Příběh o Tóbijášovi (3/3): Zkoušky Hospodinovy a vítězství nad zlem

Vysvobození Sáry

Když skončila hostina, zavedli Tóbijáše do Sářina pokoje. Hned si vzpomněl na rady svého pomocníka. Vzal játra a srdce ryby a položil je na rozžhavené uhlíky společně s kadidlem. Vůně a dým vytvořily ochrannou hráz, která ze Sářina příbytku démona vyhnala a ten uprchl pryč do do oblastí Egypta. Refáel se za ním v tu ránu vydal a svázal jej, aby již nepomohl nikomu mařit život. Tóbijáš pak vzal Sáru za ruku a poprosil ji, aby se sním odebrala ke společné modlitbě, a začal krásnými slovy:

Ruél si však nebyl vědom toho, že kletba, která sužovala jeho dceru i celou jeho rodinu, již pominula, a proto se velmi obával. Ze srdce si přál, aby Tóbijáš nezemřel, ale protože již viděl mnoho Sářiných manželů zemřít, přikázal sluhům nad ránem vykopat hrob, aby mohli Tóbijáše v případě jeho smrti rychle a potají pochovat. Poté poslal služku do Sářina pokoje, aby zjistila, zda je mrtev. Služka se však vrátila, a k překvapení všech oznámila, že Tóbijáš je v pořádku a že se nic zlého nestalo. V tu ránu se všichni začali radovat a velebit Hospodina: „…Požehnaný jsi, že ses smiloval nad dvěma jedinými dětmi. Prokaž jim, Panovníku, milost a dej spásu; doveď jejich život až do konce v radosti a milosti.“ (Tóbijáš 8,17). Poté Ruél přikázal, aby rychle zasypali hrob, předtím než se zcela rozední.

Chana každý den vycházela ven, a pozorovala cestu z města, zda se její syn nevrací. Když pak nastal večer, odcházela domů hluboce zarmoucena strachem, že přišla o svého syna, nemohla spát a plakala.

Onoho dne započali přípravy na velkolepou svatbu. Ruél přikázal ženě napéct mnoho chleba. Sám pak přivedl dva kusy skotu, čtyři berany a přikázal připravit je k jídlu. Poté přikázal Tbijášovi aby se sním veselil po čtrnáct dní, po kterých mu dá jako věno své dcery polovinu svého majetku, a nechá jej odejít domů za svým otcem. Tóbijáš, povinen splnit přání svého nového otce, poprosil Réfaela, aby vyzvedl uschované stříbro v Ragách za něj, aby po svatbě neztráceli další čas, a mohli se vydat zpět domů. Zároveň jej poprosil, aby sebou přivedl na svatbu i strýce Gebaela.

Zatímco v Ruélově domě probíhalo bujaré veselí, Tóbit společně se svou ženou Chanou počítali úzkostlivě každý den, kdy byl jejich jediný syn na cestách. Když již uplynulo mnoho dní, začali se obávat nejhoršího. Tóbit pravil: „Jen aby tam nebyl zadržen! Nebo aby nezemřel Gebael a nebyl by nikdo, kdo by dal Tóbijášovi to stříbro.“ Začal se rmoutit. Jeho manželka Chana mu vyčítala: „Mé dítě zahynulo a už není mezi živými.“ Začala plakat a naříkat pro svého syna: „Běda mi, mé dítě, že jsem tě, světlo svých očí, nechala jít.“ (Tóbjáš, 10,1-6) Tóbit se ji snažil přesvědčit, že Tóbijáš je jistě v pořádku, že jeho společník, je zkušený, zná cestu a jistě jej ochrání. Ona mu však nevěřila ani slovo, a odvětila: „Nech mě být a neklamej mě! Mé dítě zahynulo.“ Každý den vycházela ven, a pozorovala cestu z města, zda se její syn nevrací. Když pak nastal večer, odcházela domů hluboce zarmoucena, nemohla spát a plakala.

Poté co uplynulo 14 dní veselí, začal Rúel prosit Tóbijáše, aby ještě chvíli pobyl u něj v domě. Tóbijáš byl však rozhodný, a žádal, aby splnil svůj slib a propustil jej ke svému otci. Ruél tak učinil a nechal jej odejít, společně se Sárou, a na cestu jim dal polovinu slibovaného majetku, čítající služebnictvo, skot a brav, osly i velbloudy i řadu drahých stříbrných nádob a ošacení. A na rozloučenou pravil Ruél své dceři:

Návrat domů

Tójibáš se tedy se svým společníkem, svou ženou Sárou a nově nabytým majetkem vydal na cestu domů. Když už se dostali ke Kaserínu, městečku, které je jen kousek od rodného Ninive, vydali se Tóbijáš a Rafael napřed, aby pomohli přichystat otci dům, pro nově příchozí. Když už se blížili městu, Chana tak jako každý den, pozorovala cestu, zda se její milovaný syn nevrací domů. Náhle jej spatřila a dala se do radostného breku. Když došli až k ní, objala jej a pravila: „Opět tě vidím, mé dítě. Teď už mohu zemřít.“ (Tóbijáš 11,9) Otec Tóbit brzy zaslechl volání své ženy o tom, že jejich syn se konečně vrátil a pomalým klopotným krokem slepce se vydal syna přivítat. Předtím však, než otec došel k nově příchozím, řekl Rafael Tóbijášovi: „Vím, že jeho oči budou otevřeny. Potři rybí žlučí jeho oči! Ten lék vytáhne a odstraní z jeho očí bílý zákal. Tvůj otec bude opět vidět a uzří světlo.“ (Tóbijáš 11,7-8) Hned jak se k nim otec přiblížil, Tóbit k němu přiskočil a učinil tak jak Rafael radil a poté co Tóbit setřel lék z jeho očí, Tóbit opět uzřel světlo a sním i tvář svého milovaného syna. Všichni propadli veliké radosti, nad milostí, které se jim od Boha dostalo, a dobrořečili Hospodinu. Tóbijáš vyprávěl otci o své zdárné cestě i o své nevěstě, kterou na ní potkal. Sára se již pomalu blížila k městu a tak se vydali ji přivítat. Když ninivští měšťané viděli Tóbita, jak kráčí městem bez hole a bez pomoci jiných, užasli nad zázrakem, kterému se Tóbitovi dostalo. Tóbit pak přijal Sáru do svého domu a požehnal ji. Společně pak uspořádali veliké veselí, na které přišli všichni židé z Ninive.

Veselí a oslavy se pomalu blížili ke konci a Tóbit si k sobě přivolal svého syna, aby mu připomněl, že slíbili Rafaelovi mzdu, za to že jej na cestě doprovodí, a také že by mu měli i něco k dobru přidat, za jeho zásluhy na tom, že celá věc dopadla tak zdárně. Tóbit otci odpověděl: „Jakou mzdu mu mám dát? Nepokládám za škodu, dám-li mu polovinu majetku, který se mnou přinesl.  Mne přivedl ve zdraví, mou ženu vyléčil, přinesl stříbro, a také tebe vyléčil. Jakou mzdu mu vůbec mohu dát?‘ Tóbit mu řekl: „Právem mu, synu, náleží, aby dostal polovinu ze všeho, co ti teď získal.“ (Tóbijáš 12,2-5)

Tóbijáš tedy přivolal Réfaela a řekl mu, že si má právem vzít za dobro které vykonal jako mzdu polovinu veškerého majetku, který mu pomohl získat. Réfael však odvedl otce i syna a stranou a pravil jim:

Tu oba popadli strach před Božím služebníkem a padli tváří k zemi. Anděl je však ujistil, že před ním nemusí mít žádný strach. Vše, co učinil k jejich dobru, učinil z vůle Hospodinovi. A proto ať se raději klaní před Ním, dobrořečí Mu a konají milosrdenství, které jediné vytrhuje ze smrti a očišťuje od všeho hříchu. “Sepište všechno, co se vám přihodilo.“ Uzavřel svou řeč anděl, a poté se vznesl vzhůru, zpět k Hospodinu. Oba tedy učinili tak, jak anděl pravil a do své smrti děkovali Bohu za dobro, které jim v životě bylo dáno. Tóbit zemřel stár ve věku 112 let, a tak jako před svým oslepnutím, nadále prokazoval lidem kolem sebe dobrodiní, jak jen mohl. Když zemřela i Tóbitova matka Chana, pochoval ji Tóbit vedle otce, jak si vždy oba přáli. Poté se se svou ženou vydal za svým tchánem do Ekbatan. I zde s úctou pečoval o své rodiče, až do jejich smrti. „Zemřel ve věku sto sedmnácti let v slávě… a dobrořečil Hospodinu, Bohu, na věky věků.” (Tóbijáš 14,14–15)