Jak si odpustit
Karen Swartz, psychiatrička z Lékařské školy Johnse Hopkinse, tvrdí, že odpuštění má přímo vliv na naše celkové zdraví: „Chronický hněv udržuje tělo v režimu boje, což má vliv na změny srdeční frekvence, na krevní tlak a imunitu organismu. Tyto změny zvyšují riziko onemocnění, jako jsou deprese, nemoci srdce a cév včetně cukrovky. Lidé, kteří dokážou odpustit a nenechají se situací dále sžírat, zažívají méně stresu, snižuje se u nich riziko deprese a infarktu, mají nižší hladinu krevního tlaku, lepší spánek i lepší funkci imunitního systému.“ Tedy odpuštění prospívá zdraví. Ne nadarmo Ježíš říká svému učedníkovo Petrovi, který se ho ptá kolikrát by se mělo odpouštět, že je třeba odpouštět stále.
„Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.” (1. Janova 1,7)
Problémem ale je, když máme odpustit sami sobě. Odpustit si něco, co nás trápí, co nám znepříjemňuje život a stále se nám to připomíná. Zřejmě najdeme i v této souvislosti řadu návodů a rad. Žel, mnohé nám pouze říkají, že si odpustit musíme. Ale nám nejde o to jestli ano, nebo ne, ale JAK si odpustit. A tak si dovolím několik myšlenek.
Tím prvním je, že si musím přát si odpustit. Vzpomínám na ženu, která byla sice vážně nemocná, ale ze své nemoci udělala smysl svého života. Neustále o ní mluvila jakoby se jí i chlubila. I když to bylo možné, neměla žádné koníčky, prostě nemoc byla smyslem jejího bytí. Pokud se někdo rád „topí“ ve svých bolestech z neodpuštění sama sobě, je to pro něho centrum veškeré pozornosti, myšlení a vlastně smyslem bytí, potom mu není pomoci. Je třeba chtít si odpustit.
Emoce jsou v životě člověka velice důležitou věcí, ale vedle emocí máme také rozum, přemýšlíme. Odpuštění sama sobě je také záležitost vlastního rozhodnutí a vůle se nevracet k oné „bolavé ráně“. Opět vzpomínka na člověka, který mně téměř každé naše setkání „upozorňoval“, že on je tak hříšný, že jemu nemůže být odpuštěno. I když jsem mu vždy připomínal biblický verš: „Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.” (1. Janova 1,7) Stejně to nevedlo k výsledku. On totiž příliš podléhal svým emocím a nedal na rozumové přijetí tohoto ujištění.
Je jasné, že pokud se někdo trápí svým vlastním pochybením, bojuje s odpuštěním sám sobě, potom jde o člověka citlivého, se zdravím úsudkem a s touhou se s věcí vypořádat. A právě takovému člověku Bůh nabízí pomoc.
Tedy zapojme i rozumové vnímání a nedejme pouze na naše emoce a pocity. A tím také uzavřeme minulost a můžeme se dívat spíše do budoucnosti než do minulosti. Prostě udělejme pomyslnou rozumovou čáru za minulostí.
Abychom ji mohli udělat, je třeba, pokud to je možné, napravit to, co nás přivedlo do onoho obviňování sama sebe. Ježíš říká: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Matouš 5, 23-24) Těžko mohu dojít smíření sama v sobě, stejně jako těžko budu rozumově argumentovat v můj prospěch, když nenapravím to, co způsobilo můj nekomfortní stav. I když je to pro nás těžké, napravme svou případnou nekorektnost, dluh, osočení, urážlivá slova, nečestnost, námi způsobenou škodu… To je určitě krok správným směrem.
Ale to ještě není všechno. Chápu, že člověk, který má odpustit sám sobě potřebuje, aby mu ono odpuštění potvrdil ještě někdo další. Buď je to ten, kterému jsem nějakým způsobem ublížil, a to mě přivedlo do stavu vnitřního neklidu až strádání, nebo to musí být někdo jiný. A tím někým jiným je nejvyšší autorita ve vesmíru. „Pamatuj na to, Jákobe, pamatuj, Izraeli, že jsi můj služebník. Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut. Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“ (Izajáš 44, 21-22) Je jasné, že pokud se někdo trápí svým vlastním pochybením, bojuje s odpuštěním sám sobě, potom jde o člověka citlivého, se zdravím úsudkem a s touhou se s věcí vypořádat. A právě takovému člověku Bůh nabízí pomoc. „Řeknu-li o svévolníkovi: ‚Zemřeš!‘, ale on se od svého hříchu odvrátí a bude jednat podle práva a spravedlnosti, vrátí zástavu, nahradí, oč koho odral, bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví, bude určitě žít a nezemře. Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat, začal jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít.“ (Ezechiel 33, 14-16)
A tak moje otázka je: proč vedle jistě dobře míněných rad odborníků, nevzít radu toho největšího odborníka na lidskou duši, a spolu s ním neudělat duševní hygienu, očistu, a spolu s ním také nevykročit do nové fáze života? Zkusme to!
Jan Dymáček
