Tvorba opálů: Opály během několika měsíců — a nikoliv miliónů let!
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.
Link na článek v angličtině: Creating opals
Autor: Andrew A. Snelling
V originále vydáno: Creating opals, prosinec 1994
Obr.1 V nádherném sametově hebkém opálu se objeví ohnivý vzor.
Obr.2 Barvy opálu se v jednotlivých kamenech pozoruhodně liší.
„V nich uvidíš živý oheň rubínu, nádherný purpur ametystu, mořskou zeleň smaragdu, které se společně třpytí v neuvěřitelné směsici světla.“
Markus Antonius je miloval a předpokládá se, že napadl jednoho senátora, aby získal obzvláště pěkný opál. Napoleon daroval Josefíně „Hořící Tróju“, nádherný červený exemplář. Shakespeare je nazval „tím zázrakem a královnou drahokamů“ a britská královna Viktorie učinila z nových objevů z daleké Austrálie módní nezbytnost.
Proslulé australské drahé opály, ceněné pro své zářivé odstíny, mají maloobchodní ceny od 5 do 3 000 USD za karát, v závislosti na kvalitě. Nejkvalitnější opály jsou dražší než mnohé jiné drahokamy a Austrálie je zodpovědná za prakticky veškerou světovou nabídku. (Jediným dalším významným producentem je Mexiko.) Coober Pedy spolu s Andamookou a Mintabie, které se nacházejí v jižní Austrálii, tvoří přibližně 70 % celkové světové produkce. Od roku 1988 však hodnota produkce z Lightning Ridge v Novém Jižním Walesu, kde se nachází proslulý vysoce kvalitní černý opál, předstihla jihoaustralská naleziště.
Uvádí se, že opály vznikly před miliony let (v Coober Pedy před 30 miliony let), i když se tvrdí, že všechny hostitelské horniny jsou starší než 65-70 milionů let. A ač se to může zdát překvapivé, složky opálu jsou běžné. Voda v zemi, která nese rozpuštěný oxid křemičitý (podobně jako sklo v oknech), údajně prosakovala vrstvami písku a štěrku, kde se částečky oxidu křemičitého usazovaly v puklinách. Když se voda následně odpařila, částečky oxidu křemičitého se „stmelily“ a vytvořily opál. Světlo ohýbající se kolem oxidu křemičitého vytváří různé zářící barvy.
Zkameněliny z opálu
Ani zkameněliny nalezené v hostitelských horninách neunikly prosakujícím podzemním vodám bohatým na oxid křemičitý. Občas se najdou zkamenělé kosti, mušle a semenné lusky, které se „proměnily“ v opál. Snad nejznámějším příkladem z posledních let je pliosaurus „Eric“ (mořský plaz), na jehož opalizované kosti vypsalo Australské muzeum v Sydney v roce 1987 veřejnou sbírku, aby je mohlo zakoupit od horníka z Coober Pedy, který je našel. Stáří „Erika“ se odhaduje na 100 milionů let. Není tedy divu, že v myslích většiny lidí kvůli těmto deklarovaným časovým měřítkům a kvůli téměř všeobecnému vnímání/indoktrinaci, že geologické procesy jsou téměř vždy pomalé a postupné, opály „musely“ v zemi vznikat dlouho.
„Není tomu tak“, říká Len Cram, vědec z Lightning Ridge, který za svůj výzkum opálů získal doktorát.
Obr.3 Těžař opálu hledá tento nepolapitelný drahokam hluboko v podzemí v Lightning Ridge v Austrálii.
Tajemství „pěstování“ opálů
Len, oddaný křesťan, objevil tajemství, které mu umožnilo skutečně „pěstovat“ opály ve skleněných nádobách uložených v jeho dřevěné laboratoři, a tento proces trvá jen několik týdnů! (Viz: Snelling, A., Pěstování opálů po australsku! Creation 12(1):10-15, 1989.) Lenovy uměle vyrobené opály jsou tak dobré, že ani zkušení horníci z Lightning Ridge nedokážou rozeznat rozdíl mezi nimi a opály nalezenými v zemi. Navíc vědci z australské CSIRO (Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation) nedokážou Lenův opál odlišit od přírodního opálu ani pod elektronovým mikroskopem – vypadají stejně!
Ne, Len se nechystá zveřejnit vzorec a „zaplavit“ svět uměle vyrobenými opály. Jeho snahou vždy bylo zjistit, jak opál vzniká, aby zdiskreditoval uniformistické (pomalé a postupné) geologické teorie. Je přesvědčen, že opálům stačilo několik měsíců, aby se vytvořily ve vhodných částech silných vrstev sedimentů, které se katastrofálně uložily během Noemovy potopy, a jeho pokusy nesporně dokazují, že to bylo možné.
Stačí k tomu elektrolyt (chemický roztok, který vede elektřinu), zdroj oxidu křemičitého a vody a trochu oxidu hlinitého a živce. Základní složkou Lenova „receptu“ je chemická látka zvaná tetraethylosilikát (zkráceně TEOS), což je organická molekula obsahující oxid křemičitý. Množství oxidu hlinitého, který se změní na oxid hlinitý, určuje tvrdost opálu.
Proces tvorby opálu je procesem iontové výměny, což je chemický proces, při kterém se struktura opálu vytváří iont po iontu (iont je elektricky nabitý atom nebo skupina atomů [molekula]). Proces začíná v určitém bodě a šíří se, dokud se nevyčerpají všechny kritické složky, v tomto případě elektrolyt.
Len nyní může „pěstovat“ opál v přírodní opálové hlíně Lightning Ridge, písečném štěrku, ve kterém se přírodní opály nacházejí.
Během několika týdnů od této počáteční tvorby má nově vznikající opál krásné barevné vzory, ale stále je v něm hodně vody. V průběhu měsíců pomalu dochází k dalším chemickým změnám, křemičitý gel se zpevňuje, jak se z něj „vytlačuje“ voda.
Len nyní může „pěstovat“ opál v přírodní opálové hlíně Lightning Ridge, písečném štěrku, ve kterém se přírodní opály nacházejí. Jakmile se elektrolyt vmísí do opálové hlíny, začne se během čtyř až šesti dnů tvořit barva. Poté skutečně vyrostou švy opálu, které mají stejný tvar a formu jako ty, které se nacházejí v zemi, některé s barvou a některé bez ní, přičemž tento proces trvá přibližně tři měsíce.
Ševový opál tedy nemusí být nutně sedimentární usazeninou v již dříve existujících puklinách v opálové hlíně. Chemická reakce, která „vytváří“ opál, vytváří spíše šev z opálové hlíny samotné, kde předtím žádná trhlina ani šev neexistovaly. Len říká, že tento úspěch je „první na světě“ a že viskozita zřejmě hraje v tomto klíčovém procesu výměny iontů významnou roli.
Rychlé opály odpovídají biblickému časovému měřítku
Lenovy experimenty nejenže poskytují vysvětlení, jak opály vznikají, ale krátký časový rámec pouhých několika let je v souladu s biblickým rámcem a může snadno vysvětlit terénní pozorování přírodních opálů v jejich hostitelských horninách. Navíc to znamená, že jeho krátký časový rámec platí i pro proces fosilizace. Zkamenění kostí pliosaura „Erika“ (například) nemuselo trvat tisíce nebo miliony let. Nejpravděpodobnějším vysvětlením jejich uchování prostřednictvím opalizace je proto nyní stejný proces výměny (iontové výměny), který Len tak názorně předvedl na svých skleněných nádobách a který trvá pouze měsíce až roky.
Evoluční „příběhy“ o pomalém vzniku a fosilizaci opálů v průběhu tisíců a milionů let je tedy třeba přepsat. Vzhledem k tomu, že pliosauři a další tvorové musí být pohřbeni katastrofickým způsobem, aby byla zajištěna jejich následná fosilizace, jsou horninové vrstvy, v nichž se nacházejí opály a opalizované kosti, nejlépe vysvětlitelné katastrofickým ukládáním během globální potopy. Chemické procesy pak ve vrstvách hornin vytvořily opály a v následujících měsících a letech opalizovaly kosti.
Dnes můžeme obdivovat a těšit se z krásy a ohně těchto oslnivých vzácných opálů a opalizovaných kostí. Když si však uvědomíme, objasněno výzkumem založeným na kreacionistických předpokladech, že jejich vznik byl důsledkem katastrofického soudu přinášejícího smrt, připomene se nám náš Stvořitel, který byl souzen a zemřel za nás, aby opět proměnil špínu v krásu.
