Příběh o Tóbijášovi (1/3): Život zbožného otce
Co jsou to deuterokanonické knihy?
Předtím, než se pustíme k samotnému příběhu, pozastavíme se krátce nad tím, odkud příběh pochází. Kniha Tóbijáš je jednou z takzvaných deuterokanonických biblických knih Starého Zákona. Co to znamená? V případě Starého zákona se jedná o knihy, které nejsou považovány za součást původní palestinsko-izraelské tradice. Avšak v rámci katolické a pravoslavné tradice jsou běžně považovány za součást kánonu, do kterého byly katolíky definitivně přijaty na Římském koncilu v roce 382. Deuterokanonické knihy byly často využívány řadou církevních otců.
Ačkoliv pro nás jako protestanty nemusí být tyto knihy závazná a nemusíme je brát s takovou vážností jako ostatní knihy Starého Zákona, myslím že stále stojí za naši pozornost, i kdybychom je brali „pouze“ jako příklad dobového výrazu oddané zbožnosti.
O jejich popularitu a všeobecné povědomý se zasloužil historicky první a velmi významný překlad Starého Zákona z hebrejštiny do řečtiny, zvaný Septuaginta, který do původního kánonu deuterokanonické knihy zahrnul. Septuaginta znamená v překladu „Sedmdesát.“ Tento název se odvozuje od legendy, podle které král horního Egypta Ptolemaios II. žijící ve 3. století před Kristem přikázal sedmdesáti mudrcům vyhotovení řeckého překladu starého zákona pro Alexandrijskou knihovnu. Podle dnešních odborníků vznikal překlad patrně mezi 3.-1. století před Kristem.
Knihy deuterokanonické nejsou uznávány protestanty, kterými často bývají označovány jako apokryfy, tedy jako texty, které do kánonu nepatří a pouze se snaží napodobovat styl náboženských textů. Starozákonní deuterokanonické knihy však není na škodu odlišovat od jiných takzvaně apokryfních knih, například od apokryfních evangelií. Ty totiž v některých případech velmi závažně převracejí základní křesťanské myšlenky a hodnoty. Jedním takovým příkladem je gnostické evangelium podle Jidáše, které popírá, že hlavním nedostatkem lidí je nevíra a hřích a na jejich místo klade neznalost. Ježíš podle něj nebyl Božím synem ani vykupitelem lidských hříchů, kdežto pouhým mudrcem předávajícím tajné vědění.
Starozákonní deuterokanonické knihy takto problematický charakter nemají, a často se těšily mezi lidmi oblibě již v dobách starého Izraele. Ačkoliv pro nás jako protestanty nemusí být tyto knihy závazná a nemusíme je brát s takovou vážností jako ostatní knihy Starého Zákona, myslím že stále stojí za naši pozornost, i kdybychom je brali „pouze“ jako příklad dobového výrazu oddané zbožnosti.
Život zbožného otce Tóbita
Nyní se však obraťme k samotnému příběhu knihy. Ta začíná vyprávěním o Tóbijášově otci Tóbitovi, který byl po pádu Izraelské říše v roce 721 před Kristem přesídlen se svou rodinou do zajetí v Ninive. Tóbit byl velmi zbožný člověk, ještě před odvedením do zajetí jako jediný ze svého kmene každý rok putoval do Jeruzalémského chrámu, aby zde učinil oběť Bohu a obdaroval místní kněží, kteří Bohu sloužili. Na své milosrdenství nezapomínal ani po cestě, kdy obdarovával sirotky, vdovy a chudé.
Avšak přízeň osudu, které se Tóbitovi dostalo, netrvala věčně. Po smrti krále Šalmanesera nastoupil na trůn jeho syn Sancheríb, který židy ze srdce nenáviděl.
Na svého Boha stále myslel i v Ninivském zajetí, kde zachovával židovské zvyky a vyhýbal se pohanskému způsobu života. Patrně díky jeho obchodním dovednostem si jej brzy oblíbil Asyrský král Šalmaneser, který začal Tóbita posílat na obchodní cesty do Médie. Během těchto cest Tóbit díky králi přišel ke značnému bohatství, a část, kterou tvořilo deset talentů stříbra (to je zhruba 300 kg) uschoval v zemi Médijské u jednoho ze svých bratří, Gebaela.
Avšak přízeň osudu, které se Tóbitovi dostalo, netrvala věčně. Po smrti krále Šalmanesera nastoupil na trůn jeho syn Sancheríb. Ten vedl dlouhé války o Babylonské území, které nakonec pod svou kontrolou udržel. Války vedl i proti království Izraelskému a Judskému, v jejichž čele stál král Chizkijáš, který se proti Asýrii vzbouřil. Sancheríb nechal část svého vojska blokovat Jerusalém, zatímco druhá část vyrazila proti Judskému království. Ačkoliv Sancheríb nakonec válku vyhrál, Bible hovoří o události, během které Bůh rozprášil vojska obléhající Jeruzalém. (2. Královská, 19,34-36) (Tóbijáš 1,17-19). O této události hovoří i antický historik Herodotos. A byla to zřejmě právě tato událost, kvůli které choval král Sancheríb hlubokou nenávist proti židům. Často nechával z rozmaru popravovat židovské zajatce a pohazoval jejich těla za hradby Ninivského města. Tóbit s těžkým srdcem pozoroval osudy svých krajanů a pod rouškou noci se vydával sbírat jejich pohozená těla a pohřbívat je. Sancheríb nechal po tělech pátrat, ale nikdy je nenalezl. Brzy však jeden z občanů Ninive, který věděl o Tóbitovu počínání, vše královi prozradil, a ten pak rozzuřen přikázal Tóbita dopadnout a popravit. Aby unikl nespravedlivému rozsudku, rozhodl se Tobit uprchnout, avšak musel se vzdát všeho svého majetku. Zpátky do svého domu za svou ženou a synem, se mohl vrátit až v momentě, kdy na trůn usedl králův syn Esarchádon, u kterého mu jeho přátelé vyprosili milost.
„Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.“ (Jób 2,7-10)
Tóbitovi strasti však ještě neměli ani zdaleka dobrat svého konce. Když se navrátil ze svého vyhnanství, rodina se ho rozhodla přivítat bohatou hostinou. Tóbit usedl ke stolu, ale ještě předtím, než se pustil do jídla, přivolal svého syna Tóbijáše a řekl mu: „Synu, vyjdi ven, a kohokoli najdeš chudého z našich bratří z ninivských zajatců, který celým srdcem pamatuje na Hospodina, přiveď jej a bude jíst společně se mnou. Hle, počkám na tebe, synu, dokud nepřijdeš.“ (Tóbijáš 2,2) Tóbijáš uposlechl svého otce a vydal se do ulic. Když se však vrátil, byl zděšen a až na otcovo naléhání dokázal opět promluvit: „Hle, jeden z našeho národa byl zavražděn a je pohozen na tržišti. Leží tam zardoušený.“ (Tóbijáš 2,3). Tóbit neváhal, zvedl se od stolu a vydal se nebožtíka pochovat. Když se navrátil, omyl se a z únavy a pro velké horko usnul u zídky na nádvoří svého domu. Nevšiml si však, že na zídce hnízdí vrabci, jejich teplý trus mu napadal do očí a způsobil mu šedý zákal, kvůli kterému nakonec zcela oslepl. Zkoušel mnoho různých doktorů a různé léčby, ale žádná nedokázala jeho zákal vyléčit.
Ve své vlastní obživě se tak náhle stal zcela závislý na svých přátelích a na své rodině. Jeho manželka Chana se snažila přivydělávat tkaním. Jeden z jejích zákazníků ji za její dobře odvedenou práci jednou přidal ke mzdě kozlíka k hostině. Avšak když jej přivedla domů, Tóbijáš ji podezříval z toho, že kozlíka někde ukradla, neuvěřil jejím slovům, že jej dostala darem. Velmi se na ni rozzlobil a přikázal ji, ať kůzle vrátí. Avšak Chana, šokována jeho reakcí mu odvětila: „Kam se poděly tvé skutky milosrdenství? Kam se podělo tvé spravedlivé jednání? Teď se ukázalo, co jsi zač!“ (Tóbijáš 2,14) Toto Chany zklamání pramení z přesvědčení, že Tóbit musel provést nějaký velký hřích a že se odvrátil od Boha. Proto jej přeci muselo stihnout tak velké neštěstí, chudoba a slepota. Spravedlivého by přece Bůh nepotrestal nebo ano? Toto Chany obvinění je paralelní s obviněním Jóbovi ženy, která Jóbův strastiplný osud nutně spojovala s hříšností svého manžela, avšak jeho svědomí i duše byla čista a vůči Bohu se kvůli svým strastem ve svém srdci neobrátil:
Myslím, že tato paralela je podstatná pro příběh knihy Tóbijáš, zkusme jí mít proto na paměti. Nyní však zpět k našemu příběhu. Tóbit se velmi zarmoutil nad slovami své ženy a nad osudem, který jej stihl, nad svou nemocí i pomluvami svého okolí, které k němu dennodenně doléhaly. S pláčem padl na kolena a začal se modlit k Hospodinu:
Tato modlitba je významnou částí celého příběhu. Můžeme z ní cítit hlubokou tíseň, úzkost a trápení, které Tóbit prožívá. Klečí na kolenou a zdá se, že jeho život se již nikdy neobrátí k lepšímu. Kaje se za své hříchy, přestože jsme viděli že byl člověkem spravedlivým, nehovoří před Bohem s pýchou a namyšleností. Ví, že neexistuje na Zemi člověk, který by nebyl poskvrněn hříchem. Svůj život odevzdává důvěřivě do Božích rukou a prosí za ukončení utrpení, které v Jeho očích nemůže již ustat jinak než smrtí. Přes všechnu beznadějnost své situace se zdá, že Tóbit stále v srdci chová střípek naděje. Možná malý, zato však pevný a svou váhou nevyčíslitelný; střípek naděje, kterým je setkání s Hospodinem ve věčnosti.
