Jóbova rozmluva s přáteli
Rozhořčený Elífaz vyčítá Jóbovi jeho nadutost. Jak může Jób vědět co mi sami nevíme? Je přece člověk jako každý jiný, každý je přece nějak hříšný. Hovořil snad Jób s Bohem? Jistě ne. Jak si tedy může být, tak jistý svou nevinou. Bůh trestá všechny hříšníky a s nimi i jejich rodiny. Celý život pak kvůli svým hříchům prožijí v zoufalství a ve strachu před Bohem. Jób si začíná zoufat nad řečmi svých přátel kteří jej pouze nadále osočují. Nejen že se mu dostalo od Boha utrpení, teď je však i terčem útoků svých přátel. Kdyby mu raději dodávali odvahu, jako on dodával odvahu lidem celý život. Teď je však jen každému k posměchu. Jediný, před kým se bude moct Job hájit, bude až Bůh, až nadejde jeho poslední soud. Bilbad i Sófar nadále přesvědčují Jóba o jeho hříchu. Jób však nepolevuje, nadále je přesvědčen že na něm byla spáchána křivda. Proč někteří hříšníci žijí v blahu a on v takovémto trápení? Jóbova utrpení neutuchají, avšak nadále věří, že existuje cesta, jak by ospravedlnil svou nevinu a dokázal, že si své utrpení nezaslouží. Vzpomíná na svůj krásný a blažený života a zoufá si nad svým nenadálým trápením. Přesto že pochybuje, nezná Boží vůli a smysl situace ve které se nachází, ani jednou se vůči Bohu nepostaví, naopak nadále mluví o jeho velikosti a všemohoucnosti. Společnou řeč ve sporu, který se stále prohlubuje však s přáteli nenachází, až nakonec všichni umlknou.
V závěru knihy předstupuje před Jóba a jeho přátele nový host, Elíhu. Je ještě mladý, a proto raději čekal až nejprve promluví zkušenější, než je on sám. Ve své řeči se nejprve zaměří na tři Jóbovi přátele. Vytýká jím, že s Jóbem hovoří jako by byli ve věci moudřejší než on, jakoby znali něco, co Jób neví a proto jej nedokázali usvědčit. Jób však přece nevede spor s nimi, ale s Bohem. Obrací se však i na samotného Jóba, vytýká mu, že se považuje za spravedlivějšího než Bůh, a to už jen tím, že s ním vede při. Všemocný Bůh, tvůrce všeho nemůže přece být nespravedlivý. Nespravedlnost by byla nedokonalostí, která se nesnese s Boží podstatou. Sám ze své dobroty stvořil svět, a každá část jeho díla je pro něj stejně hodnotná. Lidský rozum na Boha nestačí, a kdo se sním pře, zpochybňuje jeho vůli, místo toho, aby uznal její nadřazenost. Nepochopení patří k lidské podstatě, ani Jóbovi, nejlepšímu z lidí tak nenáleží z tohoto důvodu pochybovat o Boží spravedlnosti.
Po skončení Elíhuvo řeči promlouvá Bůh, popisuje velikost veškerenstva, od nejhlubších vod po nebesa a ptá se Jóba, zda ho zná v celé jeho šíři a zda rozumí jeho příčinám. Zda je pánem světa a dokáže poručit zvěři a dešti, tak jako to dokáže Bůh.
„Hospodin dále řekl Jóbovi toto: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá:“ Jób na to Hospodinovi odpověděl: „Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat.“ (Jb 40, 31-35)
Kdo pochybuje o Boží spravedlnosti, nemůže být spravedlivý. Jób sám tak nakonec končí svou při, a vzdává Hospodinovi svůj poslední hold.
„Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozumněl. Jsou to pro mě věci příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním oknem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Jb 42, 1-6)
Když Bůh domluvil s Jóbem, obrátil se k jeho třem, přátelům. Řekl jim, že o něm nemluvili náležitě, a proto musí odevzdat Bohu velkou zápalnou oběť. Poté změnil Jóbův úděl a dal mu dvojnásob všeho co míval. Jób žil ještě dalších sto čtyřicet let a zemřel stár, plně syt svého života.
Kniha Jób otevírá důležité otázky, které nejsou cizí žádnému věřícímu. Jóbova beznadějná a bolestná řeč utrpení, prosení Boha o odpovědi a snaha obhájit se, v nás silně rezonuje a připomíná nám naše vlastní životní strasti. Jób se stává prostředníkem v boji mezi dobrem a zlem, prostředníkem ve sporu Boha se Satanem, ve kterém hraje klíčovou roli. Je zastupujícím archetypem lidského utrpení, které bere na svá bedra. V jistém smyslu je tak předchůdcem utrpení Ježíše Krista. Člověka až zaráží, jakým impozantním způsobem je rozehrám spor Joba s jeho přáteli. Ti, jako by rozuměli Bohu pouze povrchně. Chápou jeho vůli jako jednoduchou rovnici, která říká, že špatné věci se v životě mohou přihodit pouze zlým lidem. To že máme činit dobro, je věcí nezpochybnitelnou, celá otázka víry a dobra se však náhle dramatizuje v momentech kdy nás v životě potká neštěstí a utrpení, které vrhá stín pochybností na naše nejniternější přesvědčení, o kterých jsme v dobách blaženosti neměli nejmenší důvod pochybovat. To jsou momenty, ve kterých se odehrávají pravé zápasy našeho bytí. Jób, vylíčený jako nejlepší z lidí, je vlastně zároveň vinný i nevinný. Je nevinen svým počestným životem, avšak je vinen ztrátou naděje a víry v Boží spravedlnost v momentech svého utrpení. Avšak právě v momentech, kdy se cítí nejvíce opuštěn, jsou na něj zraky Boží nejvíce upřeny. Celý příběh nás nabádá k tomu, abychom nechápali Boha naivně. Zároveň však, abychom neztráceli víru v Boží dobrotu v těžkých momentech našeho života, protože právě víra v Boží spravedlnost je odpovědí na lidské utrpení.
Redakce Genesis Era