Očekávání a neočekávání ve vztahu

Člověk je nějak vnitřně nastaven, naprogramován, vychován. Vyrůstal v nějakém prostředí, působily na něho nějaké vlivy. A tak očekávejme to, že se ani časem zásadně nezmění. Pokud někdo dojde k závěru, že ten druhý se po vstupu do manželství zásadně změnil, potom to může být dáno nemocí dotyčného, kterého hodnotím, nebo jsem já měl při seznamování zavřené oči.
Zamilovanost je „nemoc“, která se musí vyléčit dříve, než vstoupíme do manželství. Zamilovaný mnohdy miluje, protože neví, nechce vidět, ale láska miluje i když ví. Možná by tento bod spíše patřil do odstavce, co očekávat nemáme. Ale mně jde o to, abychom věděli ne co čekat nemáme, ale co čekat máme. Čekejme, že druhý se zásadně nezmění. „Myslela jsem si, že je třeba přetvořit partnera dle svých představ. Pustila jsem se do díla a zažila jsem neúspěch. Nakonec jsem pochopila, že mým údělem není přetvářet partnera, byť se šlechetnými pohnutkami, ale naučit se ho přijímat takového, jaký je.“ (Van Peltová, Zítra znovu a jinak) „V zásadě nelze partnera měnit, lze jen obrousit hrany. (Psycholog Miroslav Pokorný)

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7,12)

Na druhé straně, pokud budu k druhému přistupovat s laskavostí, korektností, pravdivostí, trpělivostí atd., mohu spíše očekávat, že ten druhý bude ke mně přistupovat stejně. I když výjimky mohou být, ale ty by měla odhalit ona prevence, tedy doba známosti. Někdo řekl: „Jestliže dáte muži pocítit, že je muž, bude se k vám vždy chovat jako k ženě.“ Aby ještě další připomenul: „Pokud muž od ženy čeká, že bude andělem v jeho životě, musí pro ni vytvořit nebe na zemi.“ Ono totiž i lidové přísloví podotýká: „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“ Můžeme ovlivňovat druhého svým vlastním přístupem. Ono Ježíšovo: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7,12) stále platí.

Co ještě můžeme čekat? Můžeme očekávat, že s námi ve vztahu chce být i Bůh. A pokud mu to dovolíme, potom může dělat v našem životě zázraky, mnohdy až nečekané. Bůh má moc nás proměnit, pokud my se proměnit necháme. Bůh má moc proměnit náš charakter a tím i způsob našeho jednání.

Připravme se na to, že toho druhého nezměníme. Pokud jej s jeho svolením nezmění Bůh, potom zůstane stále stejný.

Co bychom ale očekávat neměli? Vracím se k počátku, protože právě toto bývá největší problém. Jak často můžeme slyšet „tak takto jsem si ji/ho nepředstavovala/nepředstavoval. Tedy nepředstavujme si, že jsme schopni druhého předělat k obrazu svému. Ano, můžeme opilovat hrany, ale v principu se onen člověk nezmění. Tedy připravme se na to, že toho druhého nezměníme. Pokud jej s jeho svolením nezmění Bůh, potom zůstane stále stejný. I když se to zdá neuvěřitelné, nic na tom nezmění láska, ani čas. To ukazuje dějinná zkušenost. Ale změnit mohu sebe a některé moje návyky, které partnerovi vadí.

Ale pojďme dále. Neočekávejme, že všechno, co vidíme u druhých musí být vhodné i pro nás, a že toho můžeme dosáhnout. „Když to je možné u nich, proč ne u nás?“ Takto vztahy ale nefungují. Každý jsme originál a tvoříme originální dvojici. Může být něco pro nás motivací, ale kopií nikdy nebudeme.

Neočekávejme, že nikdy nedojde k žádným třecím plochám. „My se nikdy nebudeme hádat.“ Ona „ozubená kolečka vztahu“ musí do sebe zapadnout, a to dá nějaký čas. A i později přijde něco, co se postaví mezi nás. Je to dáno subjektivním pohledem každého člověka. Ne každý vidí věci stejně a rozumí jim stejně. A může to být dáno také stavem, ve kterém se nacházíme. Nemoc, emoce, únava atd. Na druhé straně není ke škodě mít jiný názor, vysvětlit si důvody jiného postoje a dojít k objektivnějšímu pohledu na věc.Neočekávejme, že ten druhý bude stále stejně krásný, vtipný, silný atd. Přicházejí nemoci, léta, zkušenosti atd. Stejně tak neočekávejme, že bude žena myslet, vnímat, mluvit a reagovat jako muž a obráceně.

A to všechno výše vzpomínané nás má vést k tomu, abychom si uvědomili, že nevstupuji do manželství s tím, koho jsem si před tím vysnil. Proto raději prevence, neuspěchanost a oči otevřené.

Jan Dymáček