Pravý smysl Velikonoc

Historické kořeny svátků a tradic

Při pohledu na historii lidstva můžeme vystopovat kromě mnoha důležitých skutečností jeden zajímavý fakt, a sice že vše, co se dnes v lidské společnosti děje, včetně slavení všech svátků, dokonce i všech tradic a zvyků, má svoji příčinu v minulosti, někdy nedávné, jindy velmi vzdálené. A je to pochopitelné, nejsme totiž první generací lidí žijící na této planetě a většinu věcí, které dnes považujeme za samozřejmost, jsme nějakým způsobem přejali od svých předků, byť často s různými obměnami. Vše má tedy svou historickou kontinuitu a důvody a nic se neděje jen tak, bez příčiny. Stejné je to i s velikonočními svátky, jejichž původní význam je velmi odlišný od toho, který mu nakonec přisoudili lidé v novodobých dějinách.

Původní význam Velikonoc

Původní význam velikonočních svátků vychází z ortodoxního judaismu (židovského náboženství), které učí, podle 1. knihy Mojžíšovy (Genesis), že člověk po pádu do hříchu mohl dál žít jen a jen díky zástupné oběti, kterou Bůh určil za jeho život. Toto Bohem zabité zvíře (tuto oběť bylo nutné opakovat každoročně) bylo předobrazem zaslíbeného obětního Beránka, který měl před Bohem jednou provždy zastupovat celé lidstvo jako jeho Prostředník a Zachránce. Skutečnost, že mezi nestvořitelným a bezhříšným Stvořitelem světa a hříšným lidstvem stojí jakýsi zástupce – Vykupitel, který je svou povahou Beránek i Lev zároveň, se pak potvrzuje napříč celými dějinami lidstva v mnoha klíčových událostech.

Dokonce i dějiny izraelského národa, který si Bůh několik set let po Potopě světa vyvolil, aby skrze něj přinesl celému světu nejprve morální a společenské zákony a nakonec i samotného Spasitele, jsou plné mnoha zlomových událostí, které vždy poukazovaly na příchod, zradu, umučení a vzkříšení zaslíbeného Mesiáše – jmenujme např. zavedení tzv. obřadního zákona za Mojžíše, vyjití Izraelitů z egyptského otroctví v tzv. Exodu, nebo i příběh Josefa v Egyptě (předposledního syna izraelského patriarchy Jákoba). Všechny tyto páteřní události lidských dějin připomínají klíčové události ze života Krista Spasitele, ke kterým došlo o několik století později. Podobné obrazy vidíme také v příběhu Jóbově, Abrahamově či Izákově, ale i na životě krále Davida, jeho syna Šalomouna nebo v Nové smlouvě na životě apoštolů Petra a Jana. Dokonce i sám Mojžíš, považovaný za autora Tóry a zároveň největšího historika a vzdělance všech dob, byl vytažen z vody Nilu jako malé, bezbranné děťátko, které mělo být zabito dle tehdejšího nařízení faraóna a které nakonec vyrůstalo na faraónově dvoře v adopci jako jeho vlastní syn. Mojžíš pak v pravý čas vyvedl z otroctví zotročený a faraónem držený izraelský národ jako předobraz Mesiáše, který pak na konci dějin vyvede celé hříchem zotročené lidstvo ze satanova područí. Ve všech těchto historických událostech můžeme zahlédnout předobraz Kristova narození, uvedení do jeho velekněžského úřadu, jeho křest ponořením, pokušení na poušti, zázraky provázející jeho službu až k poslední Večeři, při které se odehrály, obrazně řečeno, všechny klíčové události lidských dějin během jediného večera.

Na webu Genesis Era jsme pro vás připravili ke sledování sérii animovaných biblických příběhů, jejichž prostřednictvím můžete představit svým dětem i biblické postavy, které souvisí s tématem Velikonoc.

Velikonoce jsou proto v židovské a posléze i křesťanské tradici mnohem významnějším svátkem než např. Vánoce, protože poukazují na vzkříšení Krista Spasitele z mrtvých, ke kterému došlo třetího dne od jeho ukřižování, a to přibližně před 2 tisíci lety. Pozoruhodné je, že k této události došlo v den, kdy Izraelité slavili velevýznamný svátek Exodu – vyjití z egyptského otroctví, ke kterému došlo přibližně o 13 století dříve. Podrobnosti o této události je možné se dočíst v 2. knize Mojžíšově zvané Exodus. Asi nejzajímavější a pro nás nejvíce varovnou událostí, která doprovázela vyjití Izraelitů z Egypta, byly tzv. egyptské rány, které Bůh uvalil na celou egyptskou říši jako soud nad její zpupností a krutostí. Obrazem Egypta je v novozákonní době jakékoliv lidské zřízení protivící se Božímu morálnímu zákonu a Kristově víře, což dnes zahrnuje prakticky celý svět. Proto je v závěru Bible – v knize Zjevení – oznámeno, že bezbožnost, zpupnost a krutost celého světa bude Bůh soudit podobně, jako kdysi Egypt před vyjitím Izraelitů do zaslíbené země. Oněch 10 ran egyptských vyvrcholilo usmrcením všeho prvorozeného v Egyptě v předvečer Exodu, což byl poslední a vrcholný akt Božího soudu nad hříchy Egypta a zatvrzelostí faraóna. „A té noci projdu egyptskou zemí a pobiji v egyptské zemi všechno prvorozené od lidí až po dobytek. Vykonám soudy nad všemi bohy Egypta. Já, Hospodin.“ (Exodus 12,12)

10 ran egyptských včera, dnes a zítra

Pozoruhodné je, že oněch 10 ran egyptských se vztahovalo na celou egyptskou zemi s výjimkou Gošenu, kde žili Izraelité jako poddaní a otroci Egypta. I samotná struktura Božích ran nám ukazuje na podstatu a rozsah egyptských hříchů a modloslužby, kterou byl starověký Egypt pověstný.

• krev – proměnění egyptských vod v krev (Exodus 7,14-25)
• žáby – zamoření země egyptské žábami (Exodus 7,26-8,11)
• komáři – zamoření země komáry (Exodus 8,12-15)
• mouchy – zamoření země mouchami (Exodus 8,16-28)
• mor – zahubení egyptského dobytka morem (Exodus 9,1-7)
• vředy – hnisavé vředy postihly lidi i zvířata (Exodus 9,8-12)
• krupobití – devastující krupobití, které zničilo veškerou úrodu a pobilo i zvířata (Exodus 9,35)
• kobylky – hejna kobylek sžírající veškerou úrodu v Egyptě, která zbyla po předchozích ranách (Exodus 10,1-20)
• temnota – 3 dny absolutní temnoty v celém Egyptě (Exodus 10,21-29)
• pobití prvorozených – během jediné noci zemřeli všichni prvorození Egypta – od zvířat až po faraonova syna (Exodus 11,1-12,36)

Povaha těchto Božích trestů nám odhaluje povahu hříchů, které Bůh těmito ranami odsoudil. Podobnou strukturu mají i Boží rány pro celý bezbožný svět v závěru dějin, v kterých se nyní nacházíme.

1. egyptskou ranou Bůh odsuzuje všechno krveprolití Jemu věrných lidí
2. egyptskou ranou Bůh odsuzuje všechnu kluzkost a úskočnost morálního a vztahového teroru uplatňovaného na Jemu věrné lidi
3. egyptskou ranou Bůh odsuzuje všechnu nepolapitelnost, zákeřnost a bodavost bezbožných nařízení proti Jemu věrným lidem
4. egyptskou ranou Bůh odsuzuje všudypřítomné hnilobné a do úmoru obtěžující praktiky namířené proti Jemu věrným lidem
5. egyptskou ranou Bůh odsuzuje zneužívání Jemu věrných lidí pro budování pozemských statků v roli dobytka a bezcenných otroků
6. egyptskou ranou Bůh odsuzuje ničemnou lhostejnost vůči zdraví a životu Jemu věrných lidí
7. egyptskou ranou Bůh odsuzuje neustálé ožebračování a vytlačování Jemu věrných lidí na periferii společnosti
8. egyptskou ranou Bůh odsuzuje úmyslné ubírání jídla i veškeré úrody Egypta Bohu věrným lidem, kteří se o ni starali
9. egyptskou ranou Bůh odsuzuje duchovní, morální a vztahovou temnotu, ve které byli Jemu věrní lidé nuceni žít
10. egyptskou ranou Bůh odsuzuje konečné a nejzvrácenější nařízení Egypta namířené proti Jemu věrným lidem – aby zabíjeli novorozence mužského pohlaví, a tak vymřela i jejich památka

Jak můžeme vidět, struktura těchto Božích ran přesně kopíruje povahu a rozsah hříchů, které bezbožný svět páchal proti Bohu věrným lidem. Bůh se v celé Bibli představuje jako spravedlivý Soudce všech lidí a jako Ten, kdo každému odplatí podle jeho skutků (Zjevení 2,23, Zjevení 20,13). I v samotném závěru Bible nalézáme verše, které poukazují na to, že Bůh odplácí spravedlivě každému, podle toho, jak žil a co dobrého či zlého v těle vykonal.

Zj 22,11-13 „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí. Hle, přijdu brzy a moje mzda se mnou, abych odplatil každému podle toho, jaké je jeho dílo. Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.“

Zde je přímo patrné, že Bůh, který trestal starověký Egypt – představující v tehdejší době vrcholně bezbožnou a zlou společnost – je tentýž Bůh, který chystá na celý bezbožný svět podobně spravedlivou odplatu a vyvede z něj podobným způsobem své věrné.

Nabízí se nyní otázka, zda je možné a žádoucí před těmito Božími ranami nějak uniknout? Jde to vůbec? Právě Kristovo poselství bezprostředně oslavované v čase Velikonoc ukazuje, že to možné je. Bůh dokonce prostřednictvím svých věrných lidí dodnes vyzývá celý svět, aby se s Bohem usmířil a odvrátil od svých zlých cest a úmyslů. Kdyby tehdejší faraón nezatvrzoval své srdce vůči Bohu v průběhu celého svého života, byl by rozpoznal čas, kdy k němu promlouvá Bůh prostřednictvím Mojžíše a Árona. Faraón byl však už před 1. egyptskou ranou tak srdcem vzdálen Bohu, že nebyl ochoten přistoupit na Jeho požadavky, aby propustil Izraelský lid z egyptského otroctví a odvrátil se od svých zlých cest. Přestože faraón zpočátku váhal a dokonce to i vypadalo, že Izraelity pouští na svobodu, vždy se nakonec od tohoto úmyslu odvrátil a odmítl Boha uposlechnout. Bůh tehdy neměl jinou možnost, než přistoupit ke spravedlivým trestům, protože veškerá diplomacie byla Egyptem odmítnuta.

Podobné a neustále sílící tendence můžeme spatřovat i v současné době prakticky ve všech zemích světa. Vidíme systematický a progresivní odklon od tradičních křesťanských hodnot, nejen od Božího morálního zákona jako nepokradeš, nebudeš lhát, vydávat křivá svědectví, cizoložit, smilnit, vraždit nebo závidět, ale také od výlučnosti manželství muže a ženy, úcty k rodičům a pravým duchovním autoritám, odklon od vědou potvrzované víry v inteligentní stvoření a Stvořitele a masivní propagace evolučního pohledu na vznik a historii světa, a takto bychom mohli pokračovat dál. S tím přímo souvisí také rostoucí společenské tlaky namířené proti věrným křesťanům, kteří berou Bibli vážně, stejně tak i proti jejich dětem. Vše se znovu opakuje, akorát v celosvětovém měřítku.

Původní význam Velikonoc – pokračování

Slovo Velikonoce pochází z hebrejského slova Pesach, což znamená „Velikonoce“. I Bible nazývá Krista „naším velikonočním beránkem“ (1. Korintským 5,7). To odkazuje na události, ke kterým došlo při vyvrcholení egyptských pohrom. Bůh totiž zapojil Izraelity do jejich záchrany a vysvobození z otroctví tím, že od nich požadoval, aby si vybrali jednoročního (tj. dospělého) beránka bez vady, čtyři dny ho chovali ve své domácnosti, pak ho zabili a jeho krví pokropili nadpraží a sloupky dveří svých příbytků. Byla to právě tato krev beránků, čím se jejich domy lišily od egyptských. Bůh pak „přejde“ přes tyto krví beránka označené izraelské příbytky, takže prvorození v těchto domech budou ušetřeni smrti. (Exodus 12,7). Odtud pochází název „Pesach“, který používá i židovský Talmud, česky Velikonoce.

Boží nařízení Izraelitům před vyjitím z Egypta obsahovala také příkaz k rychlému upečení beránka, jehož krví byly potřeny veřeje domu, a sice tu noc, kdy měli Izraelité vyjít z egyptského otroctví. Bůh jim přikázal, aby dávali pozor a nezlámali přitom beránkům žádnou kost, pouze snědli čerstvě upečené maso a to v chvatu a plné připravenosti na okamžitý odchod.

Exodus 12,11 – „A budete ho jíst takto: Bedra budete mít přepásaná, sandály na nohou a hůl v ruce. Budete ho jíst ve spěchu. Bude to velikonoční oběť Hospodinu.“

Další významnou historickou skutečností je, že tu noc byl úplněk Měsíce, který je tak dodnes znamením oslavy Velikonoc, narozdíl od fixního data v kalendáři, kterým se řídíme dnes my. Kalendářní datum se totiž rok od roku mění, vždy se ale jedná o neděli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Lze to říci i tak, že velikonoční neděle je první nedělí po prvním úplňku nebo po tzv. jarní rovnodennosti na severní polokouli (podzimní rovnodennosti na jižní polokouli).

Praktický význam pro každého člověka

Možná se nyní ptáte, jak všechny tyto skutečnosti souvisí s naším současným životem v postmoderní společnosti západního typu, která houfně opouští křesťanské hodnoty a zásady? Odpověď má špatnou a dobrou část. Nejprve ta špatná. Jak jsme si již ukázali, celý dnešní svět doslova raketovou rychlostí přijímá zákony a nařízení, která jsou svou povahou neslučitelná s Božím morálním zákonem a svobodným a zodpovědným životem v Duchu Ježíšovy víry. Dokonce se tím už svět ani netají a přijímá tato nová nařízení otevřeně a s velkým uspokojením a hrdostí v domnění, že si může dělat co chce a že žádný Bůh nemá právo mu v tom zabránit … protože nejspíš ani neexistuje. Bible však říká, že:

Římanům 3,23 – „všichni zhřešili a postrádají Boží slávu“

Římanům 6,23 – „mzdou hříchu (bezbožnosti) je smrt (záhuba)“

To znamená, že každý člověk je ve své přirozenosti Bohu nepřátelský a hrozí mu věčné odloučení od Jeho Lásky, Dobroty a Spravedlnosti. Pokud zůstaneme v otroctví hříchu – tedy otroctví lži, krádeží, podvodů, křivých svědectví, neúcty k rodičům, neúcty k Bohu, neúcty k manželství muže a ženy, otroctví tělesných vášní, hrabivosti a závisti … potom je to stejné, jako setrvat na straně egyptského faraóna, který odmítl uposlechnout Boží výzvu. Všichni víme, jak egyptský faraón nakonec dopadl … zahynul ve svém nenávistném pronásledování Bohu věrných lidí v mořských hlubinách i s celou svou armádou. Bible ukazuje na tyto souvislosti proto, abychom včas rozpoznali blížící se zkázu a začali brát Boha a Jeho zákony vážně.

Dobrá zpráva je, že Ježíš Kristus svou zástupnou smrtí v roli Beránka Božího – jak Bible říká v Janově evangeliu 1,29-30: „Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa. Toto je ten, o němž jsem řekl: ‚Za mnou přichází muž, který je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ – se stal přesně tím, co v Egyptě ochránilo příbytky Izraelitů před 10. ranou, kdy Hospodin pobil vše prvorozené v Egyptě. Kristova krev je naší absolutní ochranou před nadcházejícím hrozným Božím soudem, přesně jak říká apoštol Petr:

1. Petrův 1,18-19 – „Víte, že ze svého marného způsobu života, zděděného po otcích, jste byli vykoupeni ne pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem, 19 nýbrž drahou krví Krista jako beránka bez vady a bez poskvrny.“
2. Korintským 5,7-8 – „Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“

Když se podíváme na novozákonní charakteristiky Ježíše Krista, jak jej popisují Kristovi apoštolové a proroci, zjistíme pozoruhodnou shodu se starozákonním Exodem a slavením Paschy, tedy Velikonoc.

• Ježíš Kristus byl bez poskvrny, byl pokoušen všemi způsoby stejně jako my, ale „hříchu neučinil“ — „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“ (Židům 4,15)
• Byl prověřen římským místodržícím Pilátem Pontským, který třikrát pronesl svůj verdikt: „Neshledávám na něm žádnou vinu.“ (Jan 18,38; 19,4; 19,6)
• Nebyla mu zlámána jediná kost v těle „Poněvadž byl den přípravy a Židé nechtěli, aby těla zůstala přes sobotu na kříži — tu sobotu byl totiž velký den –, požádali Piláta, aby byly ukřižovaným zlámány nohy a aby byli sňati z kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali nohy prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni spolu s ním. Když však přišli k Ježíšovi a uviděli, že je již mrtev, nohy mu nezlámali,ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok; a hned vyšla krev a voda.“ (Jan 19, 31-33). Jedná se o naplnění starozákonního proroctví v Žalmu 34,20.
• Jeho smrt představuje jistotu věčného života pro všechny, kteří Mu uvěřili (1. Korintským 15,1-4)
• Věřící se připodobňují k obrazu Božího Syna. „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími“ (Římanům 8,29).
• Podobně jako Izraelité jedli pečeného beránka v chvatu těsně před svým vyjitím z Egypta, měli by se všichni věřící živit duchovním Beránkem – Slovem Božím – každý den své pozemské pouti, protože neví dne ani hodiny, kdy budou vzati k Bohu.

Pokud si uvědomíme tyto klíčové historické a duchovní skutečnosti, můžeme nastoupit na úzkou Cestu k věčnému životu. Stačí uznat svoji hříšnost a odcizenost vůči Bohu, požádat Ho o odpuštění a přijmout Ježíše Krista za svého jediného Spasitele a Pána našeho života. Bible hovoří v celém Novém zákoně o živé víře, vděčnosti a věrnosti Božímu morálnímu zákonu a Ježíšově příkladu víry a lásky.

Právě Velikonoce jsou jedinečnou příležitostí uvědomit si tyto biblické pravdy a připomenout si Kristovu zástupnou oběť, díky které můžeme vyjít z otroctví hříchu a satanova faraónského područí do svobody, o které se nám ani nesnilo.

Redakce Genesis Era