Úvod Magazín Bůh a Bible Sedm smrtelných hříchů

Sedm smrtelných hříchů

Když Bůh stvořil první lidi, Adama a Evu, učinil je v jejich přirozenosti svobodnými bytostmi. Neuposlechli však Božího přikázání nepojíst ze stromu poznání dobrého a zlého a podlehli ďáblově svodu , který v nich prostřednictvím hada zasel sémě nedůvěry . Tento známý příběh z knihy Genesis nám představuje první pád člověka do života žitého jen z vlastní síly, který byl za tento svůj hřích vyhoštěn z Božího ráje a učiněn smrtelným. Bůh však na člověka nikdy nezanevřel a dál ho láskyplně doprovází na jeho cestě pozemským životem, ač se nám to mnohdy nemusí takto jevit, neboť Jeho svatý charakter je nezměnitelný jakýmkoliv lidským hříchem. Nabízí se otázka, jaký je charakter hříchů, jejichž svodu jsme vystavováni v našich každodenních životech a jak se vztahovat k prvotnímu hříchu a pádu člověka, za který nejsme přímo zodpovědní?1

Zhřešit znamená určitou ztrátu spojení nebo vztahu s Bohem a zároveň odklon od toho, co nám Bůh ve svém Slově předkládá jako správné. Hřích se neodvíjí pouze od toho, jakým způsobem jednáme, ale také jak myslíme a mluvíme. Jednání má totiž svou příčinu v našem vnitřním pohybu duše, v našem rozvažování a cítění. Zde má svůj základ i hřích. Vzpouzíme-li se, z lhostejnosti či ze sobeckých a panovačných důvodů, Božímu přikázání, pochybujeme-li o něm či se mu přímo vzpouzíme, stáváme se hříšnými. Božské přikázání nad námi ovšem nestojí v podobě prostého zákona, kterým se řídíme ze strachu z Božího hněvu a případného trestu, jako by Bůh byl nějaký umíněný despota, udržující nás ve své moci ze strachu pod hrozbou trestu. Motivací k vyvarování se hříchu nám musí být něco mnohem hlubšího, a sice vděčnost vůči Bohu a život v dobrodiní a bezpodmínečné lásce.2

Za prvotní pád člověka a jeho vyhnání z Ráje sice nejsme přímo zodpovědní, rodíme se však v důsledku toho jako smrtelní, navíc do porušeného a morálně zkaženého prostředí, ve kterém si musíme hledat cestu zpět k Bohu. Toto vymanění se z lhostejnosti vůči Bohu a Jeho morálním kvalitám lze nazvat smrtí starého „já”, a je to zároveň první smrt na cestě do věčného života, kterou musíme ještě za tohoto života projít. Závisí však zcela na nás, jaký způsobem povedeme náš život a jak bude vypadat i náš vztah k Bohu a s jakými hříchy pak předstoupíme k věčnému Božímu soudu v momentě posledního zúčtování.3

U hříchů samozřejmě rozeznáváme míru jejich závažnosti. Za nejzávažnější považujeme například vraždu či cizoložství. Tyto hříchy však mají kořeny v lidském nitru, tzn. že jim předchází naše duševní rozpoložení a rozvažování. V rámci toho, co je zdrojem lidské hříšnosti a z čeho pramení veškeré ostatní hříchy, mluvíme o takzvaných sedmi smrtelných hříších (nebo sedmi kardinálních hříších). Pojem „smrtelné hříchy“ se však v Bibli nikde explicitně neobjevuje. 7 smrtelných hříchů ustavil kolem roku 6004 papež Řehoř, a jsou od té doby uznávány katolickou církví. I když se o nich v Bibli přímo nemluví, nejedná se o žádný náhodný výmysl. V Bibli je totiž mnohé řečeno o tom, co znamená hřešit proti Bohu a Bible svým obsahem potvrzuje koncepci sedmi smrtelných hříchů. Tato koncepce má pravděpodobně své kořeny ještě hlouběji v minulosti, jednalo se totiž o určitou ústní tradici, která sloužila jako doplnění k deseti přikázáním, která obdržel Mojžíš na hoře Sinaj.5

Za 7 smrtelných hříchů jsou považovány: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Jak můžeme vidět, tyto hříchy ani tak nevyjadřují určitý konkrétní přečin, jako spíše vnitřní rozpoložení člověka. Všechny tyto hříchy mají totiž společné to, že vyjadřují neukojitelnou lidskou touhu po nadbytku, přesněji naprosté nezávislosti, sebeuspokojení a sebepotvrzení, kdy chybějící vztah k Bohu je nahrazován snahou učinit sebe samého naplněným a šťastným. Tyto snahy však narušují samotné základy křesťanské morálky, kterou je láska k Bohu, k bližnímu i čistota mysli a těla

Tím, že jsme obdařeni svobodou, visí nad námi možnost zhřešení tak, jako pověstný Damoklův meč. Je to jedna z nejniternějších vlastností naší přirozenosti. Cílem však není stát se dokonalým sám o sobě, jelikož dokonalým je jen a pouze Bůh, nýbrž stát se dokonalým ve vztahu nebo ve vztazích k Bohu a k bližnímu, abychom druhým neubližovali, a to ani tak, že je odmítneme varovat, pokud jednají zle. Přesto nás Kristus vyzval k dokonalosti, kterou disponuje sám Bůh a ukázal její vztahovou, služebnou podstatu. Křesťanem proto není ten, kdo z vlastní síly plní morální zákon ani ten, kdo se na každého usmívá, i když jedná nebo mluví jakkoliv zle, ale především ten, kdo vidí Boha jako největšího služebníka a dobrodince a snaží se tomuto ideálu v každé situaci připodobnit.

Redakce Genesis Era

Související články

Co od nás Bůh žádá?

20. prosince 2024

V dnešní době si mnozí lidé představují Boha jako někoho, kdo má pomáhat, jen když něco potřebujeme. Avšak co když to, co po nás žádá, je pro naše dobro?

Křesťanský životní styl (2/4): Teologické základy II.

16. prosince 2024

Dnes se pokusíme zaměřit na další podstatné elementy, které výrazně vstupují do Křesťanského života. Jsou jimi Kosmický konflikt a Ježíšova smrt na kříži.

Křesťanský životní styl (1/4): Teologické základy I.

10. prosince 2024

Jak by měl vypadat křesťanský duchovní život a křesťanská praxe? Jak se máme chovat k ostatním i sami k sobě? Může nám v tomto Bible nějak pomoci?

Vysněný nebo skutečný Mesiáš?

29. listopadu 2024

Mesiáš j někdo, kdo zachrání, ty, kteří to potřebují. Je to spasitel. Avšak jakou podoba má tato záchrana mít a co jako lidé skutečně potřebujeme?