Desatero – 5. přikázání
Druhá část Desatera, začínající právě tímto přikázáním, upravuje vztahy mezi lidmi. Důvodem je totéž, jako u první části. Dar plnohodnotného, šťastného a nadějného života. A do takového života samozřejmě patří i vztahy mezi lidmi. Právě vztahy vytvářejí a utvářejí kvalitu života. Kde se dítě učí jak vztahy pěstovat a udržovat? Kdy se poprvé setkáváme se vztahy? Kde se učíme reagovat, kde si můžeme vše „zkusit“, a eventuálně hned opravit? V rodině. V rodině je nejvíce lásky, nejvíce trpělivosti, shovívavosti a prostoru k učení se. A tím jsme u stávajícího přikázání.
Psychologie je věda, která nevymýšlí nic nového, ale pouze objevuje, zákonitosti a řády lidského života. Pokud onen řád je naplňován, potom „věci“ fungují dobře, ale pokud se zanedbává, potom obvykle přichází problém. Tedy vyžaduje se od nás, abychom respektovali něco, co je dáno samotným životem, co není umělé, ale ani nahraditelné. A tomu je (někomu méně, někomu více) potřebné se učit. Proto právě toto dává Bůh na první místo, když začíná mluvit o vztahu člověka k člověku.
Je třeba zdůraznit, že vzpomínané přikázání nehovoří nic o uctívání. Nejde o kult osob, byť by to byli rodiče. Nepřikazuje se žádná glorifikace člověka, ale jde o mnohem střízlivější „CTI svého otce i matku“. A to ukazuje na vyváženost. Nedovoluje ani panovačné vládnutí nad celou rodinou, ani „pokřivené“ rovnostářství, které má snad ukazovat na svobodu bez odpovědnosti pro každého v rodině, bez rozdílu věku. Ctít neznamená poslouchat, protože pokud má někdo svoje rodiče ještě například ve svých 60 letech, potom jistě nejde o to, aby je poslouchal a plnil jejich příkazy. Ctít znamená brát někoho vážně, nepodceňovat, nepřehlížet, vážit si ho. A tady je třeba dodat, že právě toto přikázání patří, jak říkají rabíni, k nejtěžším. U dítěte se sice slovo ctít rodiče téměř rovná poslouchat rodiče, ale postupně se věk, i náš vztah k rodičům posunuje. Úcta má však zůstat stále.
Ne vždy je snadné ctít rodiče, kteří nejednali správně. Jsou věci, ve který se vyhraňujeme vůči rodičům, protože naše názory se rozcházejí. Někdy býváme k rodičům kritičtější, protože máme již svůj život a mnohdy i svoje zkušenosti. Je to vztah, který si nevybíráme a který nás přitom doprovází mnoho let života. A přesto je to přesně to, co nás připravuje na praxi života jako celku. I s jinými lidmi se ne vždy shodneme, máme svoje zkušenosti, které nekorespondují se zkušenostmi jiných atd. Ale my jsme se přesto v rodině naučili brát lidi vážně, vážit si jich, povýšeně je nepřehlížet. A to nám nyní pomáhá.
Jinou záležitostí je to, že přikázání hovoří také o pečování o rodiče, pokud to potřebují. Viz Přísloví 28,24, Matouš 15,5-9. Žijeme v době, kdy domovy pro seniory jsou přeplněné, a to z velké části proto, že není čas zabývat se ještě potřebami rodičů. Návštěva nebo alespoň telefonát? Velmi sporadické. Žel. Ale i péče o rodiče je součástí pátého přikázání. Viz Matouš 15 kapitola. A věta „nemám čas“ se dá také přeložit „upřednostnil jsem něco jiného“.
Když půjdeme ještě dál, potom zjistíme, že Bible toho, koho v přikázání jmenuje, také oslovuje. „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. ‚Cti otce svého i matku svou‘ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ‚aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.‘ Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.“ (Efezským 6,1-4) Tedy přikázání nemá pouze jednosměrnou platnost, ale obousměrnou. Děti vůči rodičů, ale také rodiče vůči dětem. Nakonec jak jinak, když výchova je vlastně nápodoba rodičů. Jak se chovají rodiče, chovají se mnohdy tak i děti.
A ještě jeden důraz. Boží přikázání je orientováno na zaslíbení. „…abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“. Jde o rozhojnění života. Jde o kvalitu života, a jak jsme se již zmínili, při tom vztahy hrají v životě prioritní roli.
Páté přikázání je jednoduché k pochopení. Již méně jednoduché je v souvislosti s provedením. Ale největší váhu má právě v oblasti výchovy a vyzbrojení dětí do života. Naplňování pátého přikázání může udělat život našich dětí buď šťastný nebo právě naopak.
