O svědomí
Opravdu jsou věřící lidé zbavení svobody? Opravdu jsou uzurpování Bohem? Ano, „Bůh vyhlásil všechna přikázání.“ (2. Mojžíšova 20,1) Ano, Bůh řekl: „Ty budeš opět poslouchat Hospodina a dodržovat všechny jeho příkazy, které ti dnes udílím.“ (5. Mojžíšova 30,8) Ale pouze velmi povrchní čtenář Bible může hovořit o nesvobodě věřícího člověka. Protože:
Bůh nám nabízí svůj návod pro život, nikoli přikazuje. „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit…“ (Jozue 24,15) Tedy jednoznačně jde o svobodné rozhodnutí. A když se svobodně rozhodnu, potom nemůže jít o projev nesvobody.
Aby ona svoboda byla úplná, potom nám Bůh také říká, jaké důsledky má respektování nebo nerespektování jeho slov.
Aby ona svoboda byla úplná, potom nám Bůh také říká, jaké důsledky má respektování nebo nerespektování jeho slov. „A spočinou na tobě všechna tato požehnání, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha.“ (5. Mojžíšova 28,2) Tedy jde o svobodný výběr životní cesty, kdy znám její průběh i její zakončení.
Mimochodem ono je to stejné jako v životě kohokoli z lidí. Mohu žít zdravě s vědomím, že to vylepší kvalitu života a život prodlouží, nebo mohu žít nezdravě (alkohol, tabák, přepracovanost, nezdravá jídla, málo pohybu atd.) s tím, že to přinese důsledky. Stejně tak mohu přispět k vytváření dobrých vztahů ve společenství či v rodině, a nebo budu prosazovat svoje ego. To vše ale s vědomím důsledků, které to přinese.
Je ale možný ještě jiný pohled na tuto záležitost. V dějinách zde byli lidé, kteří nechtěli (ne že nemohli) zapřít svoje svědomí. Mistr Jan Hus, který pro svoje svědomí, pro svoje přesvědčení položil život, a to nebyl jediný. Jan Amos Komenský, který pro svědomí, pro svoje přesvědčení opustil svoji vlast. Lidé, kterým se říkalo Habáni (Habánskou keramiku známe i dnes), a kteří byli hnáni z místa na místo také „pouze“ pro svoje svědomí, týkající se jejich přesvědčení. Ale abychom nezůstali pouze u věřících lidí. Co političtí vězni v padesátých letech minulého století a s nimi spojené pracovní (ve skutečnosti vlastně koncentrační) tábory? To nebyli kriminálnici, kteří by pykali za svoje přečiny. To byli lidé, kteří se rozhodli nezapřít svoje svědomí, svoje přesvědčení. A na to tvrdě dopláceli. Co sportovci, kteří se rozhodnou něco ve své sportovní disciplíně dosáhnout? Jejich svobodné rozhodnutí je vede k ne až tak pohodlnému životu. Musí to dělat? Nemusí, ale oni chtějí. Kdo nutil ty, kteří se později staly politickými vězni, si počínat tak, že je to přivedlo do vězení? Kdo nutí sportovce dřít mnohdy až do úmoru? Kdo nutí vysokoškoláky studovat, když si tím pouze „komplikují“ svoje mládí a připravují se o čas, který by mohli strávit jinak a „lépe“? A tak proč bychom měli říkat, že věřící lidi omezuje Bůh v jejich svobodě? Vždyť u všech těchto skupin lidí šlo o svobodné rozhodnutí.
„Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte?“ -Apoštol Pavel
Mám ten pocit, že dnes se už na svědomí nějak nehraje. Je to asi to poslední, co by nás mělo ovlivňovat. Ekonomická prosperita, to je to, co se počítá. Významná pozice v jakémkoli odvětví, známosti a výhody z toho plynoucí… To jsou dnes hybné síly, provázející náš život. Svědomí a přesvědčení, to je poněkud úsměvné. Bylo to někdy kolem roku 2000, kdy se skupina mladých lidí hlásila na pedagogickou fakultu v jednom moravském městě. Přijímací zkouška byly pouze v sobotu, a právě tato skupina mladých lidí považovala sobotu za den, který se má, podle Bible, světit. Když požádali, s patřičným zdůvodněním, o možnost udělat zkoušky v náhradním termínu, byli odmítnuti. Dokonce dostali dopis od představitele školy s otázkami typu: proč si chtějí kazit život. Co je prý přednější? Nějaké náboženství nebo vyzbrojení se studiem do života? Ať si svoje náboženství nechají „na potom“. A teprve po vysvětlování ze strany církve a na naléhání ombudsmana jim bylo umožněno udělat zkoušky v náhradním termínu. Žel, i to je příklad jaká váha se dává svědomí a přesvědčení.
A tak se vrátím k věřícím lidem. Apoštol Pavel v dopisu do Říma v šesté kapitole, ve verších 16,20-22 říká: „Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.“ Tuto myšlenku vzali věřící lidé za svou. Svobodně se rozhodli podle toho, jak jim napovídalo jejich přesvědčení a svědomí. A nyní se toho drží. Dobrovolně, svobodně a rádi. Co je na tom divného?
Jan Dymáček
