Svoboda
Problémem ale může být, že různí lidé si představují svobodu různě. A nemálo lidí si představuje právě takovou svobodu, která vyhovuje pouze jim. Otázkou je, zda-li vyhovuje i ostatním. Protože již dávno pronesená věta říká, že „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého“. Totiž s velikostí míry svobody, musí korespondovat také velikost míry odpovědnosti. Proto francouzský filosof Roger Garaudy ironicky mluví o „svobodě lišky v kurníku“, aby Immanuel Kant dodal, že právě proto, se musí svoboda skloubit s právem. A ještě dodává, že svoboda není libovůle. Ano, svoboda nemůže být anarchie, kdy si každý dělá, co se mu zlíbí. Řečeno ještě jinak: absolutní svoboda, kdy si za ní představujeme libovůli, anebo ta, která je výhodná pouze pro nás, taková svoboda neexistuje.
A tak co je tedy svoboda? Svoboda je svobodné rozhodování se a svobodné jednání v rámci daných zákonitostí a určitých pravidel, které zaručují, že nebude omezována svoboda druhých lidí. Encyklopedický slovník ale také říká, že „čím hlouběji člověk poznává zákony, tím uvědomělejší a svobodnější se stává jeho činnost“. Dovolím si banální příklad: jsem-li přítomen oběda s anglickým králem, a neznám zákonitosti tamějšího stolování, potom se cítím nesvobodný. Tedy znalost a respektování příslušného zákona, zvyklosti mne dává svobodu.
Bible říká, že je třeba se zahledět do dokonalého zákona svobody (Jakub 1,25). Bůh dává člověku svobodu, ale zároveň také zákon, který chrání tuto svobodu. Jak jsem již zmínil, pokud by se pouze lidé domlouvali na pravidlech soužití, potom by zřejmě preferovali svoje zájmy. Proto je zde někdo vyšší, Bůh, který dává pravidla, která upravují vztahy mezi lidmi, mezi člověkem a Bohem, vztah člověka sama k sobě, dává pravidla do oblasti našeho zdraví atd. Lidé ale mají dojem, že Boží zákon je omezuje. Poněkud mne to připomíná situaci, kdy někdo někoho láká k užívání drog pod záminkou, že přece má svobodu. (2 Petrova 2,19)
„slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby…“.
Dokonce šel člověk tak daleko, že vyhlásil, že Bůh není, není žádná autorita, proto si dělej co chceš. Ty jsi jedinou autoritou. Co tím člověk získal? „Svoboda od 5. přikázání – neúcta k rodičům, autoritám, k partnerovi, dětem, lidem obecně, svoboda od 7. přikázání – rozvodovost, nevěra, to vše s dopadem na děti, svoboda od 6. přikázání – války, terorismus, černé kroniky, svoboda od 8. přikázání – bezpečnostní zámky, kriminalita, obavy z vykradených bytů, svoboda od 9. přikázání – pomluvy, lži, nedůvěra, nedodržování smluv, a bylo by možné jistě pokračovat. Lidé měli pocit, že je třeba se vyprostit z náboženské nesvobody a výsledkem je, že se stali otroky své vlastní „svobody“. (Izaiáš 57,21) „… nemají pokoj svévolníci…“. A co svědomí? Psycholog Z. Freud, doporučil „zahodit svědomí“. Problém je v tom, že svědomí se zahodit nedá, stejně jako důsledky. Člověk se domnívá, že když odejde od Boha a Jeho rad, že se osvobodí. Ale to je velký omyl. V té chvíli se stane služebníkem jiného pána, který to s ním ale zdaleka nemyslí tak dobře – satana. Když mladý člověk přestane respektovat obecné normy a začne se řídit normami party, on se sice osvobodil od rodičovského vlivu, ale dostal se do vlivu party. On se nevymanil, pouze vyměnil.
„Když ti bude úzko a přijdou na tebe tyto věci – navrať se k Bohu a poslouchej Ho“. (5. Mojžíšova 4,30-31) „Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti, jaký jste tehdy měli z toho užitek“? (Římanům 6,20-21) A to je rozhodující. Co z toho mám, že žiji právě takový život? „Dbej na Jeho nařízení a příkazy…aby se vedlo dobře tobě i tvým synům, a abys byl dlouho živ na zemi…“ (5. Mojžíšova 4,40)
Je možné, že někdo řekne, že Boží zákon nás omezuje. Já jsem rád, když mě „omezuje“ zábradlí na horním můstku propasti Macocha, jsem rád, že mne „omezuje“ červená na křižovatce, protože právě to, mne zaručuje bezpečí, dokonce chrání můj život.
Jan Dymáček
