Příběh o Tóbijášovi (2/3): Cesta života

Utrpení Sáry dcery Reúelovy

Byla již noc a otec Tóbit se s tichými vzlyky oddával své modlitbě k Hospodinu, jen málo mohl tušit, že není jediný, kdo toho večera zažívá veliké trápení a stejně jako on se modlí k Hospodinu a prosí jej o smrt. Sára, žijící ve městečku Ekbatan v Médksém království, se během svého života provdala již za sedm mužů. Avšak pokaždé, když měla nastat svatební noc, její ženich zemřel. Byla totiž prokletá, a zlý démon Asmodaj pokaždé ženicha usmrtil. Onoho dne se vůči ní obrátila i její vlastní služka a obvinila ji z vraždy: „Ty své muže zabíjíš! Byla jsi provdána už za sedm mužů a po žádném z nich nemáš jméno. Proč si na nás vyléváš zlost za to, že tví muži zemřeli? Táhni za nimi, ať nevidíme navěky od tebe ani syna, ani dceru!“ (Tóbijáš 3,8-9). Sáru ona slova velmi ranila, rozplakala se a vystoupila na střechu pokoje, kde se chtěla oběsit. Nakonec si to však rozmyslela, protože nechtěla svému otci a své rodině přidělávat ještě větší trápení, než jaké již zažívali a raději obrátila své srdce k Hospodinu v modlitbě a stejně jako Tóbit prosila, aby ji vzal život.

Ani jeden z nich tehdy, když se odebrali po modlení zpět do svých domovů, neměl nejmenší tušení, že jejich modlitba byla vyslyšena. A že jejich utrpení je součástí Božího plánu, který měl brzy nabrat daleko velkolepějších rozměrů, než si kdy dokázali představit.

Tóbijášova cesta

Dalšího dne si Tóbit vzpomněl na stříbro, které před lety uschoval u Gebaela, aby kdyby přeci jen přišla smrt, po které tak toužil, mohl alespoň věnovat uschované stříbro svému synovi. Přivolal si svého syna k sobě a pravil mu:

Můžeme na výňatku vidět, že ačkoliv Tóbitova situace byla velmi nešťastná, jeho rada je stále plná víry a naděje. Nepřenáší beznaděj na svého syna, nesnaží se lamentovat o tom, jak dokáže být život trpký a zlý. Naopak podává synovi radostnou zvěst a zároveň i rady, které navzdory všemu utrpení sám dodržuje a pevně chová ve svém srdci: Dodržuj pravidla Hospodinova, jednej spravedlivě a prokazuj lidem milosrdenství! Budeš-li tak činit, tvůj život povede po dobrých cestách. To vše s vírou praví Tóbit, který by snadno mohl zlořečit Bohu za to, že jej za spravedlivý život neodměnil! To však Tóbit nečiní.

Je třeba si v rámci příběhu uvědomit, že cestování bylo ve starých dobách velmi nebezpečným podnikem, u kterého vždy hrozilo, že se člověk možná již domů nikdy nevrátí. Přesto všechno mládenci přijali svůj úkol a vydali se na cestu.

Tóbijáš se tedy na otcovo přání pomalu připravuje na cestu. Předtím však než vyrazí, musí si podle otce nalézt na cestu společníka, který zná cestu. Cestovat ve dvou je navíc vždy o něco méně nebezpečné než cestovat zhola sám. Jaktak po ulicích hledal společníka, narazil jednoho mladíka a zeptal se ho: „Odkud jsi, mladíku?“ Ten mu odvětil: „Ze synů izraelských, tvých bratří, a přišel jsem sem hledat práci.“ Tóbijáš se ho otázal: „Znáš cestu, kudy se chodí do Médie? “ Řekl mu: „Ano, často jsem tam byl a dobře znám všechny cesty. Častokrát jsem šel do Médie a našel jsem přístřeší u Gebaela, našeho bratra, který bydlí v médských Ragách. Z Ekbatan do Rag je to celkem dva dny cesty, leží totiž v horách.“ (Tóbijáš 5,5-6) Nevěděl však, že mladík je ve skutečnosti anděl Rafael, služebník Boží, kterého Hospodin seslal, aby učinil svůj plán. Tóbijáš tedy představil mladíka otci, aby si mohl prověřit, je-li spolehlivý. Když Rafael Tóbita spatřil pozdravil jej slovy: „Přeji ti mnoho dobrého.“ Tóbit však odvětil: „Co dobrého mě ještě může potkat? Jsem člověk, jemuž neslouží oči, a nevidím nebeské světlo, ale ležím ve tmách jako mrtví, kteří nikdy světlo nespatří. Jsem zaživa mezi mrtvými, hlas lidí slyším, ale nevidím je.“ Rafael mu řekl: „Buď dobré mysli. Tvé vyléčení je už u Boha blízko. Buď dobré mysli.“ Poté co jej Rafael převědčil, že pochází z Izraelského rodu, slíbil mu za doprovod na cestě Tóbit slušnou mzdu. Jméno, pod kterým se Rafael Tóbitovi představil, představuje krásnou slovní hříčku: „Azarjáš syn Chananjáše“ totiž v překladu znamená: „Pomocník syn velkého a milostivého Hospodina.“

Tóbijáš se se svým společníkem již mohl na cestu vydat. Jeho matka však propadla starostem a začala se o svého syna velmi bát a pravila Tóbitovi: „Proč jsi poslal pryč mé dítě? Což není oporou našich rukou, což nevchází a nevychází před námi? Kéž by ti nešlo o stříbro; ať se stane smetím, když jde o naše dítě. Jak je nám od Hospodina dáno žít, to nám stačí.“ (Tóbijáš 5,19-20). Avšak Tóbit ji utěšil: „Dítě se nám vrátí neboj! Hospodin nad ním bude držet ochranou ruku!“ A přestala tedy plakat. Je třeba si v rámci příběhu uvědomit, že cestování bylo ve starých dobách velmi nebezpečným podnikem, u kterého vždy hrozilo, že se člověk možná již domů nikdy nevrátí.

Přesto všechno mládenci přijali svůj úkol a vydali se na cestu. Po cestě se zastavili u řeky Tigrid, aby si Tóbijáš mohl umýt nohy. Náhle vyskočila z řeky veliká ryba a chtěla mládenci ukousnout nohu. Zděšen začal křičet, ale anděl na něj zvolal: „Chyť tu rybu! Pevně ji drž a přines ji na břeh!“ A když rybu vytáhl na souš pravil: „Rozřízni ji, a vyjmi z ní žluč, srdce a játra a uschovej je u sebe… lze je užít jako léku.“ (Tóbijáš 6,4-5). Tóbijáš se však podivil a ptal, co je to zvláštní lék, který se ve vnitřnostech ryby ukrývá a Rafael mu odpověděl: „Co se týče srdce a jater ryby, proměň je v dým před mužem či ženou, které trápí démon nebo zlý duch, a všechno trápení od nich odejde a navěky ho budou zproštěni. A když se žlučí pomažou oči člověka, jemuž se na nich udělal bílý zákal, a dýchne se na ně, na ten bílý zákal, oči budou uzdraveny.“ (Tóbijáš 6,8-9)

Ruélův dům

Když už se Tóbijáš se svým společníkem pomalu přibližovali do Médských Rag, kde měli vyzvednout otcovo uschované stříbro, tu pravil anděl Rafael Tobijášovi, aby se dnešní noc zastavili v domě Ruélově v Ekbatanech. Ruél byl totiž Tóbijášův příbuzný a podle zvykového práva, měl Tóbijáš nárok na to si Sáru vzít za svou ženu. Ráfael řekl: „Nuže, slyš mě, bratře, promluvíme o tom děvčeti této noci a zasnoubíme ti ji.“ (Tóbijáš 6,13). Když to však Tóbijáš slyšel, zděsil se. Nebylo to poprvé kdy o Sáře slyšel, jelikož znal zvěsti nesoucí se krajem o jejích sedmi manželích, kteří všichni po svatbě zemřeli. Říkalo se, že ji stráží zlý démon, který sice Sáru nechává na pokoji, avšak každého manžela usmrtí. Jít žádat Sáru o ruku, se tak zdálo jako jít si pro jistou smrt. Rafael však na něj naléhal; „Bratře, je ti souzena, budete mít spolu řadu dětí a budete šťastní.“ A aby si Tóbijáš uchoval svůj život, dal mu cennou radu:

V tu chvíli Tóbijáš ztratil strach. A protože jej otec vždy nabádal, aby si našel ženu z jeho příbuzenského rodu, rozhodl se, že si ji vezme, a ještě předtím, než ji spatřil, přilnul k ní svým srdcem. Vydali se tedy spolu do domu Ruélova. Když se Rúelovi představili, s otevřenou náručí je přivítal ve svém domě a ptal se Tóbijáše na to, jak se žije jeho rodině. Když uslyšel, jaké neštěstí stihlo otce Tóbita, dal se do pláče a stejně tak i jeho manželka a dcera Sára. Rozhodl se, že chlapce bohatě pohostí a nechal porazit jednoho berana ze svého stáda.

Když usedli k hostině, pošeptal Tóbijáš Rafaelovi, aby za něj vyřídil Rúelovi, ať mu dá svou dceru Sáru za ženu. Azarjáš však uslyšel jejich slova a řekl jim: „Jez a pij a spi sladce této noci. Není člověka, který by měl právo vzít si mou dceru Sáru, kromě tebe, bratře.“ (Tóbijáš 7,10) Kromě toho však Rúel chlapcům řekl i celou pravdu o Sářině předchozích sedmi manželích a poradil Tóbijášovi, aby se dnes dobře najedl, a nechal rozhodnutí na další den. Tóbijáš však trval na tom, ať je mu Sára dána hned toho dne. Rúel mu tedy vyhověl, zavolal svou dceru, vzal ji za ruku a vložil ji do dlaně Tóbijášovi, a poté jim požehnal: „Přijmi ji. Podle Zákona a podle ustanovení zapsaného v Mojžíšově knize ti ji dáváme za manželku. Měj ji za ženu a odveď ji k svému otci ve zdraví. A nebeský Bůh ať vás provází svým pokojem.“ (Tóbijáš 7,13)