Dobrořečme a chvalme. Ale koho a proč?
Dovolím si, se k této myšlence vrátit, ale navíc také postoupit ještě o krůček dál. Vděčnost za něco, to je jedna věc, ale je zde i druhá, a to, vděčnost projevovaná někomu. Jistě máme kolem sebe řadu lidí, kterým jsme vděčni, a za které jsme vděčni. Ale co když přijde do našeho života „zásah“, který nelze spojovat s lidmi, a přesto právě on pomohl naplnit naše potřeby, byl nám k pomoci, dal nám něco, co obohatilo náš život, nebo ho dokonce zachránil. Někdy se tomu říká náhoda, jindy štěstí, ještě jindy „vyšlo to.“
Když nás jen o vlásek mine velké neštěstí, či se nám náhle zadaří, přecházíme to slovy o náhodě, štěstí, našem umění, nebo v té chvíli pociťujeme přece jenom vděčnost? Ale vděčnost vůči komu?
Opravdu to lze komentovat pouze takovými slovy? Když můžeme sklízet dobrou a bohatou úrodu ze zahrady, z pole, to je náhoda? Když nás auto na přechodu pro chodce mine pouze o „vlásek“, to je štěstí? Když lékaři hovoří v souvislostí s naší nemocí o bezvýchodné situaci, a nakonec přijde uzdravení, to pouze tak nějak vyšlo? Uvědomujeme si, že mnohdy lékaři v takovém případě řeknou, že to byl zázrak? Uvědomujeme si, že když prožíváme napětí z něčeho, a to „něco“ nakonec dobře dopadne, že mnohdy, třeba i bezděčně, řekneme „díky Bohu?“ A to je to, co mám na mysli. Jsou situace v životě, které nejsme schopni ovlivnit, kdy nám nejsou schopni pomoci ani nejlepší přátelé, ani nejerudovanější odborníci. A přece „to“ (úroda, uzdravení, nalezení ztraceného dítěte, vyhnutí se nehodě na poslední chvíli, kdy jsme ani nevěděli, že by k ní mohlo dojít…) vyjde. Přecházíme to slovy o náhodě, štěstí, našem umění, nebo v té chvíli pociťujeme přece jenom vděčnost? Ale vděčnost vůči komu? Pisatel Žalmu 103, verš druhý, říká: „Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.“
Nebyl by ještě plnější, kdybychom dokázali projevit vděčnost i vůči Bohu? A přitom určitě máme za co onu vděčnost Bohu projevovat.
Jsem si vědom toho, že slovo dobrořečit je již zastaralé. Původně to znamenalo spíše žehnat. Lidé si přáli dobrořečení Boží, to znamenalo, že si přáli Boží požehnání. Dnes bychom řekli, že si přáli projev zvláštní Boží přízně. Později se však význam tohoto slova posunul do polohy, kdy znamená spíše „chválit, velebit“. Pokud slova vzpomínaného Žalmu vnímáme takto, potom to tedy znamená: chválit, velebit Boha, za všechna jeho dobrodiní. Podobně nás vybízí pisatel Žalmu 107,1: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné.“
A to je nasměrování, které při projevech naší vděčnosti spíše zapomínáme. Člověku projevit vděčnost, ano. Ale Bohu projevovat vděčnost…? A přesto jsme jistě prožili situace, kdy vnitřně pociťujeme vděčnost, ale nemáme ji komu nasměrovat. To jsou ta slova „díky Bohu“, ve chvíli, kdy jsme vyvázli z neřešitelné situace, kdy přišlo neočekávané uzdravení, kdy jsme si uvědomili, jak by to dopadlo, pokud by „někdo“ nezasáhl například v případě možné dopravní kolize. Na přání jednoho člověka, jsem s ním studoval Bibli. Požádal jsem jej, aby sledoval svůj život, a snažil se postřehnout, kdy prožívá situace, které nebyl schopen až tak ovlivnit, a přesto jimi prošel bez nějaké újmy. Zajímavé bylo, že přinesl každý týden řadu postřehů, kdy právě toto si uvědomil. A k tomu obvykle řekl: „díky Bohu“.
Nebylo by dobré si také takové situace uvědomit a „dobrořečit“, poděkovat Bohu? Vzpomínal jsem, že když projevujeme vděčnost vůči lidem, že náš život je kvalitnější, klidnější a radostnější. Nebyl by ještě plnější, kdybychom dokázali projevit vděčnost i vůči Bohu? A přitom určitě máme za co onu vděčnost Bohu projevovat. Jde pouze o to, si to uvědomit, a přiznat, že nejde pouze o náhodu, štěstí, nebo naše umění. Velice bych si přál, abychom ještě více zkvalitnili svůj život právě tímto způsobem. Zkusme to. Nic neztratíme, můžeme pouze získat.
Jan Dymáček
