdy razantní a moudří, a to i ve chvílích, kdybychom měli být naopak pokornější. „Pane, ty mi chceš mýt nohy? Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt …“ (Jan 13,6-10) Ježíš s námi a pro nás něco dělá. Možná tomu nerozumíme, a tak se bráníme! Ne proto, že víme, ale proto, že nerozumíme. Po vysvětlení může přijít jiný extrém. Nejdříve: Pane, nikdy mně nebudeš mít nohy…, poté nejenom nohy, ale i hlavu a ruce… Stejně jako když Petr na jedné straně mečem brání Ježíše při jeho zatýkání a na druhé straně Ježíše zapírá. (Matouš 26,51-53; 26,69-74)
Chraňme se nesprávné horlivosti. Ale také se braňme pocitu neduchovnosti, totální hříšnosti a nedostatečnosti, která nás tlačí k zemi.
Úvodní verš není pobídkou k nespravedlnosti a k nemoudrosti. To je pouze výzva k zabránění krajností až extremismu. Pisatel nás nevede ke kompromisu. Nevede nás zlatou střední cestou. Nepropaguje vlažnost. Pouze konstatuje že „příliš dobré je špatné a příliš špatné je také špatné“. Jediná cesta ven z tohoto napětí je ta, kterou nám ukazuje Bible. Vyváženost, pravda spojená s láskou, stejně tak spravedlnost, která nepokořuje. V tom všem je nám sám Bůh příkladem. „Všemocný je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat.“ (Jób 37,23) Jedině moudrost pocházející „z hora“ ukazuje člověku cestu z labyrintu dobra a zla.
A v duchovní oblasti? Chraňme se nesprávné horlivosti. Ale také se braňme pocitu neduchovnosti, totální hříšnosti a nedostatečnosti, která nás tlačí k zemi s tím, že když budeme razantnější, formálně zbožnější a budeme si klást měřítka, která nám ani Bůh neklade, budeme zbožnější a budeme se více líbit Bohu. Překladatelé Bible Kralické napsali do poznámky k verši, který jsme citovali v záhlaví toto: „Nebývej příliš přísný ve vykonávání spravedlnosti bez lítosti. Ve vymýšlení nebo následování náboženství samorostlého a takového, které nemá původ v Bohu a jeho slovu. Zůstávej uprostřed pravého myšlení, abys ses ani příliš nevzpínal, ani se v zoufalství a pochybování vydával. Na druhé straně se varuj hříchu, takže by ses ani Boha nebál, ani lidí nestyděl. Nepopouzej víc Boha, máš dosti z čeho pokání činiti a pokorně se míti. Biblický text přílišnou svatost a náboženskost tresce, ale stejně tak i přílišnou nevážnost a lehkomyslnost. Potřebí jest obojího tohoto naučení. Jako nějakého zlatého pravidla abys šetřil a pravého středu se přidržel“. A apoštol Pavel v dopisu Galatským říká: “Je správné horlit, ale pro dobrou věc.” (Galatským 4,18)
Jan Dymáček
