Úvod Magazín Bůh a Bible Buďme vděčni, že můžeme být vděčni

Buďme vděčni, že můžeme být vděčni

Dočetl jsem se, že „moderní psychologie se začala systematicky zabývat „vděčností“ až kolem roku 2000. Před tím se více zaměřovala na pochopení úzkosti, strachu, nejistoty než na pochopení smysluplnosti, důležitosti a léčivých důsledků vděčnosti“. Když ale otevřu Bibli, zjistím, že apoštol Pavel, již ve své době, píše (Koloským 3,15): „A buďte vděčni“. Píše to tak jasně a důrazně, až se jeví, jako by to byl příkaz. A v tuto chvíli je tady dvojí problém. Jednak příkaz, a ještě k tomu k vděčnosti. Na příkazy jsme jako lidé dnešní doby alergičtí, protože nám přece nemá, kdo a co přikazovat, a vděčnost se také přiliž nenosí. Snad máme také nějaká práva a nějaký nárok. Samozřejmost – to je to, co se dnes nosí. Všimněme si, že když se něco „společnosti“ dostane, vnímá to jako pozitivní, aby za nějakou dobu, a ne dlouhou, to vnímala jako samozřejmost a chce víc. A vděčnost? Přece se říká, že „od té doby, co byly vynalezeny peníze se neděkuje“.

Ale vraťme se k Pavlovi, (ale také k odborníkům dnešní doby) a jeho pobídce k vděčnosti. Pavel má totiž zvláštní zařazení myšlenek. Ona posloupnost a návaznost jeho slov je přinejmenším zajímavá. Začíná tím, že jsme byli Kristem probuzeni k životu. A to k životu stávajícímu, ale i k životu věčnému. A protože život je to nejcennější, co máme, tak je to úžasný dar, kterého se nám dostalo. Následně hovoří o tom, že nám již není třeba, abychom podléhali lidské zlobě, nemravnosti, nekorektnosti atd., protože to nám již není zapotřebí. Spíše se zabývejte, říká apoštol Pavel, tím, co je pozitivní, co prospěje vzájemným vztahům a co vám přinese pokoj. A nakonec vzpomíná, že všechno by se mělo dít v lásce a pokoji, protože to byl a je Boží záměr. A tady bychom čekali konec. Ale právě v této chvíli zazní ona slova: „A buďte vděčni“. Zapomněl na ně Pavel, a právě si vzpomněl, že by i toto se hodilo napsat? Jsem přesvědčen, že ne. Naopak, chtěl tomu vyčlenit zvláštní místo, zdůraznit potřebu vděčnosti. A tady je třeba se zastavit.

Když hovoříme o vděčnosti, potom ji samozřejmě spojujeme s tím, že jsme vděčni za něco. To a to se nám dostalo, ten či onen nám pomohl atd., a my jsme za to vděčni. Ale neměli bychom vděčni za to, že můžeme být vděčni? Za dar vděčnosti, že ji můžeme projevit, že v ní a s ní můžeme žít? Někdo řekl, že „vděčnost je jednou z cesta, jak nalézt uspokojení“, aby jiný se zmínil o „zázračné moci vděčnosti“. A to je důvod naléhavosti se kterou apoštol Pavel hovoří o vděčnosti. Potřebuje ji ten, komu jsme vděčni? Je to jistě milé, když někdo nám projeví vděčnost, když nám poděkuje, ale dá se žít i bez toho. Pouze si můžeme pomyslet, že ten, či onen není vděčný. Vděčnost ale v prvé řadě potřebuje ten, který je vděčný. Jeden muž řekl: „začal jsem děkovat a stal jsem se šťastnější“.

Je rozdíl mezi vděčností a mezi poděkováním? Domnívám se, že ano. Netvrdím, že děkování nestačí, nebo je to málo, že je nedostatečné. Ale nemusí vycházet ze srdce. Může být dáno pouze slušným vychováním, společenskými pravidly slušného chování. Přece i dětem připomínáme „co se říká“. Ony tedy řeknou děkuji, ale že by byly vděčny…? Dostanu bonbón a poděkuji, někdo mne dá přednost ve dveřích a já poděkuji. Ale že by tam šlo o vděčnost…? Vděčnost je hluboký vnitřní pocit. Je to ocenění, pozitivní odezva na projevenou laskavost, štědrost, pomoc nebo v souvislosti s Bohem vděk za milost, trpělivost, dar života, pomoc, odpuštění atd.

A Pavel o tom mluví již ve své době, protože možnost prožívat vděčnost je Boží dar. Projevy vděčnosti mají vliv na naši náladu a duševní pohodu. Prokázalo se, že vděčnost snižuje projevy deprese a úzkosti. Navíc, když dáváme najevo vděčnost druhým lidem posilujeme vzájemný vztah. Vzpomínám na jednoho muže, který měl tehdy něco přes 80 roků, špatně chodil, prsty na rukou měl málo ohebné, a ještě musel snášet ne nejlepší jednání ze strany těch, se kterými bydlel v jenom domě. Z lidského pohledu neměl mnoho důvodů k děkování a vděčnosti. Ale kdykoliv jsem k němu přijel na návštěvu, vždy jeho slova přetékala vděčností. A byla to vděčnost vůči lidem i Bohu.

Ještě jedna důležitá věc. Vděčnost není totéž jako pocit závazku, nebo potřebnosti něco odplatit. Člověk obvykle má pocit, že se musí revanšovat. Psychologové dochází k závěru, že „zatímco pocit závazku může motivovat k odplatě, nebo k vyhýbání se té osobě, která mně pomohla, vděčnost může motivovat příjemce pomoci k tomu, aby svého dobrodince vyhledával a budoval vzájemný vztah“. Ano, vděčnost je hluboký vnitřní pocit. Je to lék pro duši.

Ještě jednou slova apoštola Pavla (Kol 4, 2): „V modlitbách buďte vytrvalí ve vzdávání díků…“ Proč? Potřebuje Bůh naši vděčnost? Ano, je to zpětná vazba, že si onoho darů vážíme. Ale je Bůh závislý na naší vděčnosti? Pro koho je důležitější projevit vděčnost? Pro projevujícího, nebo pro toho komu je určena? „Chceš-li žít krásnou budoucnost, přijímej minulost s vděčností“. „Nevyčítej životu, co ti nedal, ale uč se oceňovat, co ti dal.“ (Tolstoj)
A já si dovolím pouze dodat: Buďme vděčni, že můžeme být vděčni. Protože to obohacuje především nás samé.

Jan Dymáček

Související články

Desatero - A co k němu dodat?

30. srpna 2024

Prošli jsme všechna Boží přikázání. A nyní přichází otázka: je třeba ještě něco dodat? Dovolím si přidat ještě v závěru uvažování o desateru Božích přikázání malý komentář ve formě otázek a odpovědí.

Vedení dětí k víře

26. srpna 2024

Proč se spiritualitě vyhýbat, proč neumožnit našim dětem vnímat i tuto stránku lidského života? Přece dětem, zvláště těm našim, přejeme pouze a jenom to nejlepší.

Ježíš chodil a dobře činil

19. srpna 2024

Ježíš měl před sebou velmi důležitý úkol, který byl důvodem jeho bytí na této zemi. A to byl nejen příkladný život, ale hlavně zástupná smrt za všechny hříšníky. Přesto se ježíš nedal tímto úkolem pohltit, putoval zemí a dobře činil.

Desatero – 10. přikázání

16. srpna 2024

V desátém přikázání jde o varování před závistí a žádostivostí, a tím vlastně neupravuje pouze mezilidské vztahy, ale upravuje i náš vztah k sobě samému. Nerespektování tohoto přikázání, způsobuje totiž nejen rozklad mezilidských vztahů, ale ohrožuje i kvalitu života toho, kdo žárlivosti podléhá.